Následkem úrazu jsem byla stále ještě trochu malátná, a tak pro mě i krátká cesta z hotelu na náměstí byla náročná. Poučeni z předchozí zkušenosti s místními jsme si trasu memorovali. Doprava, doleva, kolem pomerančů… Znovu bychom už za pomoc platit nechtěli.
Najednou jsme si uvědomili, že jsme opravdu ve velkoměstě. Prodírali jsme se davy, na to jsme si v Taghazoutu úplně odvykli. Jenže více lidí znamená více odpadků, více smradu a pro mě také riziko, že mi někdo nechtěně vrazí do oteklých zad.
Představte si Karlovu ulici ve špičce – takhle nacpané jsou uličky vedoucí na nejslavnější náměstí Djemaa el-Fna, jen v nich je větší procento místních než turistů. Je to trochu klam, máte pocit, že jste v zemi nezasažené turismem a pak se objevíte na náměstí, které je jedna velká turistická past. Rozlehlá plocha je přes den plná malých opiček, hadů, cetek a drobného občerstvení. Všude se na vás natahují ruce a máte-li na krku foťák, nemáte šanci uniknout. Prostě vás donutí si je vyfotit, nebo zapózovat si s opičkou na rameni, ale podivíte se, kolik vám za to naúčtují. Jak nám Hassan vysvětlil, oni se tu nemají zas tak špatně, ale sledováním amerických seriálů mají pocit, že my se máme mnohem líp. Podle nich jsou všichni cizinci strašně bohatí, proto z nich také tahají peníze. Když jsme se snažili Hassanovi vysvětlit, že my naopak jedeme do Maroka, protože si nemůžeme dovolit rozhazovat, nechápal to.
Hladoví a unavení nejprve usedáme na zahrádku jakési místní pizzerie. Sledujeme místní žebráky, ale taky několik pokusů o prodej nesmyslných serepetiček. Posilněni se vydáváme do známé tržnice.
Těšila jsem se, že si tu užiju nakupování, ale kvůli davům, obrovskému množství věcí a neodbytnosti prodejců z toho moc nemám. Nemůžeme se zastavit a podívat se, okamžitě nás někdo tahá za rukáv a přemlouvá k nákupu. Projdeme si tak prostor křížem krážem, obchody s kořením střídají boty, peněženky, kabelky, šperky, voňavky, ale i želvičky si tu pořídíte.
Když se začíná stmívat a já už nemohu, napadá surfaře, že bychom se mohli projet v kočáře. Jako by se chtěl pomstít tomu koníkovi, co mě shodil. Vezeme se načančaným kočárem, pěkně po hlavní třídě, uličkami i kolem paláce. Pozorujeme hnízdící čápy (tak tady se flákají, když odletí od nás), místní chodce, i zběsilé řidiče. V záři zapadajícího slunce svítí zasněžené vrcholy Atlasu, prostě romantika!
V noci prakticky nespím a brzy ráno jedu vyklepaná na letiště. Ani krásnou snídani jsem si nevychutnala, jak jsem nervózní. Čeká mě dlouhá cesta domů a letím sama, po surfařově boku mě vystřídají jeho kamarádi. Takže pozoruji, jak natěšeně vystupují z letadla, zatímco já, vystrašená a rozbolavělá, se chystám odletět.
Letadlo je plné, sedím do uličky, ale výhled z okna bych stejně pro slzy neocenila. Aspoň že mé zhroucení nikdo neřeší. V Miláně mě čeká 6 hodin na lavičkách, kde jsme před více než dvěma týdny spali. Teď tu jsem sama, mám klid na psaní a přemýšlení. Surfař mi posílá smutné zprávy, já smutně odpovídám, už chci být doma.
Z 26°C do -6°C. Možná ve skutečnosti taková zima není, možná se klepu vyčerpáním. Jak ráda se nechám odvézt domů! Večeře, trocha povídání, vykoupat a spát. A o Maroku už si mohu jen nechat zdát…