17. Taghazout

Noc byla neklidná. Několikrát jsem se vzbudila s panikou, kde to jsem, a pak
mě také budil muž, aby se ujistil, že nejsem v bezvědomí. Snad měl nastavený
alarm, protože normálně spí jako zabitý. Ráno jsme tak oba vypadali jako
chodící zombie, já o to víc, že jsem mohla kvůli naraženým a sedřeným zádům
chodit jen mírně ohnutá. Také jsem si trochu připadala jako v mrákotách. Na
všechno jsem se musela soustředit, některé vzpomínky stále nedávaly smysl.
Ocenila jsem svoje poznámky, tedy tento blog, jež pomohly leccos objasnit.

Prapůvodně jsme se chtěli v neděli vyjet na motorkách, ale pak přišel
Hassan s nabídkou, že nás vezme autem na návštěvu k místním. Taková nabídka se
neodmítá, ale nakonec jsme kvůli mému pádu nejeli nikam. Abych se necítila
úplně marně, vyrazili jsme alespoň na krátkou procházku Taghazoutem. Doposud
jsem znala jen jeho spodní část rozkládající se na břehu oceánu a kolem hlavní
silnice. To je ale oblast obývaná téměř výhradně surfaři, místní žijí v domečkách
směrem od hlavní nahoru do kopce.

Zajímalo by mne, jestli v Maroku mají nějaká stavební omezení, protože tady
se zdálo, stavět lze kdekoliv a cokoliv. Jediné, o co se snažili všichni
stavitelé, i když každý trošku jinak, bylo přivést ke vchodu schody, které by
obydlí spojovaly se světem. Výsledkem tak jsou uzoučké uličky, kde je každý
schod jinak vysoký i široký a někde visutá schodiště působí prostě vysloveně
nebezpečně.

Jestli mi připadalo, že na pláži a okolí je hodně odpadků, nebylo to nic v
porovnání s prostorově neohraničenou skládkou, která se rozprostírá za hranicí
vesnice. Odpadky kam se podíváte, dokonce i v korytě potůčku, který by jinak
byl příjemným osvěžením polopouště, a který navíc protéká celou vesnicí až do
moře. Jim opravdu nevadí, že pak pod okny jejich domu teče stoka…

 

Cestou z kopce zpět do apartmánu jsme se stali doslova atrakcí. Zcela
výjimečně nás nesledovaly mužské pohledy, ale oči místních žen a dívek více či
méně orámované šátky. Děti se za námi nejprve plížily jen opatrně, pak se ale
našla odvážná holčička a spustila lavinu pokřikování, které sice znělo
roztomile, takže jsme se na ni usmívali, ale vlastně si nemůžeme být jisti, že
nás neposílala do pekel.

 

Jak jsme se tak proplétali uličkami, oslovil nás jakýsi místní umělec. Seděl
v šeré chodbě svého domu a maloval portrét ženy zahalené v šátku. Napadlo mě,
že to tady musí být snadný způsob obživy- na jeho obrazech je třeba měnit jen
tvar a barvu očí, zbytek může ponechat stejný. Ženy v šátcích jsou k nerozeznání…
Hrozně si s námi chtěl povídat a chlubil se, že jeho dosavadní největší
realizací bylo vytváření umělých skalnatých předělů v dubajském aquaparku.
Chtěl se nám zalíbit a zasnil se o tom, jak krásné by to v Maroku bylo, kdyby
byli lidé kreativnější a třeba právě ty schody před domy natírali na různé
barvy… Já si myslím, že by stačilo, kdyby se naučili zpracovávat odpad a
netolerovat jeho kupení, kde se komu zlíbí.