Surfování s instruktorem

Kolegyně Petra říká, že věci nám přicházejí do cesty tak, jak mají. Přesně tak nám druhý den ráno přichází instruktor do cesty v momentě, když řešíme, kam jít surfovat. Nechceme otravovat Mustafu kvůli odvozu, ale přímo v Taghazoutu vlny nejsou. V tom se objevuje instruktor a shodou náhod má čas i chuť, takže během půl hodiny vyrážíme jeho autem na pláž.

Crocodile beach, respektive vlny na ní jsou podle instruktora malé, Banana beach se mu také nelíbí, takže volíme Devil’s rock, která je uprostřed. Ptáme se na původ strašitelného názvu, ale spíš než vysvětlení přichází historky. Jednou do roka se tu prý scházejí vdavek chtivé ženy a nahé se koupou ve vlnách. Podle pověry se prý žena, kterou tu omyje sedm vln, do roka provdá. Ještě že to platí jen jeden den v roce, jinak by se tu nedalo surfovat. 🙂

Instruktor s námi provádí pečlivou rozcvičku. Tedy ne že my bychom to normálně šidili, ale on to bere opravdu vážně. Následně shrnuje úplné základy o prkně, naskakování, „pravidlech provozu“ (kdo má na vlně přednost) a bezpečnosti. Bude se nám to hodit, je tu opravdu hodně lidí, navíc mix zkušenějších surfařů a začátečníků samouků.

Vlny jsou o poznání divočejší než na Crocodile beach. Vlastně se mi po „Krokro“, jak jí přezdíváme, hned začíná stýskat. Tady je to jiná liga. Vlny jsou mohutné a tříští se o strmé skály, kam nás také nese proud. Je proto důležité být pořád ve střehu a podle pevného bodu na pláži si hlídat, kde jsme. Ještě než se ale do vln probojuji, dostávám pořádnou ránu prknem do ramene. Někde přede mnou musel někdo spadnout a vlna jeho prkno odhodila mým směrem. Kromě intenzivní bolesti si uvědomuji i to, jak důležité je chránit si hlavu. Doposud jsem si myslela, že se mám chránit při pádu kvůli kamenům na dně, či zpětnému nárazu o moje prkno. Až teď si připustím, jakou hrozbou pro mě jsou ostatní surfaři.

Jsem z toho nervózní. Kombinace silných vln a množství lidí na malém prostoru je mi nepříjemná. Instruktor nás povzbuzuje, ať jsme průbojní a nebojíme si vlnu vybojovat, ale já se na to necítím. Podle pravidel je vlna toho surfaře, který se první postaví. Když tedy na stejnou vlnu naplave 5 lidí jeden vedle druhého, záleží na šikovnosti a slušnosti. Kdyby jeli všichni najednou, mohli by se srazit a ošklivě se zranit. Bezpečná vzdálenost mezi nimi by byla 4 metry, ale tu my tu dnes nemáme. Když tedy na vlnu naplavávám a vidím, že mám vedle sebe další adepty, raději to rychle vzdávám. I kdybych vyskočila první, nemám jistotu, že mi nevjedou do cesty, a další ránu dostat nechci.

Můj surfař slaví úspěchy a živě konzultuje s instruktorem. Ten je tu dnes jednoznačně nejlepší. Ani další instruktoři nejsou tak dobří. Na jakou vlnu si ukáže, tu chytí a jede… a jak! Krásná podívaná. Jenže já se bojím a tak mi ani nemá moc co hodnotit. Když začínám propadat skepsi, řada surfařů odpadá a ve vodě je najednou volněji. Jakmile se cítím lépe, tak mi to i líp jezdí, takže rychle za sebou sjíždím několik vln. Snažím se o hezký postoj a dokonce i párkrát zatočím.

Ještě pár rad, na co se soustředit v budoucnu, a naše lekce končí. Dozvěděla jsem se několik drobností, ale jinak si uvědomuji, že nejvíc bych potřebovala, aby mě někdo konstantně sledoval tak ze vzdálenosti 2 metrů a na chyby mě upozorňoval hned.

Jen čtení vln bych si klidně nechala vysvětlovat týden, ale to samozřejmě nejde. Další zlepšovák by bylo nahrávání na video a následný rozbor, ale to bych musela po každé vlně na břeh, nechat si to vysvětlit, a zase zpátky, a to také nejde. Nějaký rozbor později už nemá smysl, protože i já už jsem schopna sjet jich tolik, že si je nepamatuji.

Celkově jsme se surfařem shodli, že instruktor se vyplatí úplným začátečníkům, nebo těm, kteří ještě vlny moc nechytají a nedokáží se postavit. Pro nás bylo cenné, že nám popsal charakter několika surfových spotů, oživil pravidla a poradil, na co se soustředit. Jinak jsem ale cítila, že bych od instruktora potřebovala ke své spokojenosti trochu víc.