Přejezdu z Marrákeše do Agádíru jsem se bála. Po dosavadním putování mi to přišlo už moc. Nakonec jsem byla nadšená a jsem opravdu ráda, že jsme místo letu přímo do pobřežního města zvolili kombinaci letadla a autobusu. Přejezd přes pohoří Atlas mi totiž na dlouho utkví v paměti.
Na výjezdu z Marrákeše jsem pochopila, proč jsem nezažila pořádný kulturní šok. V zásadě jsem totiž viděla kombinaci Egypta a řeckého ostrova Kos. S Egyptem si Maroko odpovídá architektonicky- převažuje červeno-růžová barva fasád, často si domy zdobí kopulemi a dekorativně vyřezávanými okny. Také je tu neuvěřitelné množství koček, které jakoby zapomněly na svou přirozenost a působí velmi špinavě a otrhaně. Nevím, čím to je, ale tady si asi kočky kožíšek nečistí.
Stejně jako v Řecku je tu nespočet olivovníků a bohužel také hromady odpadu. Maroko se doslova topí v odpadcích, a když chvilku pozorujete místní, pochopíte proč. Jen jsme přibrzdili na semaforech a už jsem viděla nastrojenou slečnu s naprostou samozřejmostí odhodit obal od sušenky na zem. Povlávající odpad je pak často jediným zdrojem pohybu na polopouštních pláních lemujících dálnici. Když to ale nejsou odpadkové pytle, putují zde krajinou divocí osli, nebo stáda koz a ovcí doprovázená pestrobarevně oděnými pastevci.
Udivila mě kvalita silnice i dálnice, po kterých jsme jeli. Na silnici byl ještě normální provoz, po přejezdu mýtné brány jsme ale prakticky osaměli. Jen občas jsme míjeli funící tiráky či místní farmáře vezoucí si dobytek z trhu. Ze všeho nejvíc mě ale překvapila šťavnatá zeleň v kontrastu s odstíny okrové, červené a hnědé na svazích Atlasu. Jednou mi kamarád ukazoval fotky z Afghánistánu a já byla překvapená, jak malebně tamní hory ve své pustotě vypadaly. Tady tento dojem ještě umocnily malé vesničky roztroušené po pláních jako kostičky lega. Hory tak nepůsobily nehostinně ani krutě, jak by se v místních podmínkách dalo čekat. Naopak se místy proháněly děti a zasněžené vrcholky hor nad nimi jako by dělaly dozor.
Na výjezdu z Marrákeše jsem pochopila, proč jsem nezažila pořádný kulturní šok. V zásadě jsem totiž viděla kombinaci Egypta a řeckého ostrova Kos. S Egyptem si Maroko odpovídá architektonicky- převažuje červeno-růžová barva fasád, často si domy zdobí kopulemi a dekorativně vyřezávanými okny. Také je tu neuvěřitelné množství koček, které jakoby zapomněly na svou přirozenost a působí velmi špinavě a otrhaně. Nevím, čím to je, ale tady si asi kočky kožíšek nečistí.
Stejně jako v Řecku je tu nespočet olivovníků a bohužel také hromady odpadu. Maroko se doslova topí v odpadcích, a když chvilku pozorujete místní, pochopíte proč. Jen jsme přibrzdili na semaforech a už jsem viděla nastrojenou slečnu s naprostou samozřejmostí odhodit obal od sušenky na zem. Povlávající odpad je pak často jediným zdrojem pohybu na polopouštních pláních lemujících dálnici. Když to ale nejsou odpadkové pytle, putují zde krajinou divocí osli, nebo stáda koz a ovcí doprovázená pestrobarevně oděnými pastevci.
Udivila mě kvalita silnice i dálnice, po kterých jsme jeli. Na silnici byl ještě normální provoz, po přejezdu mýtné brány jsme ale prakticky osaměli. Jen občas jsme míjeli funící tiráky či místní farmáře vezoucí si dobytek z trhu. Ze všeho nejvíc mě ale překvapila šťavnatá zeleň v kontrastu s odstíny okrové, červené a hnědé na svazích Atlasu. Jednou mi kamarád ukazoval fotky z Afghánistánu a já byla překvapená, jak malebně tamní hory ve své pustotě vypadaly. Tady tento dojem ještě umocnily malé vesničky roztroušené po pláních jako kostičky lega. Hory tak nepůsobily nehostinně ani krutě, jak by se v místních podmínkách dalo čekat. Naopak se místy proháněly děti a zasněžené vrcholky hor nad nimi jako by dělaly dozor.
Když jsme se s rachotem přehoupli přes hory, otevřel se nám úchvatný výhled na pláně před Agádírem. Horská svěžest postupně ubývala, až jsme se přes polopoušť z ničeho nic objevili v přímořském letovisku podobném těm portugalským. Agádír má zcela jinou atmosféru než Marrákeš. Hodně určitě dělá mořský vzduch, ale celkově mi toto město přišlo mladistvější a uvolněnější. Dost se tu staví, přestože mnoho novostaveb působí opuštěně. Nové a nové bloky budov se zakusují do polopouště zanechávajíce mezi sebou pruhy uschlé trávy a hory odpadků. Ze všeho nejbizarněji však působí obrovský fotbalový stadion, který jakoby vyrostl přímo z písku. Široko daleko kolem něj jen poušť a tráva, ale vede k němu luxusní silnice s předimenzovaným veřejným osvětlením. To musí být velká láska k fotbalu!
Další dohadování s taxikáři. Od cílové destinace nás dělí posledních 25km a nemáme už síly na hledání autobusového spoje. Řidiči nám před nosem mávají ceníkem, který mají nejen vyrobený na počítači, ale dokonce i zatavený do plastové folie. Nedá se nic dělat, trochu nás natáhnou, ale touha po tom, být už konečně na místě, je silnější. Platíme tedy 150 dirhamů, i když víme, že by to mělo být 100.
Taxík uhání po břehu oceánu a přes surfařské vesničky. Turisté jsou asi ale všichni ve vodě, protože míjíme jen skupiny místních žen. Z povinnosti si udělaly pěknou módu a jejich šátky budí pozornost nejen duhovými barvami, ale i korálky a stužkami, kterými si je jejich nositelky do-dekorovaly. Surfem to tu ale jinak očividně žije. Barevné cedule lákající do surfařské školy jsou na každém rohu a spíš než jídlo tu možná seženete surfařské vybavení.