Křest sněhem a ledem

Nejsem fanoušek bujarých oslav konce roku, hromadné opíjení v centru měst považuji za hloupost. Co jsem poznala rakouské winterraumy, představovala jsem si, jaké by bylo přivítat nový rok někde vysoko v horách. Letos mi to Horolezec splnil. Domluvil nám Silvestr ve společnosti dalších horolezců, což mě mělo varovat. Jejich fyzický fond je přeci jen úplně někde jinde než můj, o zkušenostech v zimních horách nemluvě. Ale kdo chce kam…

Letošní podmínky nebyly pro silvestrovskou lyžovačku zrovna ideální, ale Kleboň našel chatu přímo u ledovce, kde se na skialpy vyrazit dalo. Vzhledem k obtížnému přístupu byla také vysoká šance, že na chatě budeme sami. (Ne, ani tohle mě neodradilo.)  🙂

Rauhekopf Hütte se nachází v Ötztalských Alpách ve výšce 2 732 m. nad mořem. Z Českých Budějovic je to asi 6 hodin jízdy autem přes Innsbruck, takže jsme skoro na hranicích s Itálií a Švýcarskem. Auto necháváme zhruba v 1900 m. nad mořem hned vedle Kleboňovi Nataši. Na chatu vedou dva přístupy, my volíme Kleboněm a Vráťou prošlapanou letní stezku klikatící se prudce do kopce před dlouhým pochodem údolím a po ledovci.

Po budíčku ve tři hodiny ráno a dlouhé jízdě se v deset při nástupu do stopy ještě třeseme zimou. Prudký svah a plné krosny nás ale rychle zahřívají. „Povinná“ zimní výbava pro pohyb ve vysokých horách jsou mačky, cepín, skialpy, lavinová sonda, pípák, lopatka, horolezecký sedák, lano, prusíky a případně šrouby do ledu. To samo o sobě je pořádná váha, takže když přidáte zásoby na 5 dní, teplé oblečení, ešus, vařič a jídlo, snadno se dostanete na 30 kilogramů. S lyžemi připnutými na batoh včetně přeskáčů je scéna dokonalá, Helmuti projíždějící kolem do blízkého horského střediska se nestačí divit.

První část výstupu je zpestřena malými ledopády, jejichž překonání by snadno aspirovalo na pár procent v Darvinových cenách. Několik metrů čistého ledu a k tomu větve, do kterých se skvěle motají lyže na batohu.

Počátečních 600 výškových metrů jde i přes zmíněná akrobatická čísla poměrně svižně. Po třech hodinách shlížíme na ledovec a přichází nám zpráva, že jsme na dohled od chaty.  Následuje sestup k ledovci a asi 300 metrový traverz zasněženým suťovým polem, jehož překonání nás stojí dobré dvě hodiny a spoustu šedivých vlasů. Každým krokem se propadáme a na kluzké suti se jen těžko hrabeme ven. Nemilosrdně nám mizí síly a slunce olizující vrcholky varuje, že máme co dělat, chceme-li se přes ledovec dostat za světla.

Stopu přes něj máme vyšlápnutou, stačí nasadit mačky a neuklouznout do trhliny. 🙂 Po pár desítkách metrů přezouváme na skialpy, nasazujeme pásy a suneme se dál. Od chaty, která se nad námi tyčí příšerně vysoko k nám sbíhá Kleboň s povzbuzujícím pokřikem: „Hoblujte!“. S posledními silami se shledáváme na pevné zemi. Nemám daleko k slzám, ale Kleboň si se mnou vyměňuje batoh a vede nás závějemi vzhůru. Již za tmy, s rozsvícenými čelovkami, dorážíme na winterraum, kde na nás čeká rozesmátý Vráťa a teplá světnice.

Dokázali jsme to! Během 12 km a 1000 metrů převýšení jsem absolvovala křest s mačkami i skialpy a ještě nás čeká oslava příchodu nového roku téměř ve 3000 metrech. 🙂

Jak jste oslavili Silvestra vy?

Pokračování našeho Silvestrovského dobrodružství ZDE.