Rubrika: Rakousko

První vícedélka/ First Multi-pitch

Přišla jsem na to, že jakmile mi něco začne jít, nebo už si v tom začínám být jistá, Horolezec mi hned zvedne laťku. Bylo tedy jen otázkou času, kdy mu krátké lezecké cesty se mnou přestanou stačit, a přijde s něčím delším. První pokus jsme absolvovali v Dolomitech, během naší dobrodružné dovolené, další jsme absolvovali tentokrát na Gosaukammu a konečně úspěšně.

Manka má za úkol hlídat, aby nás nepřepadli z údolí. 🙂
Horolezec nám vybral tří délkovou Kathisteig, která skládá z velmi snadných úseků. I ty, jak jsme zjistili, vám ale mohou připravit překvapení. Nástup byl triviální až k vzteku. A nebudu lhát, když napíšu, že jsem nadávala na celé údolí. Nemám tyhle lehké úseky ráda, bojím se v nich víc, než ve stěně za VII.
Selfie po výstupu komínem
Druhý „štand“ byl nad komínem. Mým prvním komínem, mimochodem. Laik si to možná lépe představí, když mu vysvětlím, že tam se v člověku perou hned dva strachy. Strach z výšek a strach ze stísněných prostor. A tenhle byl na můj vkus stísněný až až. Ale i tak jsem nad ním vyloudila aspoň pokus o úsměv.
„High five“ – zvládli jsme to
Poslední úsek cesty byl mému vkusu nejbližší, ale pocitově už docela exponovaný. Přesto jsem to nevzdala a dolezla až k poslednímu „štandu“, který byl trochu jak ze zlého snu. Nebyla tam žádná římsa, nic, na co bychom se mohli postavit, takže jsme byli plně závislí jen na dvojici borháků, na které jsme prostě viseli. Z této pozice už jsem se o fotku nepokoušela.
Pohádková louka a na obzoru Hofpürglhütte
Nádherný podzimní den nás vylákal na okružní cestu podél hor. Místo klasického sestupu, který zabere 45 minut, jsme nejprve prošli kolem celého údolí a pak teprve sešli dolů.
Hory v odpoledním slunci
I za slunečného dne se občas vrcholky hor skryly v mracích
U auta jsme si dali zasloužený párek. Pivo nám bohužel zapomněli donést (tolik k servisu na Hochalmu), ale alespoň jsme do Prahy vyrazili včas. Bylo nám z odjezdu smutno, ale určitě jsem na Gosau nebyli naposledy!
Večerní rozloučení

Seznamka na winterraumu

Nenechte se mýlit, jsem šťastně zadaná, ale rozhovor s jedním klientem mě přivedl k zamyšlení nad dalším účelem winterraumu. Vždyť pro sportovně založené lidi to může být docela dobrá seznamka! Uléháte tam vedle úplně cizích lidí, což přirozeně vyvolá nějakou interakci…  A rovnou vám to umožní případného budoucího partnera dostatečně prověřit.

Takový správný horal/horalka má:

  • toleranci vůči chrápání a mlaskání spolu-ležníků, nebo schopnost rychle a hluboce usnout
  • nízké nároky na stravování – spokojí se zásobami z domova případně s kulinářským zázrakem v podobě čínské polévky
  • schopnost ignorovat nepříjemné pachy spojené s koncentrací zpoceného oblečení a bot
a ano také asi velmi dobrý vztah k přírodě a sportovního ducha. 🙂
Když to tak vezmu kolem a kolem, můžete na winterraumu ulovit ideálního partnera do nepohody, nebo prověřit toho stávajícího.
Hmm, to je možná důvod, proč mě tam bere můj Horolezec…

A jak prověřujete partnery vy?

Podzimní Alpy – část první

Přelom září a října byl v práci tak náročný, že jsme se na víkendovou cestu do Rakouska těšili už od úterý. I když batohy byly sbalené předem, povedlo se nám z Prahy vyjet až za tmy. Nic moc, když uvážíme, že na Gosau je to 6 hodin cesty… Naštěstí jsme ale ve 3 hod ráno byli v pořádku na místě. Tedy u Oberhochalmu, od kterého je to na Hofpürglhütte ještě asi hodinový výstup natěžko.
Při naší první návštěvě jsme těch necelých 400 výškových metrů vyběhli ještě v noci a Manka pak strašila na winterraumu, ale tentokrát jsme se  rozhodli nocležníky nahoře (i sebe) ušetřit. Bleskově jsme si rozložili vestavbu (už to zvládneme pod 5 minut) a během chvilky jsme spali – my ve spacácích a Manka na improvizovaném pelíšku na předním sedadle. Vedle nás spali v autě nějací horolezci, ale byli tam chudáci tak zkoucení, že nám jich bylo až líto.

Horolezec vyspinkaný do růžova
Ráno se parkoviště začalo hemžit sportu-chtivými místními. Někteří se chystali na delší pochod, pro jiné byl úspěch už to, že došli od Filzmoosu k Oberhochalmu. Podle toho byli náležitě vybavení -viděli jsme vše od „reklamy na místní outdoor obchod“ (od hlavy až k patě ve značkovém) po kroj.
Protože už cestu nahoru známe, mysleli jsme, že nás nic nepřekvapí. Místní nás ale vyškolili. Kolem Oberhochalm se psem zásadně na vodítku! Místní tu mají zakrslého králíčka, který pro potěchu těch nejmenších běhá po dětském hřišti, mezi stoly a přes cestu… Píšu schválně v přítomném čase, aby bylo jasné, že naší vinou děti o toto rozptýlení nebyly připraveny. A i když mi to dalo docela práci, Manka králíčka neposnídala…
Hofpürglhütte na dohled
Na kopci jsme byli v cuku letu, ve winterraumu jsme se jen lehce najedli a už jsme pokračovali pod skály. Čekala nás krásná Rauchwand. Kde jsme se krásně vyřádili a od cesty číslo 3 doprava jsme přelezli vše do obtížnosti VII včetně.
Spočítáte horolezce?

 

Villach

Přes průsmyky, kolem měst, jezer a řek jsme se po krásné dálnici dostali až do Villachu. Orientace je tu poměrně jednoduchá – vyberte si jezero, ke kterému chcete jet, a pak už vás dovedou ukazatele. Zkusili jsme jedno malé (Vassacher See) a potom jejich hlavní chloubu (Ossiacher See).

Vassacher See nás ihned okouzlilo. Nejen že je u něj možné pohodlně parkovat, je u něj také dostupná pitná voda, převlékárny, toalety a sprcha. Díky jeho relativně malé velikosti je v něm příjemně chladná (nikoliv ledová) a čistá voda, která láká ke koupání.

Lekníny už jsem dlouho nikde neviděla!

Dali jsme šanci i Ossiacher See, ale i když u něj byli strašně milí lidé na informacích, necítili jsme se v tom turistickém ráji dobře. Na břeh jsme se dostali jen v místě, kde se nastupuje na vodní taxi, jinak je prostor kolem jezera stejně jako na Mondsee velmi lukrativní, a tudíš rozprodaný těm, kteří na to měli a kteří tam nikoho jen tak zdarma nepustí.
Zvažovali jsme několik pěkných treků v kopcích kolem města, ale zatáhlo se a vypadalo to na déšť. Místo chození jsme si našli lepší aktivitu – nafoukli jsme si člun a vydali jsme se kolem jezera, dál od lidí, abychom si mohli políčit na ryby. Jezero se jimi jen hemžilo, ale nám se povedlo chytit jen jednu tak malou, že jsme ji raději zase pustili na svobodu.
Mně se ale splnil sen. Ležela jsem na člunu, muž pádloval a rybařil a já si listovala časopisem. Idyla trvala do chvíle, kdy začalo skutečně pršet, ale to nás donutilo jen vrátit se ke břehu a ukrýt méně voděodolné předměty. Následně jsme místím předvedli, jak se balancuje na dřevené kládě nad vodou, dali jsme si pár temp a pak si hezky zalezli do tepla spacáčků v autě.
Večer déšť ustal tak akorát, abychom si mohli uvařit večeři. Předpověď druhý den slibovala hojné srážky, ale my měli trumf v rukávě – ve Villachu jsou totiž architektonicky zajímavé lázně.
Po snídani jsme se tedy v dešti přesunuli mrtvým městem k modernímu objektu lázní Kärntentherme. Architekt říká, že je to dekonstruktivismus, pro mě je to velkej barák s křivýma oknama 🙂
Na tobogánu vám automaticky měří čas! Člen klubu si dokonce může tobogán zarezervovat např. na narozeninovou oslavu a uspořádat soutěž o nejlepší čas!

Divokou řeku zvládli napustit, uvést do provozu a zase vypustit během hodiny a půl. To musí být čerpadla!

Za 14 euro si tu můžete 3 hodiny užívat klasický bazén, bazén s termální vodou spojený i s venkovním bazénem plný masážních lehátek, 2 tobogány, několik skluzavek a divokou řeku. Vše hypermoderní, krásné nové. Jen kolem 11. hodiny už tam začalo být trochu moc narváno.

Dokonale vyrelaxované a rozehřáté nás přivítala chladná a vlhká realita ospalého Villachu. Na takové místo je náš čas drahý, řekli jsme si a hurá do Itálie.