Hurá do Itálie, tedy pardon, do kolony

Deštivé počasí nás z Rakouska provázelo i do Itálie. Dálnice se ale vlnila mezi Julskými a Karnskými Alpami a tam z toho byla nádherná podívaná. Mraky připomínající roztrhané chomáčky vaty vytvářely dojem, že se některé hory vznášejí. Scenérie ne nepodobná Mlžným horám z Avatara.
Pomalu jsme si začali zvykat na italský styl jízdy (prakticky nepoužívají blinkry, zásadně jedou brzda plyn a nejlepší místo z celé dálnice je 10cm za vaším nárazníkem), když na nás výstražně začalo blikat, že u Udine jsou kolony. No jo, ale Udine, to je ještě daleko a navíc, my do samotného města nejedeme, to se nás nemůže týkat. Jenže tahle kolona začínala již několik desítek kilometrů před městem! Chvílemi to jelo, občas jsme úplně stáli, a tak jsem podezírala ze sabotáže mýtné brány. Jenže ouha, kde nic, tu nic! Po několika kilometrech se kolona rozjela jako by si prostě doteď někdo trénoval rozjezdy a konečně ho to přestalo bavit.
Už jsme si mysleli, že máme vyhráno, když jsme u Udine vjeli do další kolony. Pohled do Google maps mě zbavil veškerých iluzí. Červená se táhla od nás až do Benátek, odhadem takových 180 km! Na prvním sjezdu (který ale přišel po několika dlouhatánských kilometrech) jsme z dálnice sjeli a jali se hledat cestu po okreskách. Déšť zesílil v průtrž, Italové nechápali, proč dodržujeme rychlost, byla jsem moc ráda, že jsem odmítla Architektovu nabídku, jestli nechci řídit.
Kdykoliv jsme se přiblížili dálnici na dohled, viděli jsme jen šňůru stojících aut. Jako by se z dálnice stalo jedno velké parkoviště. Podobná proměna ovšem čekala i naši okresku. Z ničeho nic jsme dojeli kolonu a zůstali stát. Déšť neustával a kolona se ani nehla. Když už jsme konečně měli možnost popojet pár metrů k malému parkovišti, rovnou jsme na něj zatočili. Roztáhli jsme si letiště, pohodlně si uvařili oběd a sledovali, jak to slabší povahy otáčejí.
„To jedou všichni do Benátek?“ zeptal se s hrůzou Architekt a já se začetla do automapy. Kdepak do Benátek, ale do Bibione! Stáli jsme totiž v Latisaně, jen asi 20 km od tohoto proslulého letoviska. To také vysvětlilo to množství cizích SPZ.  Na Bibione se letos asi bude mluvit hlavně slovensky, z deseti aut byli 4 slovenská, 1 české, 2 rakouská, 1 německé a 2 italská.
S příchodem slunce se zkrátila i kolona, takže jsme se rozhodli pokračovat v cestě. Byli jsme asi o půl dne napřed oproti plánu, proto jsme si mohli dovolit malou zajížďku. Musíme se přece podívat, na co se tu stojí ty kolony!
Nikdy před tím jsem v Bibione nebyla a nikdy už sem douvám nepojedu. To, co jsem tu totiž viděla, je moje osobní představa pekla. Kilometry pláže „naporcované“ lehátky se slunečníky dokonale vyrovnanými v řadách, kam oko dohlédne. Desítky Čechů a Slováků (od pohledu), Rusů (podle nezaměnitelného odéru vodky) a kupodivu i Italů se sjely na těchto pár kilometrů čtverečních, aby se mohli zdravit ve frontách na převlíkárny, záchodky a občerstvení.
Nestačíme se divit, tak kvůli tomuhle se stojí v kolonách?

Dokážete spočítat, kolik to má řad?

Podnikli jsme opatrný pokus najít nějaké vhodné místečko k přespání, ale nepodařilo se. Vyrazli jsme tedy dál směrem k Benátkám, aspoň to zítra budeme mít blíž.

Ocením vaše komentáře a postřehy!