14. Krumlovký Horák

Špatně snáším zimu a vlhko. V kombinaci s časnou ranní hodinou
je to pro mě noční můra. Tolik ke vstávání v den závodu, kdy budík v našem
stanu cvrlikal už v 6. Hlavně rychle! Čím rychleji se budu pohybovat, tím
tepleji mi bude. Zatím to ale nepomáhá. Hrabu se ven ze stanu a chvilku mám
pocit, že je snad i jinovatka. „Je přeci přelom srpna a září, tak neblbni!“,
přikazuji si a odvážně se chystám na svůj první horolezecký závod.
Tak trochu jsem čekala, že s odstartováním v 8:00 se
soutěžní páry rozběhnou k nejbližší skále sprintem. Barevka se nachází několik
set metrů od kempu a cest s vyšším ohodnocením je na ní jen několik. Překvapivě
se k ní ale všichni blíží poměrně rozvážně, možná rozespale, a my jsme na skále
mezi prvními. Horolezec si vybírá hned nějakou VI, ale mě do ní naštěstí
nežene. Po včerejším „výkonu“ je moje sebevědomí nulové a při pohledu
na Barevku, kde by nám místy ani nestačilo lano (cesty jsou tedy delší než 25
metrů), mám srdce až v kalhotách. Z Plotny za V+ už se nevykroutím a, i když
zimou ani necítím bříška prstů, škrábu se nahoru. Je mi jasné, že pokud se
zastavím, začnu panikařit. Každý kontakt mých prstů se skálou provází palčivá
bolest, nohy se po včerejšku v lezačkách vzpírají. Ale horolezec přijel soutěžit,
nenechá mě vydechnout ani zpanikařit, úplně cítím, jak mi dole přitahuje lano,
aby mě popohnal.
Vlastně vůbec nevím, jak jsem to přelezla. V horní třetině
stěny jsem se dostala do fáze, kdy mi začalo být jedno, jestli mě ta ruka
neudrží a spadnu. Prostě jsem to chtěla mít za sebou. Podle toho také vypadaly
moje prsty, když jsem se spustila dolů – z nehtových lůžek se řinula krev. Díky
adrenalinu jsem to ale vůbec necítila a klidně bych lezla dál, kdyby muž moudře
nerozhodl, že se přesuneme.
Jen kousek od skály nafasujeme vodáckou výbavu, nalepíme startovní
číslo na příď, lezecké cajky nacpeme do barelu a hurá na vodu. Svoje nadšení
přičítám přetrvávající zvýšené hladině adrenalinu v krvi, jinak si to neumím
vysvětlit. V 9 ráno, kdy běžní vodáci teprve lezou ze stanů, se my pouštíme na
vodu. Jak jsem již předeslala, v kánoi jsem na řece poprvé. Horolezec, vlastně
teď vodák, mi udělá rychlou přednášku a jedeme.

Foto: https://www.facebook.com/krumlovskyhorak?fref=ts
Peřejka, volej, peřejka a hurá na jez! Brrr, ledová sprcha přichází,
i když jsme se necvakli, a já si říkám, že jsem si měla vzít vícero lezeckého
oblečení. Jinak mám z jezu legraci a říkám si, že na tom není nic tak těžkého… Přesně
do chvíle, kdy se cvakneme na jezu číslo 2. Vypadal podobně jako ten první, jen
jsme při projíždění válcem nabrali tolik vody, že jsme se nekontrolovatelně
rozhoupali a už to bylo. Takže šup, vylít kánoi a pádlovat, ať se zahřejeme!
Ještě 2 jezy a máme nejhorší z vodácké části za sebou.
Poučeni z cvaknutí si nejobávanější jez pod zámkem nejprve obhlížíme, ale
nakonec jej projedeme bez problémů. I tak na stanoviště k Havraní skále
dojíždíme na ždímání. Ještě že sluníčko začalo hřát a mám v sudu dlouhé
kalhoty. Tady se nám materiál tolik nelíbí, dáme si jen jednu VI a pádlujeme
dál. Podle mapky nám toho ještě zbývá ujet hodně…
Na Nultém špici se dostáváme téměř do zácpy. Sjelo se nás tu
vícero týmů, takže se u některých cest čeká, ale alespoň je čas trochu si
vydechnout. Naše skóre není zatím nic moc a to musíme začít kalkulovat s úbytkem
energie i časovkou v závěru. Horolezec mě nejprve navádí do středně
obtížných cest za V a VI, potom i do VII- a přelezu! Svůj velký díl na tom
má atmosféra závodu. Ano, sice všichni chceme vyhrát, přesto si tu ale i soupeři
radí navzájem. Mě dokonce Vráťa z konkurenční smíšené dvojičky psychicky
podpořil tak, že jsem si poradila i s těžkým místem v převisu. Díky
Vráťo!
Ujíždíme dál a horolezec/vodák se takticky rozhoduje dojet
až na poslední skálu – Osmý špic. Je to zase spousta pádlování, ale snažíme se
jet s rozvahou, abychom se moc neunavili. Musíme přelézt ještě 4 cesty a
pak je to do cíle 5,5 km…
Na Osmém je o poznání volněji, takže si můžeme krásně
vybírat. Děda kouká je za VI+, tak tím začneme, pak o poznání delší Podzimní
procházka za VI, „na odpočinek“ Znovuobjevená V+ (mimochodem moje první spára)
a na závěr Převisová za VI-. Tam už jsem nemohla. Jen nastoupit do ní znamenalo
poradit si s převisem. I teď, když si vzpomenu, jak mi horolezec „radil“: „To
nashybuješ!“, mám chuť ho praštit. Opět ale nechci zklamat a lezu. Bolí to,
někde ve 20 metrech se navíc přidává hrozný strach a pocit, že se horolezec tam
dole spíš baví, než aby jistil. Nastupuje panika a trocha hysterie. Mám velkou
chuť to zabalit, trochu se polituji, naštvu, ale nakonec mě to nakopne a ten
zbývající kus dolezu.
Klepu se jako osika, drží mě jen vidina slíbeného odpočinku
s pivem a hermelínem. Musíme se přece posilnit! Podle organizátora je
běžný čas trasy Osmý špic – Zlatá koruna kolem 45 minut. Pro jistotu si dáváme
necelou hodinu, ta se ale rychle zkracuje a tak nezbývá než se nalodit, nechat
si zapsat čas a pádlovat.
Nasazujeme ostré tempo. Snažím se zabírat celým tělem,
přitom nás nerozkymácet, ale asi to nestačí, protože mi horolezec/vodák začíná
počítat: „Á dva tři, á dva tři…“. Po chvilce zjišťuje, že máme společnost. Jen
asi 2 minuty po nás vystartovala pánská dvojice a horolezec nechce dopustit,
aby nás dohonila. Jeho sportovní duch se asi něčím nadopoval, takže ještě
zrychlujeme. Co na tom, že na nás obyčejní vodáci koukají jako na magory?
Míjíme je tak, jako BMW na dálnici předjíždí trabant.
Nemusím asi popisovat, že to bylo nejdelších 5,5 kilometrů v mém
životě. Pánové nás dojeli a předjeli až kousek před Zlatou Korunou, kdy mi už
opravdu docházely síly. Jak jsem byla vděčná za poslední jez, že jsem aspoň na
minutku nemusela pádlovat!
Ještě závěrečné přenesení lodě do cíle, zapsání času (24
minut!!!) a je to za námi. Počkáme na poslední dvojičky, odvoz do kempu a honem
na večeři. Pořadatel Honza rychle sčítá body, takže brzy víme, jak to dopadlo…
a je to velké překvapení!  

11. Kozelka a Polínko

Parný týden jsme opět chtěli zakončit ve skalách. Já jsem po skvělé zkušenosti z předchozího víkendu prosazovala Polínko, horolezec chtěl vyzkoušet něco nového. Nakonec se nám povedlo dosáhnout kompromisu.
Nejprve vyrážíme na Kozelku, což je romantická oblast tvořená sopečným tufem, který vytváří jakési slepence, na první pohled krása. Na druhý pohled je to ale slabě odjištěno, horolezec si tu dává „morál“. To je situace, kdy na cestu máte sílu i techniku, ale bojíte se, protože víte, že případný pád by byl dlouhý a ještě by možná skončil na podlaze.

Horolezec svoji psychiku překonává, já nikoliv. Když mě jistí z vrchu, mám takový strach, že to vzdávám a se slzami na krajíčku se nechávám spustit dolů. Vlastně si uvědomuji, že se přes krásný výhled na místě jako takovém necítím dobře. Jeden by řekl, že na mě všechno padá…  Ani na další stěně se mi nedaří – na začátku to vypadá slibně, ale pak se zaseknu a neudělám ani krok. Na další pokusy nemám sebevědomí, a tak jen potupená jistím a lituji se.

Horolezec s přehledem leze jednu cestu za druhou, ale protože se tu nedá nijak dojišťovat, netroufá si na nic těžkého (a tak ho to samozřejmě tolik nebaví). Nakonec se ještě porozhlédneme kolem a přesouváme se na Polínko.
Jako by ze mě spadl balvan! Kamarádka Petra by jistě poznamenala něco o špatné energii místa. Upřímně, po tomto zážitku na to začnu asi věřit. Že by mi sopečný tuf neseděl?
Stačí popojet několik kilometrů vedle, sáhnout si na žulu a hned je mi lépe. Postavíme stan a ještě se nastřelíme do stěny. Lezu jako vyměněná, zatímco na Kozelce jsem nezvládla ani VI+, na Polínku začínám úrovní V a přelezu ji bez problému.

Lezeme až do tmy, teprve potom vyrážíme na koupání při měsíčku. Mezi tím se tábořiště zaplňuje a je tak jasné, že tam opět nebudeme sami.
Ranní probuzení je v režii neohleduplných horolezců. Nechápu to, ale zcela ignorují fakt, že bychom třeba ještě mohli spát, a nahlas se vybavují hned vedle našeho stanu. Podobné chování je pro mě důkazem absence základní slušnosti a dokonale mě odrazuje od navazování jakéhokoliv, byť společenského, kontaktu.
Zatímco oni bojují na cestách, které jsme zdolali při minulé návštěvě, my hledáme nové výzvy. Horolezec mi zjevně dnes nepovolí nic, co by neobsahovalo číslici VI. Začínám tedy VI- a pak už je to jedna VI+ za druhou. Krátce po poledni toho už mám opravdu plné kecky a skála je příliš rozpálená. Balíme, obědváme a vydáváme se na teď již tradiční koupačku. Tentokrát je u vody živo a to i přes to, že voda je zelená až běda. Pár temp si ale neodpustíme, vydáme se na dobrodružnou cestu domů (Horolezec prohlásí, že dokud nenajdeme cenu benzínu pod 36 Kč/litr, tak netankujeme, a hladové oko už svítí…)

Hodnocení oblasti Kozelka
  • Dostupnost z Prahy – 3 (asi 2 hodiny)
  • Materiál – 4 sopečný tuf (na pohled slibuje spoustu chytů, ale nejsou tam, je nepřehledný a lámavý)
  • Odjištění – 4 (průměrně 2 borháky na 10-12 metrů), zákaz používání frendů (stejně by nebylo kam zakládat), smice není na co pověsit
  • Rozsah cest – 3 (spíše těžší cesty)
  • Možnost přenocování – 3 někde nad skalami (samotné skály jsou zapuštěné ve svahu a moc prostoru kolem nich není)
  • Voda – 4 v nejbližším okolí žádná, ale v osadě u přístupové cesty je veřejná pumpa

10. Polínko

Léto v plném proudu a v Praze tropy, to je prostě skvělá motivace vyjet někam ven. Srbsko i Roviště by krásně vyhovovaly, ale to by nesměl vybírat horolezec. Nechce se mu na známé skály, má chuť objevovat! A tak jedeme do západních Čech zjišťovat, jak to vypadá na Polínku.
Hned první dojmy jsou skvělé – bývalý lom není těžké najít, autem se dá dojet až k němu a skála je krásná.

Rychle se přidáváme k mnoha dalším horolezcům a zjišťujeme, že se zde také krásně leze. Po počáteční nervozitě na lehčích cestách (Zima na krku, Po vyklepání IV+) se dostávám i na středně obtížné cesty (Závěrečná V-, Pitný režim V). Prach a pot z cest jedeme večer smýt do malého zatopeného lomu poblíž. Jsme tam úplně sami, voda je čistá a osvěžující, přesně to, co po náročném dni potřebujeme.
V neděli nastupujeme na skálu brzy. Očekáváme opět vysoké teploty a nechceme se nechat usmažit na jižní stěně. Navíc se naše řady opět rychle rozšiřují, takže je tu na nás rychle poměrně živo. Zájmu o tuto lokalitu úplně rozumím. Skály nejsou příliš vysoké, je zde zajímavé zastoupení obtížností a materiál výborně drží. Díky tomu se mi tu podaří zdolat i dvě VI+ (Gambrinus, Na to se napijem)!
Hodnocení oblasti
Dostupnost z Prahy – 3 (asi 2 hodiny)
Materiál – 1 (žula)
Odjištění – 2
Rozsah cest – 2
Možnost přenocování – 1 (ve stanu přímo u skal)
Voda – 2 nedaleko lom na koupání (pitnou s sebou)

8. Wilder Kaiser

Utábořili jsme se u cesty nad Scheffau co nejvýše to šlo.
Protože nástup ke skálám je trochu delší, vstáváme už kolem šesté a před sedmou
vyrážíme do kopce. Ráno je krásně svěží, příjemná změna po vedrech
předchozích dní. Stoupání do kopce nás zahřeje zvlášť proto, že se snažíme jít
rychle. Naši společníci se všichni do jednoho vydávají do více délek, vidím na
horolezcovi, že by nejraději šel s nimi. Nejde to, já ještě neumím ani
slaňovat, než budu moci lézt více délky, potrvá to. Snažím se ho proto alespoň nezdržovat,
a i s plnými batohy zvládáme cestu zdolat dost rychle. 

 U vodopádu jsme asi za 45 minut. Až tak vysoko jsme jít
neměli, zdá se, že jsme někde přešli odbočku k naší malé Müllerwand. Alespoň
máme možnost podpořit Evču s Vráťou, kteří se právě od vodopádu chystají na
posledních pár set metrů ke stěně a pak tradá 14 délek (asi 400 metrů) kolmo
vzhůru. 

My se obracíme a suťovým polem traverzujeme směrem k našemu
menšímu cíli. I zde jsou více délky, ale jejich spodní části jsou v
obtížnostech 3 až 6, což je pro nás optimální. 
První lezení je velmi opatrné. Skála je úplně hladká, mírně
položená, chyty na ní prakticky nejsou. Alespoň si prý vyzkouším
„rajbák“, což zjevně znamená, že mám smůlu, jestliže mi na konečcích
prstů chybí přísavky. 
Sunu se nahoru, nervy napnuté jak struny. Když nejsou stupy
pro nohy, ani chyty pro ruce, radí mi horolezec spolehnout se jen na tření a
„přeběhnout to“. Jak si asi umíte představit, v mojí hlavě defiluje
celý průvod nadávek. Když přejde, nadechnu se a přeběhnu to. Nechápu jak,
prostě hrabu nohama tak rychle, že i když mi ujíždějí, nějakou oporu získám.
Další specialitkou tohoto lezení jsou vykapané žlábky. Opět
se kolem nich moc chytů a stupů nenajde. Musíte si vystačit s nimi, vzít je
„na medvěda“ (rukama ze stran, jako byste chtěli někoho obejmout) a
prostoupat nahoru. Tolik teorie, v praxi jsem na to opět chvilku koukala dost
podezíravě. Za svislý žlábek se přece nepověsím a nohy mi v něm budou klouzat!
Moje obavy jsou naštěstí zbytečné, vápenec krásně drží, nakonec překonám i tuto
komplikaci.

I když z rána byla stěna celá ve stínu, kolem poledne na nás
slunce dosáhne a po jedné hodině se na skále nedá udržet ruka. Občas se
zahledíme na druhou stranu, kde lezou kolegové. Neubráním se obavám, jak to v
tom horku zvládají. Mají dost vody a sil? Jako tečky se nám na stěně zobrazují
jiní horolezci, vidím, jak bojují metr po metru a když se kolem druhé hodiny
sbíráme k odchodu, mají to na vrchol ještě více než třetinu cesty. 
Dolů z kopce a hurá do potoka u tábořiště. Horolezec nám
staví poctivou přehradu, takže se s trochou přemáhání pěkně vycachtáme. Přitom
voda jistě nemá víc než 10°C… Po zaslouženém obědě jako bychom stále neměli
dost. Vydáváme se k několik kilometrů vzdálenému jezeru. Dává nám to možnost
porozhlédnout se po usedlostech, které jsou jak jinak než výstavní. Dokonalý
trávník, muškáty za okny, uklizeno… Dokonce i uprostřed ničeho je u opuštěné
kapličky květináč s rostlinkami, které sem zjevně někdo chodí pravidelně
zalévat! Nevycházíme z údivu a to má to nejlepší teprve přijít…

Asi po hodině cesty se před námi objeví jezero. Zjišťujeme,
že je k němu přístup pouze skrze placenou travnatou pláž, ale vypadá tak
nádherně, že to za 3 Eura/osobu rozhodně stojí. Přichází lekce z
organizace pro všechny provozovatele koupališť. 
Po zaplacení zde máte možnost si zapůjčit nejen slunečník,
ale i speciální popelník. Představte si ho jako plechovku upevněnou na železné
tyčce. Tu jednoduše zapíchnete do země vedle lehátka či deky a na zemi pak
nenajdete ani papírek, nedej bože vajgl. Jednoduché, elegantní, vysoce
účinné! 

Nenápadně se rozhlížím, mám pocit, že na nás musí všichni
civět, do toho dokonalého světa my čeští turisté jaksi nezapadáme, ale asi si
to jen nalhávám, relaxující postavy na nás prakticky nereagují. Překvapuje mě,
že ve vodě není mnoho plavců, jak rychle zjišťuji, je na ně asi poněkud
chladná. Oproti potoku je to ale teplá lázeň, takže si horolezcem chvilku
poklidně zaplaveme. 

Další údiv ve mě vyvolává řada dětí, které si tu hrají
zdánlivě bez dozoru. To se mi ale opravdu jen zdá, mají tu dokonce
„jezerní hlídku“- malý člun se záchranáři, kteří mají i megafon a
neváhají ho použít. 

Dáme si párek a pivo, kocháme se, relaxujeme a všechno je
dokonalé… Až příliš… Pak si všimnu, že se k nám pomalu a nenápadně blíží
bouřková mračna. Po pár minutách je jasné, že nás to nemine. Rychlým tempem se
vracíme zpět do tábora, a jak se k němu blížíme, máme na očích stěnu, kde stále
ještě možná visí naši přátelé. Horolezec nahlas počítá a přesvědčuje mě, že už
budou v táboře. Když tam ale dorazíme, nacházíme jen jednu dvojici ze tří.
A bouřka už je skoro nad námi…
S prvním hromem začínám mít doopravdy strach. Kdepak o nás,
my si sedíme v suchu, pěkně v bezpečí, ale ti zbylí 4 teď někde kličkují mezi
blesky. Jak bouře sílí, přicházejí první historky. Horolezecká dvojice z
Liberce má za sebou hodně, včetně letecké záchrany ze stěny Mont Blanku, a
zrovna teď má chuť se o dramatické vyprávění podělit. Příběh za příběhem, blesk
za bleskem se kolem prohání vysokohorská dobrodružství a já si přeji být menší
a ještě menší. Párkrát leknutím vykřiknu jak malá holka, zdá se ale, že pro
ostřílené horolezce je to jen k pousmání. Když poleví déšť, přijde první reakce
na naše smsky- Kleboň s Davidem sedí jen pár set metrů od nás u piva. Na jedno
se k nim přidáme a probíráme celodenní zážitky. I když to nedávají znát, mám pocit,
že mají starost o chybějící dvojici. Stále nedorazila Eva s Vráťou a nikdo si
není jistý, zda před bouřkou slanili do bezpečí, nebo je živel zastihl někde
pod vrcholem.
Se soumrakem jsme konečně kompletní. Celí promočení,
vyčerpaní, ale nezranění se k nám vrací i poslední dva. Mají za sebou více než
dvanáct hodin dřiny, na vrchol nedolezli, ale usmívají se. Vyprávíme si,
žertujeme a postupně odpadáme. Horko a sportovní výkony nám daly zabrat,
všichni se těšíme do spacáků. Ještě naplánovat cesty na další den a jdeme na
kutě.

6. Roviště

Prozkoumáváním Kloboučku náš objevitelský výlet teprve začíná. Nejdříve učiníme drobný pokus o to najít nějaké koupání, ale podnapilí místní nám moc nepomáhají (přijela k nim pouť, znáte to).
Nakonec podle plánu míříme na Roviště. Horolezec tam byl naposledy před pěknou řádkou let a já… Samozřejmě nikdy.
První překvapení pro horolezce je, že se musíme utábořit v kempu. Původně nám chtěl ustlat na verandě rozpadající se chaty poblíž skal, nebo vedle na louce postavit stan (to v případě, že bych na první možnost byla moc velká cíťa). Nebudu lhát, se svým 12 let starým spacákem se na nějaké spaní venku necítím, radši bych se držela ve stanu.
Od jeho rozbití nás odrazuje cedule adresovaná horolezcům- majitelé pozemku stanování nejsou nakloněni, tak mazejte do kempu. V takové situaci není co řešit, těch pár korun nás nezabije a ještě si večer budeme moct dát sprchu. Než na ni dojde, zkusíme ještě koupání ve Vltavě. Po celodenním horku je to víc než příjemné, ale působíme tak trochu jako atrakce. Na Rovišti mají skoro všichni bazény a do studené řeky se jim nechce.
U piva pak pozorujeme ostatní návštěvníky kempu a vybíráme cesty na druhý den. Většina z okolo sedících jsou místní chataři, jejich děti se jim válejí v prachu u nohou, další poletují kolem se psy a užívají si, že o prázdninách večerka neplatí. Jediní horolezci, o kterých zatím víme, je francouzský pár, který narušil místní stereotyp, když chtěl ubytování platit kartou.
V neděli je u skal plno, dá nám práci najít volnou cestu, na které bych něco mohla přelézt. Později se dostáváme vedle skupiny lezců, kteří probírají úrazy a pády. Jak motivující! Když se to sečte s výškou stěny 20-25 metrů, mám docela slušný strach. Pár cest ale dolezu a nejsou to už jen 4 a 4+, z pětek například Babagliding a Sociálka.
Odpoledne už se ve skalách nedá vydržet, i když dole je ještě stín, od půlky se už do nich opírá slunce. Vlastně není možné na stěnu ani položit ruku, jak je rozpálená, proto se přesouváme do řeky, kde se zchladíme před cestou domů.
Hodnocení oblasti
  • Dostupnost z Prahy – 2 (asi 40 minut)
  • Materiál – 2 (žula)
  • Odjištění – 2
  • Rozsah cest – 3 (spíše těžší cesty)
  • Možnost přenocování – 2 (kemp v dosahu)
  • Voda – 2 (řeka hned u skal, sprcha v kempu (pitnou s sebou))