Budeme digitální nomádi v obytném autě?

[:cs]Bylo, nebylo: Žena potkala Muže a začali spolu chodit, cestovat, surfovat, žít, jezdit na kolech, chodit po horách, lézt po skalách, přespávat na winterraumech, ve stanu, v autě. Potom si v tom autě udělali super vestavbu a jezdili častěji a dál. Z víkendových akcí se staly týdenní, několikatýdenní… A ukázalo se, že tento způsob cestování v sobě spojuje všechno, co potřebují: mít svoje zázemí, a přitom se každé ráno jako nomádi probouzet někde jinde. Ovšem aby to platilo stoprocentně, byla jim VW Caddy už trochu malá, a tak před rokem a půl začali řešit, co si pořídí místo ní.

Jak jsme si vybírali auto

Už na začátku našeho akčního soužití jsme s Mužem uvažovali, kde chceme žít. Pendlovali jsme mezi Prahou a Alpami a snili o tom být horám blíž. Na krátkou dobu jsme zvažovali stěhování za hranice, abychom získali nové pracovní zkušenosti, rozšířili si cestovatelské možnosti, prostě poznali víc. Na jedné straně samá pozitiva, na druhé jsme se báli ztráty toho, co už jsme si tu vybudovali, kontaktů, ale v neposlední řadě jsme nechtěli být někde jinde cizinci. Cestování autem se zdálo jako win-win. Spojíme veškerá klady života v zahraničí s udržením toho, co máme doma.

Pokoušet se zachytit naše několika měsíční debaty fotkami a videi je asi nemožné. Místo toho zkusím shrnout ty nejdůležitější otázky, na které jsme si během rozhodování museli odpovědět. Věřím, že v podobné situaci je řada lidí, která tak (snad) získá inspiraci.

Jak často & a na jak dlouho?

Naše základní premisa byla: pokud si budeme moci dovolit jen jednu delší cestu ročně, nevyplatí se nám pořizovat si nové (případně větší) auto. To bude dávat smysl jen při alespoň třech měsících v zahraničí ročně. Zní vám to troufale? Byli jsme na tom stejně. ? Ale já jsem člověk známý tím, že hledám řešení i na zdánlivě neřešitelné. A tady by nešlo jen o splnění výzvy, tady by šlo o sny. Takže co potřebujeme, abychom mohli strávit v zahraničí několik měsíců ročně?

Ne! Nechci slyšet, že peníze! Už jsem psala, že peníze nejsou to hlavní, abyste mohli cestovat. Takže se nebudu opakovat a přeskočím k tomu, že to úplně nejcennější, co v životě máme, je čas. Naše první zamyšlení bylo proto nad tím, co můžeme udělat pro to, abychom měli alespoň tři měsíce v roce čas na to být na cestách.

Muž je architekt, pracuje sám na sebe a pokud si dokáže zorganizovat jednání, neměl by pro něj být problém třikrát do roka odjet na delší cestu. Já jsem se zasadila o řadu změn u nás ve firmě, abychom se stali nezávislými na kanceláři v klasickém smyslu slova – přestěhovala jsem nás do co-workingu a umožnila nám všem pracovat více odkudkoliv. Trochu těžší bylo odhodlat se své cestovatelské záměry komunikovat, ale výsledkem bylo povýšení, takže se to povedlo. Největší překážka byla vlastně má hlava. Ukázalo se, že si stačilo říct. ?

Jestli jste si v těchto místech řekli: “to se jí to radí, já nic takového nemůžu, protože…”, buď to není váš skutečný cíl, nebo je, ale nikdy ho nedosáhnete. Klidně se urazte, ale jediný člověk, kterého pak budete moci vinit, budete vy sami. Protože jestli pracujete na pozici, která tohle nedovolí, můžete ji změnit. Mluvte se svým šéfem a pokud s ním nebude rozumná řeč, jděte jinam. Teď je práce všude dost.

Nesmíte být líní! Neumíte jazyky? Tak se je naučte, jde to i bezplatně! Neumíte s počítačem? Kurzů je nepočítaně i online! Vynechejte seriál, nebo hodinu na Facebooku a věnujte ji svému vzdělávání! Amen!

(Vím, že jsou profese a zaměstnání, kde nutně musíte být přítomni, ale buď je to práce s posláním (lékaři), nebo si i tam můžete zkusit vyjednat více dovolené, přehodit služby… Asi nezískáte měsíce, ale i týdny se počítají!

Takže ano, budeme moci jezdit několikrát do roka. Zařídili jsme si tak, abychom mohli pracovat na cestách. Co ke splnění snu budeme potřebovat dál? Mít možnost si v autě nabíjet své notebooky, převážet kupu outdoorového vybavení a mít vlastní záchod a sprchu.

Rozmazlení nomádi?

Prodloužený víkend zvládneme s vlhčenými ubrousky, na týden v létě si vezmeme solární sprchu, nebo zařadíme kemp, ale na měsíční cestě už by těch kempů bylo požehnaně a je to omezující (a některé partnerské aktivity si nechcete plánovat podle toho, kdy pojedete do kempu, no ne?). Navíc jsme sportovci, často se zpotíme a to pak opravdu potřebujeme sprchu. A protože nehodláme jezdit jen po přírodě a v létě, potřebujeme sprchu uvnitř.

Toaleta = věčný problém nás žen. V přírodě si poradíme, ale na dlouhých přejezdech či při spaní někde ve městě už je to horší. A vás pány taky nebude bavit chodit s lopatou v ruce měsíc v kuse. Takže když už uvnitř sprchu, tak i záchod. Musí být ale co nejjednodušší na obsluhu a nezapáchat.

Jakmile jsme si uvědomili, že bez vlastního sociálního zařízení na delší cesty vyrazit nechceme, bylo definitivně rozhodnuto, že potřebujeme velké auto. Karavan nepřicházel v úvahu, protože nemáme garáž. Klasické obytné auto nám přišlo příliš velké a nápadné. Proto jsme dospěli k názoru, že pro nás bude ideální dodávka s obytnou vestavbou.

Nemyslete si, byl to boj a mnohonásobné diskuze, protože jsme si nechtěli připustit vlastní pohodlnost. Zároveň jsme toho ale spolu procestovali dost na to, abychom se znali a pamatovali si mikro konflikty o místech na spaní. Já vždy preferovala spíše odlehlejší místa, kde se člověk nebude stydět jít na záchod, Muž nejraději parkoval ve městech na ulici. Přišlo mu to bezpečnější, ale pro mě to naopak bylo stresující. Takže by se s mírnou nadsázkou dalo říct, že rozhodnutí pro velké auto je moje vina. ?

Jak na výrobu

Už samotné rozhodnutí nám trvalo, ale k provedení byla pořád ještě dlouhá cesta. Protože je Muž architekt, směřovaly naše první myšlenky k tomu, že si koupíme ojetou dodávku a do ní si vestavbu vybudujeme sami. Strávili jsme spoustu času hledáním vhodného modelu auta. Několikrát jsme se povozili v AAA Auto na golfovém vozíku, když nás přesunovali mezi jednotlivými dodávkami. Měřili jsme a měřili a stále nám to nevycházelo. Když jsme vzali v potaz izolaci doporučovanou na internetových fórech a naši výšku, dostávali jsme se na velikosti dodávek L4 H3, což se blíží spíše autobusu, než naší představě o nenápadném bydlíku.

Zvládneme to sami?

Dalším problémem se začaly ukazovat technologie. Uměla bych si představit, že s částí elektroinstalace by nám pomohl můj táta, ale i tak zbývala řada dalších věcí, které je třeba vymyslet správně. Rázem jsme zjistili, že (byť skromná) kuchyňka, koupelna a záchod budou nejen zabírat spoustu místa, ale byla pro nás velkým oříškem.

Trávili jsme se samotným rozmýšlením mnoho hodin a já začínala pochybovat, jestli to dokážeme. Naštěstí byl všechen tenhle čas zároveň přínosný. Důkladné poznání nabídky vozů, problematiky vestaveb i zkušeností jiných lidí nás dovedly až na den otevřených dveří v Malém Malahově.

Je to již více než rok, co jsme se tam vydali prohlédnout si nabídku KPS Automobile bratrů Davida a Tomáše Krsových. Okamžitě jsme poznali, že se nám splnění našich představ a snů může splnit i v podstatně menším autě. Chce to jen věřit profesionálům. Vyzpovídali jsme tam, koho jsme mohli, abychom zjistili maximum o spokojenosti majitelů. Domů jsme pak jeli s hlavou jako pátrací balón, protože sen se zdál na dosah až na to, že v dražším provedení, než jsme původně plánovali.

Testování na vlastní kůži

Než jsme se definitivně rozhodli, otestovali jsme si vestavbu KPS Automobile na týdenní cestě. Na přelomu listopadu a prosince jsme vyrazili do Chorvatska, potřebovali jsme si to pořádně vyzkoušet. Zvládneme fungovat jako nomádi? Bylo to klíčové nejen pro rozhodnutí, ale i následnou konfiguraci našeho vlastního bydlíka. Auto jsme vrátili doslova nadšení, a tak zbývalo přes Vánoce vymyslet, jak to provedeme.

Na Facebooku i Youtube jsem s Architektem tři čtvrtě roku pozorovala všechny ty, kdo se rozhodli pro vlastnoruční výrobu. Mají můj obdiv, ale chápu to tak, že každý z nich měl k rukodělným činnostem blízko. Já ne, ani trochu. Na základní škole mi známku z matematiky zhoršovala geometrie – nedokázala jsem ani rovně rýsovat. Takže když jsem viděla všechno to měření, řezání a montování, poléval mě studený pot. A i kdyby si to vyráběl Architekt sám, dělal by to při práci minimálně rok s tím, že by tomu musel věnovat každou volnou minutu.

Co by to znamenalo? Žádné společné výlety, žádné cestování ani sporty, byl by jen v práci, nebo někde v dílně (kterou bychom navíc museli najít někde najít a zaplatit). Nejvíc jsem se ale bála, že by se mu něco nepovedlo ( i mistr tesař se někdy utne) a neustále by si to vyčítal. Měla jsem strach, že by výsledek neodpovídal vynaloženému času a energii.

Finální rozhodnutí

Rozhodli jsme se proto dívat se na to jinak. I u Krse budeme muset na auto počkat, pro velký zájem je tam pořadník. Ale výsledek bude přesně podle našich představ a čas, který bychom jinak trávili činnostmi, ve kterých bychom byli úplní začátečníci, investujeme do prací, ve kterých jsme dobří. Jako zálohu zaplatíme vlastně totéž, co za koupi ojeté dodávky. Na zbytek si s trochou snahy a většího pracovního nasazení vyděláme (jak šetříme, o tom bude samostatný článek)  a budeme mít profesionální vestavbu.

Na začátku roku 2017 jsme několik dní nespali a pak si auto objednali. A jak ta pohádka dopadla? Fiat nedodal auto včas, takže se následně odkládala i výroba vestavby. Místo na podzim 2017 jsme auto dostali až 13. března 2018. Naše sny jsme tak museli upravit, ale minimálně část jsme si splnili – vyrazili jsme na jih Portugalska! Jako nomádi jsme tam nakonec strávili více než měsíc![:]