Čtyřdenní cesta obytnou dodávkou z Prahy do Sagres

Původně měla být v Portugalsku na podzim 2017 naše svatba. Ale jak už to u nás bývá, spousta věcí dopadla jinak, než jsme si plánovali. Takže naše cesta začíná s půlročním zpožděním a svatba se odkládá. Nerozmysleli jsme si ji! Ale byla vysněná a zorganizovaná na podzimní termín a na jaro už se to nestihlo z mnoha důvodů přehodit (tímto posílám nelichotivý pozdrav do Fiatu!), nicméně o tom až jindy. Tenhle příspěvek je o tom, jak jsme za čtyři dny urazili něco přes 3000 kilometrů na trase z Prahy na jihozápad Portugalska.

Jeden by řekl, že když začneme spořádaně balit večer před odjezdem (a ne až v den odjezdu jako obvykle), obejde se vše bez stresu. Kdepak! Dokonce bych řekla, že to bylo historicky naše nejhorší balení. Přiznávám, jistou roli v tom mohl hrát fakt, že jsme se pakovali na zhruba měsíc a půl. Na druhou stranu ale platí, že při cestách po Evropě si chybějící věci snadno dokoupíte. (Píšu chytře teď, ale z auta jsem se do bytu pro něco nesmyslně vracela asi třikrát).

K takhle dlouhé cestě můžete přistupovat dvěma způsoby, stylem cesta je cíl, nebo rychle & zběsile. Styl cesta je cíl znamená, že je vám jedno, kolik času na trase strávíte. Máte na ní dostatek zajímavých zastávek a nikam nespěcháte. Asi vás nepřekvapí, že my jsme si zvolili variantu rychle & zběsile, tedy ignorovat veškerá lákadla a soustředit se jen na dosažení bodu na mapě Portugalska.

První dvě zastávky jsme měli už v okolí Plzně. Bydlíkáři tuší, pro neosvícené vysvětlím. U Plzně jsou totiž výdejní místa karavan shopů, kde nám Muž vybral a objednal parádní nádobí speciálně pro bydlíky. Sadu talířů a hrnečků z PLA (místo z karcinogenního melaminu), hrnce a pánvičky. Opět pro nezasvěcené- kemping nádobí se od běžného liší tím, že má např. sklápěcí ucha hrnců nebo odnímatelnou rukojeť pánve- prostě vychytávky proto, aby bylo nádobí funkční a skladné. Takto dovybaveni jsme uháněli do Německa.

Cesta přes Německo A Francii

Pro první noc jsme měli dvě varianty- uspokojivou, která předpokládala přespání ještě na území Německa, a ambiciózní, jež by nás posunula až do Francie. Přestože stav uzavírek na německých dálnicích přinesl místy značné omezení rychlosti, díky německé pořádkumilovnosti byla cesta celkem hladce průjezdná až do Francie. Tam na nás čekalo dokonalé, opuštěné parkovišťátko nedaleko rybníka. (Najdete je také na naší mapě.)

Přejezd Francie nám ukázal nová měřítka. Ta země sice vypadá velká i na mapě, ale je to nic ve srovnání s tím, jak obrovská je, když jí projíždíte. A zdá se, že jakési uvědomění vlastní velikosti se u Francouzů projevuje mimo jiné v architektuře. Jak Muž-architekt poznamenal, “nasazují střechy hrozně vysoko”. Vysvětleno pro smrtelníky, střecha je výš, než jsme u nás zvyklí. Tím vytváří z našeho pohledu trochu naddimenzovanou půdu a tím stavba působí ještě větší.

V úseku od německých hranic až někam k Dijonu nás francouzský venkov naprosto okouzlil. Malé středověké vesničky s rotundami či gotickými kostelíky a mezi tím pastviny se stádečky krav a kilometry smíšených lesů, kterým na hustotě přidával břečťan popínající vysoké, štíhlé stromy. Téměř každá vesnička či samostatně stojící stavení mělo alespoň malý rybníček, ze kterého se v podvečer ozývalo kvákání žab. Pastviny ohraničené kamennými zídkami protínaly potůčky. Prostě idylka místy připomínající anglický venkov.

Venkova jsme si ve Francii užili, neboť jsme se vyhýbali placeným úsekům dálnic. Podle webové kalkulačky bychom sice ušetřili zhruba hodinu, ale cesta by nás na mýtném vyšla na 1500 Kč. A to jsme vyhodnotili jako neekonomické.

Naše vyhlídková trasa nám také umožnila okouknout, jak jsou na tom Francouzi ve vztahu k bydlíkářům. Evidentně skvěle. Vlastně bych si troufla říct, že tu mají skoro stejně parkovišť a servisních míst pro bydlíky jako občerstvení McDonald (a ty mají tedy opravdu téměř v každém městečku). Díky tomu jsme na našem nocovišti u Bordeaux mohli ráno rovnou vypustit nádrže a zdarma napustit pitnou vodu.

Průjezd Španělskem

Třetí den cesty na nás začala doléhat únava. Těch zhruba osm hodin jízdy plus několik hodin práce každý den začínalo být znát, a tak jsme si řekli, že zkusíme dálnice. Výsledek? Jen úsek od Bordeaux na hranice se Španělskem (plný zúžení a snížené rychlosti) nás stál 22,8€ (asi 580Kč), naopak dlouhý přejezd napříč Španělskem 28,05€ (cca 715Kč). Tam se totiž platí jen první tři úseky, zbytek je zdarma.

Cesta Španělskem nám ze začátku výrazně zvedla náladu. Pyreneje jsou tak krásné! Staré kamenné vesničky v horách vypadaly jak filmové kulisy. Jenže jak jsme sjeli do placatého vnitrozemí proměnila se nejen příroda, ale i prostředí. Jako bychom se ocitli v nějaké postapokalyptickém filmu, kde se lidem dařilo docela dobře, ale jednoho dne všeho nechali a odešli neznámo kam. Poloprázdné vesnice pod nánosem prachu a široko daleko nikde nikdo. O něco jižněji, když se začaly objevovat farmy. Přidaly se k tomu bezútěšnému výjevu navíc ještě stáda krav a ovcí nemilosrdně spásající i lišejník na kůrách stromů. I když jsme chtěli přenocovat v Salamance, využili jsme světla a přesunuli se ještě o asi 200 kilometrů jižněji, abychom z té planiny byli dřív pryč.

V Cácereš bylo dokonalé bydlíkovské parkoviště prakticky v centru města, takže nebylo divu, že jsme se tam o půlnoci sotva vešli. Vyspáni do růžova jsme ráno nepohrdli možností si znovu zdarma dotankovat a vydali jsme se do vytouženého Portugalska.

Konečně Portugalsko

Tak jako byl obrovský rozdíl mezi Německem a romantickou Francií, byl rozdíl i mezi zašlým Španělskem a zelenajícím se Portugalskem. Zatímco ve Španělsku se přísně dodržovala neděle a nemohli jsme najít otevřený obchoďák, v Portugalsku se nakupovalo zvesela. Aby ne, součástí potravin bylo i malé bistro, kde se místní sešli u rychlého kafíčka, aby si popovídali. Stavitel ale bar dimenzoval na výšku Středoevropana, takže řada Portugalek přes něj ani neviděla. ?

Když nás kochání se výstavními farmičkami a hádání, co je korkovník a co olivovník, přestalo bavit, uhnuli jsme opět na dálnici. Rázem to bylo za 10,2€ (260Kč). Na křížení dálnic na jihu jsme se radovali, že jsme neminuli žádnou další mýtnou bránu. Matně jsem si pamatovala, že ani před dvěma lety jsme mýto v tomto úseku neřešili, jenže to bylo auto z půjčovny. Klidní jsme byli do chvíle, než se mýtná brána objevila nad námi. Podobný typ, jako máme v Čechách pro kamiony, tedy že si to samo strhává, nemáte možnost to zaplatit cestou. Když jsme projeli druhou branou, začala jsem googlovat a co jsem našla zde, mě velmi znepokojilo.

Tímto děkuji autorovi článku za super přehledné zpracování! Za námi hlídka vyjet nestihla, ale hned den poté jsme podobný zásah viděli. Jakmile tedy nemáte přes jejich systém nahlášeno k SPZ číslo kreditky, nebo zakoupenu TollCard, ze kterých by si brána strhávala poplatek, vydá se za vámi hlídka policie a platíte hotově (údajně) desetinásobek.

Včasným sjezdem z dálnice jsme si ušetřili pokutu, ale dostali jsme se do proudu podobných šetřílků. 🙂 S kruhovými objezdy každých 200 metrů byly poslední kilometry náročné. Navíc jak jsme se po pobřeží posunovali na západ, horšilo se počasí. Když jsme konečně dorazili na pláž Zavial, po čtyřech dnech cesty a 3000 kilometrech, pršelo, fičelo a teplota klesla na 16°C. Parádní přivítání, fňukala jsem, ale rychle mě to přešlo. Stačila krátká procházka po útesech a pár surfařů v oceánu.

Jsme tu! V plánu je pracovat, surfovat a objevovat portugalské pobřeží. Je něco, co bychom neměli minout? A nebo naopak něco, o čem bych se určitě měla rozepsat?