První dny se vysloveně flákáme. Já se vzpamatovávám po viróze, která mě provázela i na cestě, surfař mě raději šetří. Takže dny vyplňujeme povídáním s místními, procházkami a večer koukáním na filmy. Však se taky nemusíme hned honit ne? 🙂
Panorama beach při odlivu
Odpočívá vlastně celá vesnice. Vlny na nejbližších spotech jsou nestandardně malé, proto se tu nedrží ani moc surfařů. Pokud tu bydlí, odjíždějí ráno na pláže třeba i 25 km daleko a vrací se až večer, urvaní. Na ulici tak spíše potkáváme místní, což nevadí, protože nám to alespoň umožňuje dozvědět se o nich něco víc.
Překvapivě nemají takovou radost ze sluníčka jako my. Vosna, majitel půjčovny surfů, ho má už doslova pokrk. Říká, že kdybychom žili v zemi, kde prší jen 6 dní v roce, taky by nás ten puchejř začal štvát. Netoužím po 40 stupňových vedrech, ale za teploty, jaké tu máme teď, bych byla vděčná celoročně. 20- 26’C je můj ideál. Přesto mu začínám rozumět, když zmiňuje ceny potravin v dobách sucha. Zatímco normálně si za 1 Euro koupíte 10 kg pomerančů, teď jste rádi za 1 kg! Dešťová voda tu ovšem ovlivňuje život i jinak. Posiluje mořské proudy, takže má částečný podíl na tom, jak se zrovna chová oceán. Jestli budou vlny, které přilákají surfaře, na nichž je tu závislá většina obyvatel, a zda budou u pobřeží ryby, které živí zbytek vesnice. Když nám tu mírně sprchne, všechny rostliny jakoby se trochu nadechly a pookřály. Místní vyjdou do ulic a já poprvé vidím v Maroku kaluže.
Panorama beach