Štítek: Lezecké oblasti

Jako by lezení samo o sobě nebylo dost velkým zážitkem, snažíme se k tomu ještě objevovat nové lezecké oblasti. Když jsem se tedy horolezci zdála být příliš uvolněná cestou do Srbska, vymyslel, že příště už musíme jinam.
Objevil Kloubouček, skalní masiv skrytý v tajuplných brdských lesích u obce Obecnice, hned další rozpálenou sobotu tam tedy vyrážíme. Podle průvodce nacházíme lesní cestu, po které se vydáváme pěšky vojenským újezdem. Horolezec je zjevně zklamán, vypadá to tu příliš obyčejně, žádné zákopy ani známky po odpalování granátů. Dokud jdeme po cestě, řídíme se jednoduchými pokyny průvodce, ty nás pak ale posílají do lesa, kde si skály musíme prakticky vyčuchat. V hustém porostu je napoprvé nevidíme, kousek si zajdeme, ale po chvíli jsme u nich.

Hledání se vyplatilo, je to krásná a velmi romantická oblast. Na první pohled slibuje fantastické lezení po úhledných stěnách a věžičkách. Na druhý se ukazuje, že jsou tu cesty delší dobu nelezeny a před jejich zdoláváním by to nejprve chtělo notně použít kartáč. Většina cest je zarostlá a zpustlá. Při jednom z výstupů horolezec dokonce slaňuje částečně za kořen stromu, protože se mu jištění nelíbí.

Zkoušíme Zlámanou grešli a krásnou Starou cestu na jednu z věžiček. Cestou bojuji s vlastní psychikou. Špičky nohou nacpané do skály a přitom naprostý třes. Nechvěla se mi jen kolena, ale celé nohy od paty až po stehna. Strach mnou pulzoval a úplně mě paralyzoval. Horolezec mě sice povzbuzuje, ale odsekávám mu. Tohle musím překonat sama. Nakonec se nahoru přece jen vyškrábu a zapisuji se do své první horolezecké vrcholové knížky.

Do dalšího lezení se nám vzhledem ke stavu cest nechce. Výletu ale rozhodně nelitujeme – i v tropických vedrech je tu stín a chládek.

Hodnocení oblasti

Horolezec si dal práci, aby našel vhodnou oblast pro moje první lezení na skále. Jako úplný začátečník nemám techniku, sílu ani jistotu na nic vysokého a obtížného, takže je výběr dost omezený. Po troše pátrání nakonec vybral Srbsko. Podle všeho je tam spousta krásných cest, je to kousek od Prahy, na druhou stranu se ale říká, že je tamní vápno dost oklouzané.

Po trochu chaotickém startu jsme konečně na cestě a já jsem překvapená, jak krásná příroda je v dosahu jen 30 minut od Prahy. Okolo Svatého Jana pod Skalou si připadám jako v jiném světě. Na okresce bych se nejraději vyřádila v krásných serpentýnách, ale stejný nápad zjevně mělo i spoustu cyklistů a motorkářů, takže je v zatáčkách občas trochu těsno.

Ze Srbska je to ke skalám asi 20 minut pěšky. Co se zprvu zdálo jako přeplněná cyklostezka se postupně mění na kamenitou cestu, kam už se lidem tolik nechce. Po břehu Berounky pokračujeme až k Alkatrazu, konkrétně k levému amfiteátru, kde je úplně vlevo tzv. školka. Krátké více méně položené skalky obtížnosti 4-, 4, které nemají víc než 12 metrů. Horolezec je vychvaluje jako dokonalý start pro začátečníka, já už tak nadšená nejsem.

V lezačkách mě po chvíli bolí nohy jako čert. A to je podle všeho mám ještě velké! Když jsem si je půjčovala, bylo mi řečeno, že úplně správně bych je měla mít ještě alespoň o číslo menší. Prsty u nohou musí být při lezení ohnuté, aby noha byla pevná a dobře držela i na nejmenším stupu.

Rychle zjišťuji, co to znamená oklouzané vápno a také, jak je těžké překonat vlastní strach. Pomalu stoupám na nejlehčí stěnce a to co, se ze spodu zdálo až směšně snadné, mi dává pěkně zabrat. Nohy mi kloužou a ruce nedrží. Horolezcovi rady jako: „Pravou nohu támhle, levou ruku nad hlavu…“ mi připadají neuskutečnitelné. Připadá mi, že musím každou chvíli spadnout po zádech dolů. Když se nakonec nahoru přeci jen vyhrabu, přichází ještě něco o trochu těžšího – sestup. Stěna nebyla kolmá, takže když mě horolezec spouští, musím se dívat, kam šlapu. Po pár cestách musím uznat, že to nebylo tak zlé…