Na trajektu s mimčem a dodávkou

Poprvé jsme se vydali naší dodávkou na ostrov, což mimo jiné obnášelo také si prvně zařídit plavbu na trajektu. Jak to tak bývá, věci, kterých jsme se obávali, jsme zvládli hladce, a naopak se vynořily komplikace tam, kde jsme je nečekali.

Na trajektu Livorno – Olbie

Do přístavu v Livornu jsme dorazili s předstihem, abychom měli klid si všechno najít a zařídit. Ukázalo se to jako naprosto zbytečné. Orientace v přístavu byla velmi jednoduchá. Jedinou drobnou komplikací byla tříhodinová pauza na oběd, do které jsme se zrovna trefili prodavačce palubních jízdenek. 😉

Chtěla jsem využít čas a prozkoumat přístav během uspávání malé Cestovatelky, ale jen jsem vytáhla paty z dodávky, už mě stavěla policie a chtěla doklady.

Všechny občanky měl u sebe Muž, aby na ně mohl koupit lístky, tak jsem vytáhla aspoň řidičák. Policejním důstojníkům sice stačil, ale řádně jim zamotal hlavu. Ani kolegové na telefonu mu totiž neporadili, a tak nezbývalo, než se zeptat mě. “Co znamená CZ?” Ptali se mě italsky, protože anglicky moc neuměli a z toho, že jsem jim dokázala odpovědět na pozdrav, usoudili, že já italsky umím. “Czechoslovakia?” Tvářili se nejistě, když vytáhli termín, který snad slyšeli někde ve filmu. “Repubblica Ceca”, odpověděla jsem dotčeně a honem pátrala v paměti, který to český fotbalista trénuje italský populární tým. Nevzpomněla jsem si, ale naštěstí je zeměpisná hra přestala bavit.

Když se na to podívám zpětně, možná to mělo být varování, že po mě na ostrově policisté „půjdou“. Na druhou stranu jsem si ale díky tomu poprvé vyzkoušela řízení naší dodávky.

Poněkud vyplašená jsem se vrátila k autu. Na uspávání jsem už neměla ani pomyšlení. Siesta se blížila ke konci a Muž vyrazil pro lístky. Vrátil se spokojený, pořídil levněji než na internetu. Ale jen usedl do dodávky, že pojedeme, zastavilo u nás policejní auto a další uniformovaní pánové chtěli vidět doklady. Brali to opět poctivě a naše údaje diktovali do vysílačky. Opatrně jsme se ptali, jestli jsme nějak podezřelí, že jsme legitimování podruhé během půl hodiny, ale policisté jen pokrčili rameny, že je to normální. O chvíli později přijel kamion, na který se doslova lačně vrhli, tak se možná jen nudili.

Se zakoupenými lístky jsme se přesunuli na seřadiště. To je parkoviště s očíslovanými pruhy. Normálně to funguje tak, že je tím rovnou určeno pořadí nájezdu na trajekt. Tady to ovšem neplatilo.

Na lístku stálo, že naloďování začne ve 20 hod. Už od sedmi jsme byli jako na trní. Stáli jsme v první řadě hned jako druhé auto, takže jsme čekali, že se jako druzí také budeme naloďovat. Ale kdepak! Když se (světe div se!) v 19:45 začalo s naloďováním,  ukázalo se, že v tom je systém-nesystém.

Rázná Italka s vysílačkou procházela mezi auty a ukazovala, kdo může jet. Auta mnohdy celkem složitě mévrovala, aby se dostala ven z řady. První asi nalodila místní, pak zbylá osobní auta a nakonec nás dodávky. Neumím si představit, jak to funguje v létě, kdy se na trajekt Moby vejde až 750 aut a 2200 pasažérů. S námi jelo na tom obřím trajektu aut tak 50 a i tak byl z toho celkem logisticky komplikovaný úkol.

Na trajektu s dítětem

Pro nás byla celá akce náročná jen z hlediska miminka. Řešili jsme, kdy koupat a krmit malou Cestovatelku, abychom se co nejblíž drželi jejího režimu a zároveň ji neuspali těsně před naloděním. Nakonec to vyšlo tak, že jsme ji vykoupanou a nakrmenou dali v pyžámku do nosítka a ona zvědavě pokukovala kolem sebe, zatímco my jsme se snažili zorientovat na palubě trajektu. 

Připlatili jsme si za kajutu, abychom nechali malou vyspat. Na lístku ale nebylo číslo pokoje. Na trajektu totiž funguje recepce, kde vám vydají klíč jako v hotelu. 

První dojmy z kajuty byly výborné. Co na tom, že neměla okno ven a vypadala, že ji zařizovali v 90.letech! Měli jsme vlastní velkou koupelnu a jedno lůžko bylo širší, takže jsem se nemusela bát, jak se tam s malou Cestovatelkou vejdeme.

Po chvíli se odněkud ozvalo příšerně hlasité pozvání do restaurace v 8. patře. Když ztichlo, modlila jsem se, aby další jen tak nepřišlo, ale ouha, všechno hlásili rovnou ve čtyřech jazycích! Tedy skoro všechno, ale to jsme zjistili až později. 

Pátrala jsem po zdroji toho hluku s cílem ho okamžitě zneškodnit, ale zjistila jsem, že je to nedobytný reproduktor v koupelně. V první hodině hlásili asi 3x- “Pojďte do restaurací, pojďte!” “Pozor, pozor, restaurace budou zavírat!” Malá to naštěstí zvládla skvěle. Po chvíli ji netrápilo hlášení, štěkot zuřivého psa asi o dvě kajuty dál, ani houpání lodi, když jsme konečně vypluli. Bez zvláštního dramatu usnula.

Těšila jsem se, že si pospíme do 6, protože plánované přistání na Sardinii mělo být kolem půl sedmé. Ale kdepak! Povinný budíček byl už v pět, kdy nás amplion vyháněl na snídani. Když jsme jej ignorovali, začali na nás od půl šesté každých pár minut bušit stewardi, že je čas jít.

Malá spala a já rozhodně neplánovala opustit kajutu dřív, než ji v klidu nakojím a přebalím. Nakonec nás už trochu vztekhle vyhnali kolem šesté. Malá v nosítku znovu usnula a my měli spoustu času projít se po lodi. Na první pohled bylo poznat, kdo si připlatil za kajutu a kdo tu osmihodinovou plavbu proseděl na sedačkách ve společných prostorách. Všichni jsme ale byli tak trochu zombíci. 😉 

Atmosféra se změnila hlášením, které paradoxně proběhlo pouze v italštině. Zombíci se kvapně zvedli a začali se tlačit u výtahů. Pochopili jsme, že je na čase přesunout se k autu. Pořád jsme měli pocit, že máme spoustu času, ale okolní nervozita nás strhla. Po chvilce stepování u výtahu jsme vyhodnotili, že to je zbytečné a vydali jsme se dolů po schodech. Přestože loď byla plná sotva z desetiny, měla jsem nepříjemný pocit, že těch výtahů a schodišť je málo. Jak to potom asi vypadá v sezóně?

U aut bylo rušno. Smáli jsme se, jak jsou řidiči natěšení, že to ještě určitě bude trvat, ale to už se první auta rozjížděla a já akorát stihla malou upnout do sedačky.

Bylo tři čtvrtě na sedm a my se vylodili na Sardinii. Přivítala nás tím nejbarevnějším východem slunce, co jsem zažila. Růžovou realitu jsme si užili ale jen pár hodin. Muž posléte zjistil, že na trajektu v kabině v tom ranním stresu zapomněl ve skříni svou milovanou North Face bundu. 🙁

Ztráty a nálezy

Byli jsme přesvědčení, že získat ztracenou bundu nebude problém. Takové situace tu musí řeši často… Loď ještě kotvila v přístavu, a tak jsme hned začali telefonovat všemi směry, abychom zjistili, zda se pro ni můžeme vrátit. Už na mezinárodní lince společnosti Moby jsme narazili na problém- neuměli anglicky. Stejné to bylo na pobočce přímo v Olbii. Já jsem svojí začátečnickou italštinou s pomocí Google translatoru dokázala vysvětlit, o co jde, ale když mi paní na druhém konci začala diktovat email, byla jsem ztracená. Nezbývalo než využít pracovních kontaktů a s jejich pomocí vyplnit dotazník na webu, poslat email a čekat.

Stále ještě doufající ve šťastný konec jsme si našli krásný spot relativně blízko Olbie s tím, že na něm pár dní počkáme. Chtěli jsme si odpočinout po cestě a být nablízku, kdyby se z Moby ozvali. Na vyplněný formulář nezareagovali ani po dvou měsících, ale na email odepsali hned druhý den. Žádná bunda se prý nenašla. 🙁 Někdo si tedy přilepšil. Buď stewardi z lodi, nebo cestující po nás.

Olbie – Livorno

Po měsíci na ostrově na nás ze dne na den přišla panika. Najednou jsme si nepochopitelně začali připadat jako trosečníci a začali toužit po pevnině. Přesunuli jsme se do Olbie, pořídili lístky (nepochopitelně o pár euro dražší než opačným směrem) a byli jsme zvědaví, jak bude probíhat naloďování na Sardinii.

Legrace začala už při vjezdu do přístavu. Zatímco v Livornu jsme se ještě docela domluvili, v Olbii nám pořád dokola opakovali jen „follow the orange men“. Problém byl, že mužů v oranžových vestách tam běhalo spoustu. 😀

Následně ale naloďování probíhalo ukázkově. Řadili si nás rovnou podle toho, jak jsme se následně naloďovali, takže nemusel chodit nikdo mezi auty a ukazovat jednotlivě. Všechno se tím zrychlilo.

Protože jsme už věděli, co a jak, dostali jsme se rychle na recepci pro kartu od pokoje. Chválili jsme si, jak to všechno parádně zvládáme, já uložila malou a v tom jsme se obě příšerně lekly. Opět se ozvalo hlasité pozvání do restaurace, ovšem tentokrát přímo nad našimi hlavami!

Prozkoumala jsem každý vypínač v kajutě, ale nenašla jsem nic, čím bych to vypnula, nebo ztišila. Ani na recepci nám nebyli schopni pomoct. Malá plakala strachy a mě bylo jasné, že nemáme šanci zamhouřit oka. Naštěstí se Muži povedlo reproduktor vyšroubovat a odpojit. Po nějaké době se uklidnila i malá Cestovatelka a mohli jsme jít spát.

Také vylodění tentokrát probíhalo trochu organizovaněji. Pouštěli nás k autům podle podlaží, ve kterém jsme parkovali, takže se nehrnuli všichni najednou. Nikdo nesměl na schody do nižších palub dřív, než to bylo povoleno rozhlasem. Díky tomu se neopakovala mírná davová hysterie jako při připlutí na ostrov. Jen jsme se dostali k autu, už jsme mohli vyjet na pevninu.

I když náš cesta trajektem stála oblíbenou bundu (fňuk), není se čeho bát. Díky tomu se nám otevřely další možnosti, kam se s dodávkou podívat (jupí!). S malou Cestovatelkou určitě budeme i příště preferovat noční plavbu s kajutou, ale kratší úseky nebude problém zvládnout ani přes den.

Co se hodí vědět?

• Mimo sezónu je levnější koupit palubní jízdenky až v přístavu, nikoliv na internetu.
• Pro případ nenadále policejní kontroly mějte v přístavu doklady vždy u sebe.
• Na trajektu si pamatujte, na jaké palubě a u kterého výtahu jste nechali auto, rychleji se zorientujete při vyloďování.
• Pokud si zaplatíte kajutu, kartu od ní dostanete na recepci, která se nachází hned na první obytné palubě (nad auty).
• Špunty do uší s sebou (loď hučí, sousedé hlučí a reproduktory skučí).
• V kajutě se nemusíte obávat teploty, je tam termostat.
• Koupelna v kajutě na trajektu je velmi dobře vybavená: ručníky, mýdlo na ruce, fén. Voda ale není pitná.
• Kajutu si po sobě opravdu dobře zkontrolujte, co v ní necháte, propadne peklu.
• Zkontrolujte si předpověď. Pokud bude větrno, zvládnou vlny rozhoupat i opravdu velký trajekt. Potom doporučuji něco proti nevolnosti. 😉