Znovu do Afriky

Na konci léta se zdálo, že pokud pojedeme na dovolenou opět do Maroka, bude to velká výprava možná dokonce spojená s horolezectvím. Dave se totiž při jednom ze společných výletů za hranice zmínil, že se v zimě s ženou chystá do marockých skal. Horolezec/ surfař byl nadšený: „To je super, když nebudou vlny, budeme lézt!“. Já Davidovi v duchu nadávala, že radši nemlčel. Vždyť takhle by to pro mě bylo spíš sportovní soustředění než dovolená. Naštěstí se ukázalo, že skály jsou od našeho surfového spotu pěkný kus cesty, takže se  balíme „jen“ na surfování.

Letenky tentokrát vyšly krásně levně z Berlína přímo do Agadíru. Stačilo si tedy jen zajistit cestu autobusem z Prahy. Abychom to neměli zas tak pohodlné, samozřejmě nám autobus měl přijet buď příliž brzy před odletem, nebo jen hodinu do odletu, což jsme ale rychle zavrhli. Při cestě mimo Schengen (a navíc mimo Evropu) je potřeba počítat s kontrolami navíc, které celé odbavení prodlužují. Takže jsme nakonec vyráželi z Florence v pátek v 11 v noci, abychom v Berlíně na letišti byli již kolem 3. hodiny ranní. Cestu nám zpestřovali zajímaví spolucestující. Zejména jedna Maďarka vysloveně perlila. Už při nastupování s ní byl problém. Hrnula se do autobusu a odmítala pochopit, že musí ukázat pas. Trpělivá stewardka na ní zkoušela všechny možné variace na „pas“ a „passport“, ale slyšela jen „nem tu dom“. Když už paní přece jen nějaký cár papíru podobný pasu objevila a usadila se v autobusu, ihned se začala zabydlovat. Taškami rázem zabrala 2 sedačky a kam nedosáhly tašky, tam její území označovaly slupky od právě snědené mandarinky.

Zabraná do Hobita na malé obrazovce přede mnou ani nevnímám, že jsme zastavili. Letuška ohlašuje policejní kontrolu a opravdu, záhy máme na palubě muže v neprůstřelných vestách. České pasy je nezajímají, zabývají se našimi ruskými a maďarskými spolucestujícími. Asi po 15 minutách smíme pokračovat, muži nasedají do civilního auta s německou poznávací značkou a mizí do noci.

Někdy před čvrtou ranní nás přijde stewardka upozornit na blížící se letiště. Vystupujeme jediní a kolem kouřících securiťáků vcházíme do nejbližší haly. Na lavičkách tu vedle sebe pospávají cestovatelé s batohy, drahými kufry i bezdomovec. My si najdeme pohodlnější místo o dvě patra výš, kde není skoro nikdo. Je legrační, jak si člověk zvykne. Jen před 9 měsíci jsem měla problém spát na letišti a dneska mi na tom nepřijde nic divného.

Jen se mi podařilo konečně usnout a je tu ráno, na letišti začíná denní ruch. Mezi cestujícími jasně převažují Rusové (v kavárně na mě dokonce nejprve spustí rusky (!)), ale je tu také hodně Angličanů a samozřejmě Němců. Veškerá hlášení tu také překvapivě mají trojjazyčně, jako by angličtina a němčina byly málo.

Ve frontě na check-in k letu do Agadíru už jasně rozpoznáváme surfaře. Jsem zvědavá, kolik z nich potkáme v Taghazoutu.

Ozývá se kapitán, letíme před Francii, Španělsko, Portugalsko a pak dolů podél pobřeží Maroka. Když se let začíná stávat nesnesitelně dlouhým, objeví se pod námi Atlas a já si vzpomenu, jak jsem ho minule obdivovala ze země. Ani při pohledu z výšky neztrácí na mohutnosti. Přes pohoří se jako stužka vlní dálnice, na které se s námi autobus posledně pěkně zadýchal. Ještě přelet několika hektarů foliovníků a dosedáme na skoro prázdné letiště. Provoz je tu tak malý, že nás od letadla nechávají jít do letištní haly zcela volně. Žádné autobusy, ani striktně vymezený koridor, jak jsem zažila všude jinde. Sluníčko hřeje, vítr šustí palmami a ve vzduchu je cítit oceán. Už jsme zase tady!

Poslední ohlédnutí za Evropou

Pohoří Atlas, Maroko

Ocením vaše komentáře a postřehy!