Zatímco pro nás znamenal přejezd obytňákem do Milngavie na začátek trailu West Highland Way z našeho spacího spotu jen asi 9 minut, Kristýna vstávala už ve 3 ráno. Letěla do Edinburgu, pak autobusem do Glasgow a nakonec vlakem do Milngavie. To samo o sobě by stačilo k tomu, aby byla pekelně nervozní. Jenže chudák ještě netušila, jak se její cesta a začátek našeho trailu zkomplikují.
Startovací bod West Highland Way je jen pár minut od vlaku. Krosnu jsme Kristýně přivezli my, stačilo se převléct do outdoorového a vyrazit. Jenže v tom jsme přišly na zásadní problém. Kristýna nemá pas! V Edinburgu ji zaskočila poslední bezpečnostní kontrola. Pracně uklizený pas vytáhla, ale už si nevybavuje, co s ním udělala. Asi ho měla v ruce. Jenže spolu s ní držela i pití a bundu, pas mohla jednoduše ztratit. A to se asi také stalo.
Radost ze shledání vystřídala mírná panika a stres. Co teď? Zavolala jsem na letiště do Edinburgu, jestli pas nenašli. Jsou tam na to zařízení, obratem mi na mail poslali odkaz na web, kde aktualizují seznam nalezených předmětů. Dokonce tam hned 2 pasy měli, ale ani jeden Kristýny…
Vyrážely jsme v rozporuplné náladě. Pršelo, Kristýna psala a volala všemi směry a já koukala na úvodní bránu a dvojici holek, které pózovaly na 100 způsobů, aby ten slavný moment zaznamenaly. I my jsme se nakonec cvakly, jen v tom bylo víc starosti než radosti.
Z jemného deštíku se ani po kilometru stal slejvák. Vytahujeme pláštěnky. Jsme ve Skotsku, směju se. Ještě netuším, že pláštěnky nasadíme za ten den ještě pětkrát.😂
Někde za 10. kilometrem už bychom si daly svačinu, ale vlastně není kde. Z každé strany cesty ostružiním zarostlá zídka, uprostřed louže. U hlavní silnice ale přichází lákavá nabídka. Je tu občerstvení pro hikery s explicitní pozvánkou pro zabahněné boty. A pro ty, kdo mají sváču jako my s sebou, udělali venku lavice. Výhled na poníky jako bonus.
Rozbalíme svačinu a začne pršet. Z lákavého posezení je fast food na stojáka pod malou stříškou stáje. Ostatní hikeři využili posezení v teple a teď se trousí ven. Prohlížíme si je zběžně, nejspíš je za chvilku zase budeme předcházet.
Jdeme rychle, protože velká část cesty je prakticky po rovině. Stoupání přichází až ke konci, kdy navíc musíme dost po asfaltu. Jediná nepříjemnost. Do Drymenu to je kolem 20 km (na rozehřátí), startovaly jsme kolem poledne, teď odpoledne toho máme tak akorát. Popojedeme na spací spot, kde Kristýna rozbalí stan a my spíme v obytňáku.
Ohlédnutí za prvním úsekem West Highland Way
Do pravé skotské divokosti měl pochopitelně ještě daleko. 😉 Pokud vyrazíte ráno, doporučila bych spojit ho s další částí, abyste si trochu spravili chuť po delším pochodování po asfaltu kolem Drymenu. V lese nad městečkem jsme narazily na několik vhodných spotů pro přespání v přírodě, u jezera je potom široká nabídka ubytování od luxusních chat po tábořiště.
Naše statistiky:
- 4:29 h
- 21,05 km
- Výstup: 266 m
- Sestup: 267 m
