Jak jsme ujeli koronaviru

Naše podzimní cesta dodávkou do Řecka se nám trochu protáhla, když jsme se v prosinci rozhodli místo cesty zpět do Čech zvolit plavbu na Krétu. Ta nám učarovala, takže jsme v lednu začali uvažovat, že bychom si to na ostrově mohli znovu prodloužit. Nebýt koronaviru, možná bychom tam byli do teď. Kdo ale sledujete můj Instagram, tak víte, že nejsme ani doma v Praze, ani v dodávce. Koronaviru jsme totiž ujeli hned dvakrát.

Krize v ráji

Všichni jsme si na Krétě užívali jarní teploty a já udělala chybu. Po probdělé noci (kdo má malé děti, tak ví, co dokáží zoubky) jsem se šla ráno vykoupat do moře (cca 16°C). Přestože jsem se jinak dobře oblékala, pořádně jsem nastydla a ulehla. Tedy jak jen na cestě dodávkou s rok a půl starým dítětem jako máma můžete. 😉 Bohužel to ode mě malá Cestovatelka během pár dní chytila, a tak jsme jednoho odpoledne zjistili, že má horečku. 

Nemocné dítě rodiče znejistí i doma, ale pokud jste daleko od domova, v dodávce a ještě na odlehlém místě na ostrově, je těžké zůstat v klidu. My jsme se rozhodli pro jistotu přejet do hlavního města, abychom byli blíže lékařům. Ty jsme následně opravdu potřebovali a nakonec jsme kvůli nemoci naší dcery strávili deset dní v Heraklionu v AirBnB. Tam, obklopeni luxusem = vybavením klasického bytu včetně televize, jsme začali vnímat situaci kolem koronaviru.

Zatímco naše dcera se pomalu uzdravovala, v Itálii postupně onemocněly stovky a tisíce lidí. Už při prvních horečkách malé Cestovatelky jsme zvažovali možnost, že bychom se rozdělili, abychom dceru dostali co nejdříve k naší pediatričce. Já bych s dcerou domů letěla a Muž by za námi vyrazil dodávkou. Díky kvalitní lékařské péči na Krétě to naštěstí nebylo nutné. Pohybovat se s nemocným dítětem po letištích by se mi totiž opravdu nechtělo.

Honem domů

Na posledních kontrolách jsme řeckou doktorku doslova hypnotizovali, aby nám dala zelenou k odjezdu. I když jsme si Krétu zamilovali, chtěli už jsme vyrazit domů. Tytam byly úvahy, že bychom si čas na tomto krásném ostrově ještě prodloužili. Kromě zdravotního stavu naší dcery nás trápilo možné zavírání hranic kvůli koronaviru. A těch jsme měli na trase několik…  

Na pevninu jsme přepluli ještě tentýž den, co doktorka uznala dceru způsobilou cesty. Šlápli jsme na to a během pár hodin přejeli až do Severní Makedonie. Další den jsme se ve sněhové bouři snažili přejet až do Maďarska, abychom už neměli na trase zemi mimo EU. Dojeli jsme tam i přes silný protivítr, i když nás těsně po přejetí maďarských hranic kontrolovala policejní hlídka. Do Čech už to pak byl jen kousek. 😉

První pacienti s COVID-19 se v Severní Makedonii objevili jen pár dní po tom, co jsme vpořádku dorazili domů. Srbsko a Řecko následovaly asi po týdnu a pak už se zavírala jedna hranice za druhou. 

Kam ujet?

Stačili jsme oběhat nejdůležitější jednání, navštívit příbuzné a přátele a znovu jsme stáli před rozhodnutím, jak postupovat. Rostoucí čísla nakažených (zejména u nás na Praze 6) nás nenechala na pochybách, že přijdou dramatická omezení pohybu. Otázkou bylo jen kdy a jak moc. Bylo nám jasné, že doma, kde stále ještě nemáme vystěhovaný a dodělaný budoucí dětský pokoj, by karanténa byla velmi zajímavá.

Jako první nás samozřejmě napadlo vrátit se do dodávky a uklidit se někam daleko od lidí. Ale blížily se teploty hodně pod bodem mrazu a nebylo jisté, jak se opatření kolem koronaviru budou vyvíjet. Nechtěli jsme někde uvíznout, a tak jsme raději využili naše jihočeské útočiště u Mužovi mamky. Omezení pohybu a celorepubliková karanténa přišly přesně tři dny po tom, co jsme se k ní přesunuli.

Dva měsíce poté…

… jsme stále v jižních Čechách, ale už tu pilně připravujeme dodávku na první výlet. Malá Cestovatelka zase povyrostla, ale když vidí dodávku, dožaduje se vstupu. Vypadá to, že na vanlife nezapomněla a ani nezanevřela. 😉 A my? My už se nemůžeme dočkat! Nemáme si tu sice vůbec na co stěžovat, ale dodávka je prostě naše druhé (nebo první?) doma.

Unikly vám naše minipříběhy z Řecka? Dohnat to můžete tady a tady. 😉