Přestože mám z vln značný respekt, daří se mi je chytat a sjíždět i ve stoje. Osměluji se a troufám si i na větší. Jak jsem ale překvapená, když chytím 2 metrovou vlnu! Ta propast, která se pode mnou otevře, mě vyděsí natolik, že raději zůstávám na kolenou. Jakou mám radost, že mě vlna nesemlela! Evidentně se ulevilo i mužovi, který mě pozoroval: „To byla zatím tvá největší vlna, šikulka! Ale na větší už prosím nechoď!“
Mám štěstí i dál a několikrát opět sjíždím vlnu i ve stoje. Jak už to u mě ale bývá, po dvou hodinách mi začínají rychle docházet síly a je mi zima. Na břeh se dostávám s vypětím sil a cítím se jako looser. Muž na to reaguje podrážděně, ale jeho pozornost rychle upoutá jiný problém. Moje pečlivě schované sandály jsou pryč. Voda evidentně tak vysoko nedosáhla, musel je tedy někdo odnést. Vybavuji si partu výrostků, kteří nás pozorovali při rozcvičce. Těm to klidně mohlo přijít jako dobrý nápad, jak potrápit turisty. Ty boty jsem měla dobře 5-6 let, nikomu už by neposloužily (už ani se psem jsem je nenosila), muselo tedy jít jen o škodolibost.
Je to trochu zklamání, ale blbci se zkrátka najdou všude, říkám si, zatímco muž je ještě hledá. Když i on pochopí, že je někdo ukradl, vypadá to, že vypustí Krakena a celý Taghazout nechá utopit. Ač nejsem rasista, začínám o místních mluvit s mužem jako o opičkách (straka se do tohoto prostředí jaksi nehodí a jiné protřelé zlodějské zviřátko mě nenapadá). Jestli jsem se jim nelíbila, když jsem je respektovala, jak se budou tvářit, když je respektovat přestanu? A tak teď chodím klidně v tílku a dokonce jsem se kousek od našeho apartmánu opalovala v horním dílu plavek a sukni.