Díky silnému větru jsme přistáli asi o půl hodiny dříve a i pasovou kontrolou jsme prošli nadočekávání rychle. Vypadá to tedy, že na domluvený odvoz budeme čekat minimálně hodinu. Prostudujeme kurzy směnáren a když už chceme vyjít ven a řešit, co s časem, objeví se před námi cedule s pečlivě vypsaným jménem mého surfaře. Ukazuje se, že kamarád Hassan musel do práce, tak místo sebe pro nás s předstihem poslal taxikáře, kterého ještě pro jistotu kontroluje přes mobil.
Z letiště je to do Taghazoutu docela štreka, ale díky okolnímu dění nám to utíká převelice rychle. Nikde jinde jsem neviděla řidiče povídat si pokřikováním z auta do auta, zatímco se řadí na kruhovém objezdu, kde se na ploše 2 jízdních pruhů vytvořily najednou 4. Troubení klaksonů má spoustu významů. Od běžného „uhni“, „pozor jedu“ přes „nazdar, rád tě vidím“ po „dobře ty!“. Často také všechny najednou. Jestli jsem se minule divila malému povozu taženému oslem, který se odvážně hrnul protisměrem, nyní mi tento výjev přijde skoro samozřejmý. Míjíme tolik oslíků a mul, že to nespočítám.
Tentokrát nám nejzajímavější připadá pes (ne nepodobný vlčákovi), který si lebedí na řídítkách motorky. Řetěz se mu houpe nebezpečně blízko kola, stačilo by málo a stane se neštěstí. Psa i jeho pána to ale nechává úplně v klidu, proplétají se hustým provozem jako by nic.
Míjíme pláž, kde jsem se před několika měsíci těžce zranila. Nevím, co jsem čekala, ale překvapuje mě, že si stále na nic nevzpomínám. Ujišťuji se, že jsme opravdu šli celou tu cestu zpět do Taghazoutu, ale toto téma surfařovi nedělá dobře.
Přijíždíme do vesničky a taxikář zřejmě dostává pokyny, kam nás má odvézt. Telefonoval prakticky celou cestu, asi tu mají levné volání. 🙂 Jak se již pěšky proplétáme uličkami směrem k oceánu, je nám se surfařem oběma jasné, kam míříme. Tuhle cestu jsem šla mnohokrát, vede od pobřežních kaváren na Panorama beach. A právě na kraji místní promenády na nás čeká Mustafa se širokým úsměvem: „Good to see you again, my friends!“ Objímá nás a vyptává se na cestu, jak se máme a co mě zaráží také na to, zda už jsem v pořádku. Když se později ptám surfaře, jak Mustafa věděl o mém zranění, zůstane na mě překvapeně koukat: „Vždyť nás tenkrát hledali s Hassanem, když si spadla, a nabízeli odvoz do nemocnice.“ Tak ani to si nepamatuju… :-/
Všechno je pro nás zařízeno. Máme připravený apartmán s terasou (o kterou jsem škemrala), dokonce by nám tu prý mohla chodit i wi-fi. Po krátké předváděčce místní odcházejí s příslibem, že nás ještě navštíví večer.
Lehce vybalíme a vyrážíme nakoupit vodu. Místní nás (hlavně surfaře) poznávají, hlásí se k nám, ptají se, jak se máme a jaká byla cesta. Zastavíme se u Raschida pro oblíbený džus, omrkneme, co je nového a tak nějak si připadáme jako bychom přijeli na chalupu. 🙂
|
|
|
|
