8. Wilder Kaiser

Utábořili jsme se u cesty nad Scheffau co nejvýše to šlo.
Protože nástup ke skálám je trochu delší, vstáváme už kolem šesté a před sedmou
vyrážíme do kopce. Ráno je krásně svěží, příjemná změna po vedrech
předchozích dní. Stoupání do kopce nás zahřeje zvlášť proto, že se snažíme jít
rychle. Naši společníci se všichni do jednoho vydávají do více délek, vidím na
horolezcovi, že by nejraději šel s nimi. Nejde to, já ještě neumím ani
slaňovat, než budu moci lézt více délky, potrvá to. Snažím se ho proto alespoň nezdržovat,
a i s plnými batohy zvládáme cestu zdolat dost rychle. 

 U vodopádu jsme asi za 45 minut. Až tak vysoko jsme jít
neměli, zdá se, že jsme někde přešli odbočku k naší malé Müllerwand. Alespoň
máme možnost podpořit Evču s Vráťou, kteří se právě od vodopádu chystají na
posledních pár set metrů ke stěně a pak tradá 14 délek (asi 400 metrů) kolmo
vzhůru. 

My se obracíme a suťovým polem traverzujeme směrem k našemu
menšímu cíli. I zde jsou více délky, ale jejich spodní části jsou v
obtížnostech 3 až 6, což je pro nás optimální. 
První lezení je velmi opatrné. Skála je úplně hladká, mírně
položená, chyty na ní prakticky nejsou. Alespoň si prý vyzkouším
„rajbák“, což zjevně znamená, že mám smůlu, jestliže mi na konečcích
prstů chybí přísavky. 
Sunu se nahoru, nervy napnuté jak struny. Když nejsou stupy
pro nohy, ani chyty pro ruce, radí mi horolezec spolehnout se jen na tření a
„přeběhnout to“. Jak si asi umíte představit, v mojí hlavě defiluje
celý průvod nadávek. Když přejde, nadechnu se a přeběhnu to. Nechápu jak,
prostě hrabu nohama tak rychle, že i když mi ujíždějí, nějakou oporu získám.
Další specialitkou tohoto lezení jsou vykapané žlábky. Opět
se kolem nich moc chytů a stupů nenajde. Musíte si vystačit s nimi, vzít je
„na medvěda“ (rukama ze stran, jako byste chtěli někoho obejmout) a
prostoupat nahoru. Tolik teorie, v praxi jsem na to opět chvilku koukala dost
podezíravě. Za svislý žlábek se přece nepověsím a nohy mi v něm budou klouzat!
Moje obavy jsou naštěstí zbytečné, vápenec krásně drží, nakonec překonám i tuto
komplikaci.

I když z rána byla stěna celá ve stínu, kolem poledne na nás
slunce dosáhne a po jedné hodině se na skále nedá udržet ruka. Občas se
zahledíme na druhou stranu, kde lezou kolegové. Neubráním se obavám, jak to v
tom horku zvládají. Mají dost vody a sil? Jako tečky se nám na stěně zobrazují
jiní horolezci, vidím, jak bojují metr po metru a když se kolem druhé hodiny
sbíráme k odchodu, mají to na vrchol ještě více než třetinu cesty. 
Dolů z kopce a hurá do potoka u tábořiště. Horolezec nám
staví poctivou přehradu, takže se s trochou přemáhání pěkně vycachtáme. Přitom
voda jistě nemá víc než 10°C… Po zaslouženém obědě jako bychom stále neměli
dost. Vydáváme se k několik kilometrů vzdálenému jezeru. Dává nám to možnost
porozhlédnout se po usedlostech, které jsou jak jinak než výstavní. Dokonalý
trávník, muškáty za okny, uklizeno… Dokonce i uprostřed ničeho je u opuštěné
kapličky květináč s rostlinkami, které sem zjevně někdo chodí pravidelně
zalévat! Nevycházíme z údivu a to má to nejlepší teprve přijít…

Asi po hodině cesty se před námi objeví jezero. Zjišťujeme,
že je k němu přístup pouze skrze placenou travnatou pláž, ale vypadá tak
nádherně, že to za 3 Eura/osobu rozhodně stojí. Přichází lekce z
organizace pro všechny provozovatele koupališť. 
Po zaplacení zde máte možnost si zapůjčit nejen slunečník,
ale i speciální popelník. Představte si ho jako plechovku upevněnou na železné
tyčce. Tu jednoduše zapíchnete do země vedle lehátka či deky a na zemi pak
nenajdete ani papírek, nedej bože vajgl. Jednoduché, elegantní, vysoce
účinné! 

Nenápadně se rozhlížím, mám pocit, že na nás musí všichni
civět, do toho dokonalého světa my čeští turisté jaksi nezapadáme, ale asi si
to jen nalhávám, relaxující postavy na nás prakticky nereagují. Překvapuje mě,
že ve vodě není mnoho plavců, jak rychle zjišťuji, je na ně asi poněkud
chladná. Oproti potoku je to ale teplá lázeň, takže si horolezcem chvilku
poklidně zaplaveme. 

Další údiv ve mě vyvolává řada dětí, které si tu hrají
zdánlivě bez dozoru. To se mi ale opravdu jen zdá, mají tu dokonce
„jezerní hlídku“- malý člun se záchranáři, kteří mají i megafon a
neváhají ho použít. 

Dáme si párek a pivo, kocháme se, relaxujeme a všechno je
dokonalé… Až příliš… Pak si všimnu, že se k nám pomalu a nenápadně blíží
bouřková mračna. Po pár minutách je jasné, že nás to nemine. Rychlým tempem se
vracíme zpět do tábora, a jak se k němu blížíme, máme na očích stěnu, kde stále
ještě možná visí naši přátelé. Horolezec nahlas počítá a přesvědčuje mě, že už
budou v táboře. Když tam ale dorazíme, nacházíme jen jednu dvojici ze tří.
A bouřka už je skoro nad námi…
S prvním hromem začínám mít doopravdy strach. Kdepak o nás,
my si sedíme v suchu, pěkně v bezpečí, ale ti zbylí 4 teď někde kličkují mezi
blesky. Jak bouře sílí, přicházejí první historky. Horolezecká dvojice z
Liberce má za sebou hodně, včetně letecké záchrany ze stěny Mont Blanku, a
zrovna teď má chuť se o dramatické vyprávění podělit. Příběh za příběhem, blesk
za bleskem se kolem prohání vysokohorská dobrodružství a já si přeji být menší
a ještě menší. Párkrát leknutím vykřiknu jak malá holka, zdá se ale, že pro
ostřílené horolezce je to jen k pousmání. Když poleví déšť, přijde první reakce
na naše smsky- Kleboň s Davidem sedí jen pár set metrů od nás u piva. Na jedno
se k nim přidáme a probíráme celodenní zážitky. I když to nedávají znát, mám pocit,
že mají starost o chybějící dvojici. Stále nedorazila Eva s Vráťou a nikdo si
není jistý, zda před bouřkou slanili do bezpečí, nebo je živel zastihl někde
pod vrcholem.
Se soumrakem jsme konečně kompletní. Celí promočení,
vyčerpaní, ale nezranění se k nám vrací i poslední dva. Mají za sebou více než
dvanáct hodin dřiny, na vrchol nedolezli, ale usmívají se. Vyprávíme si,
žertujeme a postupně odpadáme. Horko a sportovní výkony nám daly zabrat,
všichni se těšíme do spacáků. Ještě naplánovat cesty na další den a jdeme na
kutě.

7. Poprvé do Alp

Ani ne po měsíci lezení přichází první cesta do Alp. V pátek dopoledne vyrážíme do Jižních Čech, kde přesedáme z mojí malé plechovečky do většího auta k dalším horolezcům a pokračujeme ještě asi 5 hodin do Scheffau am Wilder Kaiser v rakouských Alpách.
Jsem vyděšená, netuším, co mě čeká. Nevím, kde budeme spát, jak to tam bude s vodou, vlastně jsem si tak trochu musela vybojovat stan, protože ostatní prý budou spát buď v autě, nebo pod širákem. Stanovat v Rakousku se totiž podle všeho jen tak někde nesmí.
Po počátečním šoku se v autě rozkoukávám a snažím se soustředit na probíraná témata. Ale jsou to horolezcovi staří přátelé a známí, řeší lidi a místa, o kterých jsem nikdy neslyšela. I když dělám, co mohu, po chvíli v tom mám tak akorát guláš, tak se zaměřuji hlavně na měnící se scenérii za oknem.
Prakticky ihned po přejetí hranic vidím rozdíl. Nemám ráda, vlastně mě hodně rozčiluje, když někdo šmahem odsoudí vše české jen proto, že na chvilku vytáhl paty někam jinam. Snad je to tím, že jsem půl roku žila v Norsku a poznala, že nikde to není tak dokonalé, jak se z počátku zdá. Nechci proto, aby následující řádky zněly jako ódy na Rakousko a zatracení Čech. Přesto, jakmile překročíte hranice na jih, poznáte, že jste se ocitli v zemi, kde mají lidé zcela jiné vnímání prostoru, ve kterém žijí.
Čím to je? Na první pohled si všimnete rozdílů v architektuře. Řeknete si, že to dělají ty domy s muškáty za okny. Pak ale narazíte na budovu, která vypadá stejně jako ty české a přitom působí jinak. A začnete si všímat prostoru jako celku, třeba posekané trávy – nejen na zahradách, ale i podél silnic a na hektarech luk kolem. Na uklizených prostranstvích sice nechybí zbytky starých strojů, ale jsou poskládány tak, že nevzbuzují ten beznadějný a frustrující pocit skládky, jaký můžete mít z mnoha českých zahrad. Rakušany zjevně zajímá, jak to vypadá kolem jejich obydlí.
Pominu-li ale krásné bydlení, umí oproti nám jižní sousedé ještě něco – budovat silnice. V Rakousku uzavírka znamená, že tam pracují desítky lidí na směny, aby byla komunikace co nejdříve připravena k otevření. V porovnání s nimi působí naše Ředitelství silnic a dálnic jako banda děcek hrající si se značkami omezení rychlosti a zužování pruhů. Když budu trochu předbíhat, prozradím, že práce na silnici, které jsme míjeli cestou tam, se do neděle stihly posunout o několik desítek metrů.
Hustým pátečním provozem se prokousáme přes Rakousko a kousek Německa, až se před námi najednou objeví mohutné hory. Takové doma opravdu nemáme. Jako by se z moře zeleně zvedaly ostré ploutve obřích žraloků, kteří na nich mají už spoustu jizev z boje. V dálce je na vrcholcích vidět sníh i teď, kdy je 40°C. Na chvíli nemám slov, tak na tomhle polezeme?

6. Roviště

Prozkoumáváním Kloboučku náš objevitelský výlet teprve začíná. Nejdříve učiníme drobný pokus o to najít nějaké koupání, ale podnapilí místní nám moc nepomáhají (přijela k nim pouť, znáte to).
Nakonec podle plánu míříme na Roviště. Horolezec tam byl naposledy před pěknou řádkou let a já… Samozřejmě nikdy.
První překvapení pro horolezce je, že se musíme utábořit v kempu. Původně nám chtěl ustlat na verandě rozpadající se chaty poblíž skal, nebo vedle na louce postavit stan (to v případě, že bych na první možnost byla moc velká cíťa). Nebudu lhát, se svým 12 let starým spacákem se na nějaké spaní venku necítím, radši bych se držela ve stanu.
Od jeho rozbití nás odrazuje cedule adresovaná horolezcům- majitelé pozemku stanování nejsou nakloněni, tak mazejte do kempu. V takové situaci není co řešit, těch pár korun nás nezabije a ještě si večer budeme moct dát sprchu. Než na ni dojde, zkusíme ještě koupání ve Vltavě. Po celodenním horku je to víc než příjemné, ale působíme tak trochu jako atrakce. Na Rovišti mají skoro všichni bazény a do studené řeky se jim nechce.
U piva pak pozorujeme ostatní návštěvníky kempu a vybíráme cesty na druhý den. Většina z okolo sedících jsou místní chataři, jejich děti se jim válejí v prachu u nohou, další poletují kolem se psy a užívají si, že o prázdninách večerka neplatí. Jediní horolezci, o kterých zatím víme, je francouzský pár, který narušil místní stereotyp, když chtěl ubytování platit kartou.
V neděli je u skal plno, dá nám práci najít volnou cestu, na které bych něco mohla přelézt. Později se dostáváme vedle skupiny lezců, kteří probírají úrazy a pády. Jak motivující! Když se to sečte s výškou stěny 20-25 metrů, mám docela slušný strach. Pár cest ale dolezu a nejsou to už jen 4 a 4+, z pětek například Babagliding a Sociálka.
Odpoledne už se ve skalách nedá vydržet, i když dole je ještě stín, od půlky se už do nich opírá slunce. Vlastně není možné na stěnu ani položit ruku, jak je rozpálená, proto se přesouváme do řeky, kde se zchladíme před cestou domů.
Hodnocení oblasti
  • Dostupnost z Prahy – 2 (asi 40 minut)
  • Materiál – 2 (žula)
  • Odjištění – 2
  • Rozsah cest – 3 (spíše těžší cesty)
  • Možnost přenocování – 2 (kemp v dosahu)
  • Voda – 2 (řeka hned u skal, sprcha v kempu (pitnou s sebou))

5. Klobouček

Jako by lezení samo o sobě nebylo dost velkým zážitkem, snažíme se k tomu ještě objevovat nové lezecké oblasti. Když jsem se tedy horolezci zdála být příliš uvolněná cestou do Srbska, vymyslel, že příště už musíme jinam.
Objevil Kloubouček, skalní masiv skrytý v tajuplných brdských lesích u obce Obecnice, hned další rozpálenou sobotu tam tedy vyrážíme. Podle průvodce nacházíme lesní cestu, po které se vydáváme pěšky vojenským újezdem. Horolezec je zjevně zklamán, vypadá to tu příliš obyčejně, žádné zákopy ani známky po odpalování granátů. Dokud jdeme po cestě, řídíme se jednoduchými pokyny průvodce, ty nás pak ale posílají do lesa, kde si skály musíme prakticky vyčuchat. V hustém porostu je napoprvé nevidíme, kousek si zajdeme, ale po chvíli jsme u nich.
Hledání se vyplatilo, je to krásná a velmi romantická oblast. Na první pohled slibuje fantastické lezení po úhledných stěnách a věžičkách. Na druhý se ukazuje, že jsou tu cesty delší dobu nelezeny a před jejich zdoláváním by to nejprve chtělo notně použít kartáč. Většina cest je zarostlá a zpustlá. Při jednom z výstupů horolezec dokonce slaňuje částečně za kořen stromu, protože se mu jištění nelíbí.
Zkoušíme Zlámanou grešli a krásnou Starou cestu na jednu z věžiček. Cestou bojuji s vlastní psychikou. Špičky nohou nacpané do skály a přitom naprostý třes. Nechvěla se mi jen kolena, ale celé nohy od paty až po stehna. Strach mnou pulzoval a úplně mě paralyzoval. Horolezec mě sice povzbuzuje, ale odsekávám mu. Tohle musím překonat sama. Nakonec se nahoru přece jen vyškrábu a zapisuji se do své první horolezecké vrcholové knížky.

Do dalšího lezení se nám vzhledem ke stavu cest nechce. Výletu ale rozhodně nelitujeme – i v tropických vedrech je tu stín a chládek.
Hodnocení oblasti
  • Dostupnost z Prahy – 2- (asi hodinu cesty)
  • Materiál – 4 (příjemný slepenec, bohužel velmi zarostlé)
  • Odjištění – 3
  • Rozsah cest – 2
  • Možnost přenocování – 4 (kamenitý okolní terén moc příležitostí neposkytuje, snad jen pod malým převisem by se dvojice vešla)
  • Voda – 4 (v nejbližším okolí žádná; pitnou s sebou, ve vsi je placené koupaliště – ovšem zákaz vstupu se psi)

4. Lezecká hantýrka

S novým vybavením jsme se vydali zpátky na místo činu – na skály do Srbska. Tentokrát bylo v amfiteátru podstatně živěji. Rodinka včetně kojence, párečky, kamarádi… Sem tam k nám doléhaly útržky rozhovorů nebo jednotlivé výkřiky. Nejčastější je prudké „Dober“ těsně před tím, než lezci došly síly a spadl.
Jednou z věcí, které se musím naučit, je správná hantýrka. Komunikace je totiž při lezení extrémně důležitá. Je potřeba si hlásit, že „jdu“ nebo „jistím“, ale pro mě zatím nejdůležitější je již zmíněné „dober“. Je to signál lezce směrem k partnerovi, který ho jistí, aby co nejdříve napnul lano. Zpravidla následuje pád nebo těžký boj o to, aby se dotyčný na skále udržel. Když vás partner dobere opravdu poctivě, výrazně zmírní následky nedostatku vašich sil či chyby a pád může být vlastně jen odsednutí si a odpočinek.
Horolezec to má obráceně. Než jsem se naučila jeho rytmus lezení, občas jsem ho dobírala trochu moc. Hlasitým „povol“ se pak dožadoval trochu svobody. Z vrcholu stěny pak volá „zruš“, což napoprvé bylo trochu matoucí. Dnes na ten povel bez přemýšlení ruším jištění a uvolňuji lano, aby je mohl nahoře protáhnout „slaňákem“ a spustit se ke mně.
Při tomto již druhém pokusu o lezení na skále si troufám i na obtížnost 5, jak se ale později ukazuje, není pětka jako pětka. Jen těžko se smiřuji s tím, když něco nedolezu, ale zkrátka na to ještě nemám.
Vypadá to, že se lezení teď budeme věnovat víc, takže přikládám moje hodnocení oblasti, aby se mi to později nepletlo.
 
  • Dostupnost z Prahy: 1 (cca 30 minut autem, pak 20 min pěšky)
  • Materiál: 4 (fakt oklouzané vápno)
  • Odjištění: 2
  • Rozsah cest: 2
  • Možnost přenocování: 2
  • Voda: 2- (hned u řeky, pitnou s sebou)