Přišla jsem na to, že jakmile mi něco začne jít, nebo už si v tom začínám být jistá, Horolezec mi hned zvedne laťku. Bylo tedy jen otázkou času, kdy mu krátké lezecké cesty se mnou přestanou stačit, a přijde s něčím delším. První pokus jsme absolvovali v Dolomitech, během naší dobrodružné dovolené, další jsme absolvovali tentokrát na Gosaukammu a konečně úspěšně.
Manka má za úkol hlídat, aby nás nepřepadli z údolí. 🙂
Horolezec nám vybral tří délkovou Kathisteig, která skládá z velmi snadných úseků. I ty, jak jsme zjistili, vám ale mohou připravit překvapení. Nástup byl triviální až k vzteku. A nebudu lhát, když napíšu, že jsem nadávala na celé údolí. Nemám tyhle lehké úseky ráda, bojím se v nich víc, než ve stěně za VII.
Selfie po výstupu komínem
Druhý „štand“ byl nad komínem. Mým prvním komínem, mimochodem. Laik si to možná lépe představí, když mu vysvětlím, že tam se v člověku perou hned dva strachy. Strach z výšek a strach ze stísněných prostor. A tenhle byl na můj vkus stísněný až až. Ale i tak jsem nad ním vyloudila aspoň pokus o úsměv.
„High five“ – zvládli jsme to
Poslední úsek cesty byl mému vkusu nejbližší, ale pocitově už docela exponovaný. Přesto jsem to nevzdala a dolezla až k poslednímu „štandu“, který byl trochu jak ze zlého snu. Nebyla tam žádná římsa, nic, na co bychom se mohli postavit, takže jsme byli plně závislí jen na dvojici borháků, na které jsme prostě viseli. Z této pozice už jsem se o fotku nepokoušela.
Pohádková louka a na obzoru Hofpürglhütte
Nádherný podzimní den nás vylákal na okružní cestu podél hor. Místo klasického sestupu, který zabere 45 minut, jsme nejprve prošli kolem celého údolí a pak teprve sešli dolů.
Hory v odpoledním slunci
I za slunečného dne se občas vrcholky hor skryly v mracích
U auta jsme si dali zasloužený párek. Pivo nám bohužel zapomněli donést (tolik k servisu na Hochalmu), ale alespoň jsme do Prahy vyrazili včas. Bylo nám z odjezdu smutno, ale určitě jsem na Gosau nebyli naposledy!
Večerní rozloučení
