Prozkoumáváním Kloboučku náš objevitelský výlet teprve začíná. Nejdříve učiníme drobný pokus o to najít nějaké koupání, ale podnapilí místní nám moc nepomáhají (přijela k nim pouť, znáte to).
Nakonec podle plánu míříme na Roviště. Horolezec tam byl naposledy před pěknou řádkou let a já… Samozřejmě nikdy.
První překvapení pro horolezce je, že se musíme utábořit v kempu. Původně nám chtěl ustlat na verandě rozpadající se chaty poblíž skal, nebo vedle na louce postavit stan (to v případě, že bych na první možnost byla moc velká cíťa). Nebudu lhát, se svým 12 let starým spacákem se na nějaké spaní venku necítím, radši bych se držela ve stanu.
Od jeho rozbití nás odrazuje cedule adresovaná horolezcům- majitelé pozemku stanování nejsou nakloněni, tak mazejte do kempu. V takové situaci není co řešit, těch pár korun nás nezabije a ještě si večer budeme moct dát sprchu. Než na ni dojde, zkusíme ještě koupání ve Vltavě. Po celodenním horku je to víc než příjemné, ale působíme tak trochu jako atrakce. Na Rovišti mají skoro všichni bazény a do studené řeky se jim nechce.
U piva pak pozorujeme ostatní návštěvníky kempu a vybíráme cesty na druhý den. Většina z okolo sedících jsou místní chataři, jejich děti se jim válejí v prachu u nohou, další poletují kolem se psy a užívají si, že o prázdninách večerka neplatí. Jediní horolezci, o kterých zatím víme, je francouzský pár, který narušil místní stereotyp, když chtěl ubytování platit kartou.
V neděli je u skal plno, dá nám práci najít volnou cestu, na které bych něco mohla přelézt. Později se dostáváme vedle skupiny lezců, kteří probírají úrazy a pády. Jak motivující! Když se to sečte s výškou stěny 20-25 metrů, mám docela slušný strach. Pár cest ale dolezu a nejsou to už jen 4 a 4+, z pětek například Babagliding a Sociálka.
Odpoledne už se ve skalách nedá vydržet, i když dole je ještě stín, od půlky se už do nich opírá slunce. Vlastně není možné na stěnu ani položit ruku, jak je rozpálená, proto se přesouváme do řeky, kde se zchladíme před cestou domů.
Nakonec podle plánu míříme na Roviště. Horolezec tam byl naposledy před pěknou řádkou let a já… Samozřejmě nikdy.
První překvapení pro horolezce je, že se musíme utábořit v kempu. Původně nám chtěl ustlat na verandě rozpadající se chaty poblíž skal, nebo vedle na louce postavit stan (to v případě, že bych na první možnost byla moc velká cíťa). Nebudu lhát, se svým 12 let starým spacákem se na nějaké spaní venku necítím, radši bych se držela ve stanu.
Od jeho rozbití nás odrazuje cedule adresovaná horolezcům- majitelé pozemku stanování nejsou nakloněni, tak mazejte do kempu. V takové situaci není co řešit, těch pár korun nás nezabije a ještě si večer budeme moct dát sprchu. Než na ni dojde, zkusíme ještě koupání ve Vltavě. Po celodenním horku je to víc než příjemné, ale působíme tak trochu jako atrakce. Na Rovišti mají skoro všichni bazény a do studené řeky se jim nechce.
U piva pak pozorujeme ostatní návštěvníky kempu a vybíráme cesty na druhý den. Většina z okolo sedících jsou místní chataři, jejich děti se jim válejí v prachu u nohou, další poletují kolem se psy a užívají si, že o prázdninách večerka neplatí. Jediní horolezci, o kterých zatím víme, je francouzský pár, který narušil místní stereotyp, když chtěl ubytování platit kartou.
V neděli je u skal plno, dá nám práci najít volnou cestu, na které bych něco mohla přelézt. Později se dostáváme vedle skupiny lezců, kteří probírají úrazy a pády. Jak motivující! Když se to sečte s výškou stěny 20-25 metrů, mám docela slušný strach. Pár cest ale dolezu a nejsou to už jen 4 a 4+, z pětek například Babagliding a Sociálka.
Odpoledne už se ve skalách nedá vydržet, i když dole je ještě stín, od půlky se už do nich opírá slunce. Vlastně není možné na stěnu ani položit ruku, jak je rozpálená, proto se přesouváme do řeky, kde se zchladíme před cestou domů.
Hodnocení oblasti
- Dostupnost z Prahy – 2 (asi 40 minut)
- Materiál – 2 (žula)
- Odjištění – 2
- Rozsah cest – 3 (spíše těžší cesty)
- Možnost přenocování – 2 (kemp v dosahu)
- Voda – 2 (řeka hned u skal, sprcha v kempu (pitnou s sebou))