Hned další červencový víkend jsme se opět měli vypravit na skály do Srbska, horolezec ale rozhodl, že tentokrát už musím mít vlastní vybavení. Alespoň základ – lezačky a sedák. Neděli dopoledne jsme tak strávili běháním po obchodech.
Se sedákem to bylo snadné – přišli jsme do Hudy sportu u Masarykova nádraží a tam hned věděli. Šikovný prodavač si horolezce pamatoval a zjevně mi sedák spolu před-vybrali. Takže mě do něj prakticky hned nasoukali a co víc, pověsili mě na stěnu! Jak jsem byla ráda, že jsem si pod šaty vzala legíny, ale i tak jsem měla pocit, že se popruhy do mých špíčků zařízly trochu moc.
Vybrat lezačky byla noční můra. Protože musí být tak o 2 čísla menší než obyčejné boty, aby v nich byla noha dostatečně napěchovaná, je docela oříšek se do nich nacpat. Po několika odzkoušených párech jsem byla zpocená a rozcuchaná tak, že byste mysleli, že jsem místo nazouvání bot zdolávala nějakou skálu.
Když zásoby první prodejny došly, měla jsem slzy na krajíčku a nohy prakticky bez citu. Horolezec byl ovšem pevně rozhodnut, že musíme uspět, takže jsme se vydali prozkoumat další obchody. Hudy na Perštýně sice oplýval širším výběrem, ale pan prodavač buď neměl svůj den, nebo jsme ho obtěžovali, takže to mé náladě nepřidalo. Měli jsme tak ale aspoň motivaci nakouknout do vedlejšího Rockpointu. Tam to bylo s obsluhou stejné, výběr ale horší, takže jsme se do Hudy vrátili zpět.
Proč je výběr lezaček taková věda, když víte, že vás stejně budou tlačit? Jestli jsem to pochopila správně, tak dobře vybrané lezačky obujete těsně před vstupem na stěnu, ale ani o minutu dřív, jak vás tlačí. Nohu v nich máte 100% napasovanou, aby poskytovaly maximální podporu, ale zase z nich nesmíte chytat křeče. No a v neposlední řadě je pravidlem, že první si vždy koupíte blbě…
Přes všechny peripetie jsem na konec sehnala krásné lezačky Rockpillars. Tak uvidíme, jestli jsem vybrala správně…
Porovnání s mojí normální velikostí bot