Cesta do Afriky – vždy je něco poprvé

Ještě stále dokážu překvapit sama sebe! Nevěřila jsem, že se dokáži sbalit do malého batůžku tak, aby s tím EasyJet neměl problém, a povedlo se! Sedím v autobusu jedoucím napříč marockou pustinou a zatím jsem si nevzpomněla na nic důležitého, co by mi chybělo. Času mám přitom habaděj, jsme na cestě už 18 hodin… a tahle cesta zatím přináší mnohá poprvé.

Když jsem plánovala, co si vzít s sebou, měla jsem o podmínkách v Maroku rozporuplné informace. Přítel snil o teplotách na tričko a šortky, kolegyně, která se z Maroka vrátila před týdnem, doporučovala i termoprádlo. Moje dilema vyřešil prudký pokles teplot v Praze, z jarního pučení jsme se těsně před odletem propadli zpět do tuhých mrazů.

V -6°C jsem byla za vrstvy navíc ráda, v Miláně bylo pohodlné shodit kalhoty a do spacáku vlézt jen v legínách a tílku, v Marrákeši pak stačily kalhoty, tílko a mikina. Naštěstí žádná prudká vedra.

Když už jsem u těch překvapení, měla bych popsat naše nocování na letišti. Jsou lidé, kteří usnou kdykoliv a kdekoliv, já jsem jejich přesný opak. Nespím pořádně ani doma, proto jsem přítelova slova o spaní na letišti absolutně nebrala vážně. Přece mě zná! Nemůže čekat, že se stulím na lavičku a usnu! Jak se ukázalo, čekal.

Začalo to slibně, našli jsme si lavičku tak akorát od zásuvky, abychom mohli koukat na film (The Vow- Navždy spolu, vhodné pouze pro zaryté fanynky Channinga Tatuma ovšem s varováním, že tam netančí a do půl těla se tam vysvleče jen asi 2x, zbytek filmu je jen dlouhá nuda s předvídatelným koncem). Jenže film skončil (díky bohu) a přítel vytáhl spacák: „Tak jdeme spinkat.“ !!! Když napíšu, že jsem vytřeštila oči, stále to zdaleka nebude odpovídat skutečnosti. Opravdu si vytáhl spacák a do pár minut zařezával.

Přes uličku mě zcela nápadně pozoroval jiný cestovatel. Jeho partnerka spala a on se i přes pokročilou hodinu věnoval čtení. Na to, aby z knihy něco měl, mu ale příliš často oči mířily přes okraj knihy. Vyvedená z míry přítelovou suverénností i totálním nedostatkem soukromí jsem se uchýlila k jediné činnosti, která mě spolehlivě zklidní. Začala jsem psát tento blog.

Pomohlo to. Šmírák nevydržel a usnul, takže jsem to pak mohla zkusit i já. O kvalitě spánku se rozepisovat nebudu- přece jen na to byly na Malpense příliš aktivní uklízečky s elektrickými vozíky. I tak si mohu na seznam připsat další cestovatelské poprvé.