[:cs]Nedávno jsem si posteskla, že mě úplně svrbí prsty. Vždyť ještě před rokem, dvěma bychom každý týden už od středy vyhlíželi, jaké jsou podmínky někde v horách. A když ne na horách, tak alespoň ve skalách. Tou dobou jsem lezení brala jako zábavu, adrenalin, ale někdy také jako nutné zlo (to u mě zrovna vítězila touha se taky chvíli povalovat někde u vody, chápete, ne?). A rozhodně bylo pár momentů, kdy jsem chtěla zahodit lezačky někam do údolí a mého Horolezce vyslat za nimi (a ať už se nevrací, když mě pořád tak týrá!). Po krátkém zhroucení jsem se ale většinou sama na sebe tak naštvala, že mi to lezlo o sto šest a na nějaké vzdávání se jsem pak už ani nepomyslela.
Lezení byl pro mě věčný boj se strachem z výšek i z bolesti a překonávání nějaké mé vnitřní lenosti. A každý lezecký víkend mi kromě šrámů a modřin, které jsem hrdě předváděla méně sportovním přátelům, přinesl i spoustu poznání o mně samotné a o našem vztahu s Horolezcem. Přesto na mě Muž pohlédl s údivem, když jsem prohlásila, že se těším, až si zase zalezeme. A co že mi to na tom lezení tak chybí? Dalo by se to shrnout jako 5P:
Pokračovat ve čtení „Horolezecký absťák – co mi na lezení chybí?“
