6.9.2018 mě ve 3:00 přijímali do Motola s rozběhnutým porodem malé Cestovatelky.
6.9.2021 mě ve 3:30 nabírala sanitka a vezla do Motola s podezřením na rozběhlý porod koncem pánevním (KP).
Naše druhé dítě si přezdívku malý Cestovatel vysloužil ještě v bříšku. Počali jsme ho totiž během loňské zimy, kterou jsme celou strávili v dodávce v Chorvatsku. Moje těhotenství provázely drobné komplikace, ale nic, co by nás připravilo na způsob, jakým nakonec skončilo. Přitom to do poslední chvíle vypadalo, že nejhorší bude se rozhodnout, zda chci zkusit přirozený porod, i když se syn neotočil, nebo zvolit císařský řez, který přináší zase jiná rizika.
Nakonec jsem neměla možnost volby, najednou šlo o zdraví (život) nás obou. Pozorní lékaři v Motole naštěstí ale komplikace odhalili včas, a tak se malý Cestovatel narodil císařským řezem symbolicky 11. září. Následné testy a kontroly prokázaly, že jsme oba díky bohu bez následků.
Přednarozeninové drama
Mé noční cestě sanitkou v den narozenin malé Cestovatelky předcházelo několik hodin útrpných zažívacích potíží, které jsem přičítala školkové viróze. Když už jsem byla ve sprše v křečích přes hodinu, Muž zavolal 155, aby se poradil, co má dělat. Podle operátorky můj stav ve 38 tt mohl značit začátek porodu, a tak vyslala sanitku.
Nerodila jsem. Byla jsem dehydrovaná, měla velmi nízký tlak, a tak mě v Motole trochu srovnali kapačkou. Nad ránem mě potom propustili domů s tím, že mám přijít ve středu na kontrolu. Tam paní doktorka usoudila, že bych porod KP mohla zvládnout, ale je třeba mě dostat do formy. Nechala mi proto nabrat spoustu krve na testy, abychom případně věděli, zda potřebuji doplnit nějaké minerály. Domů jsem podle ní měla jít odpočívat: „Pošlete dítě na víkend pryč, dejte si nohy nahoru a snězte hromadu zmrzliny.” Ve čtvrtek ráno jsem si měla zavolat o výsledky.
Zmrzlinu jsem si nakoupila, Muž si naplánoval víkend s malou Cestovatelkou u babičky a mě chytaly roupy, že si poprvé v životě objednám paní na úklid a nechám si umýt okna.
Nucený odpočinek
„Dobrý den, měla jsem si zavolat o výsledky.” volala jsem ve čtvrtek nic netuše do Motola. Byla jsem stále unavená, ale cítila jsem se lépe, takže jsem nepočítala s odpovědí: „Tak si sbalte kufříček a nastupte k hospitalizaci.“ Zachytila jsem jen slova „kriticky nízké, riziko vykrvácení” a měla jsem co dělat, abych se doptala, kde že se to mám hlásit.
Na rizikovém oddělení jsem si připadala nepatřičně. „Chybí mi jen trocha živin… Pár kapaček to spraví, to tu nemusím zabírat místo.” myslela jsem si. Ošetřující lékařka byla velmi pozitivní a podporovala mě, že si jen trochu odpočinu a pak spolu ten porod KP zvládneme. „My to tu umíme.“ Dokonce to vypadalo, že se z nemocnice podívám domů ještě před porodem.
Vzorně jsem odpočívala, přijímala kapačky i různé rozpustné doplňky, nechala jsem si donést tašku dobrot. Doufala jsem, že další odběry dopadnou dobře a půjdu ještě na víkend domů. Jenže po pátečních testech dlouho nikdo nešel, pořád se radili a pak mi místo propustky ohlásili paní doktorku z Interny.
Nebyla to viróza…
„Proč za tebou půjde doktorka z Interny? Ta chodí jen před operacemi.” Ptala se spolubydlící, která na rizikovém strávila už dost času. Vysvětlení na sebe nedalo dlouho čekat. Paní doktorka mi přišla citlivě popsat, že jsem s velkou pravděpodobností neměla virózu, ale rozjela se u mě preeklampsie, respektive vzácný HELLP syndrom. To je stav, kdy rodičku začne těhotenství ohrožovat na životě, a proto je třeba ji monitorovat a těhotenství případně ukončit. „Nemusíte se bát, budeme vás bedlivě hlídat a případně včas zasáhneme. Určitě hned hlaste, kdyby vám bylo třeba jen divně.” Loučila se a já si říkala, že zas musím mít něco extra.
Než jsem stačila diagnózu vstřebat, dorazil další doktor. Nejdřív se tvářil, že mám stále ještě na vybranou, zda chci zkusit rodit přirozeně, nebo císařem. Nakonec se ukázalo, že vlastně moc na výběr nemám. Lékaři vyhodnotili, že vzhledem k postupu příznaků nechtějí riskovat čekání na porod déle než 24 hodin. Můj krevní obraz se podle všeho horšil a prodlení by mohlo znamenat poškození jater či hůř.
Přirozený porod ale sám nenastupoval a vyvolávání u porodů KP nepřichází v úvahu (rizik je tam už tak dost). Říkala jsem si, že když už císařem, tak alespoň se spinální anestezií, ale ani tu mi už nemohli slíbit. Moje krevní destičky se dostávaly příliš nízko a kdyby klesly ještě trochu, už bych se na císařský řez musela nechat úplně uspat. A tak měl pan doktor najednou jasno: „Od půlnoci nejíst, nepít a ráno na to vlítnem”, loučil se s úsměvem a já se nestačila divit, kam se to moje doplňování minerálů posunulo.
Pod kudlu
Stačilo pár hodin a všechno se tolik změnilo! Místo toho, abych se balila domů, třídila jsem, co si vezmu s sebou do malé tašky na JIP a co mi dovezou až na šestinedělí. Byla jsem paralyzovaná, pohybovala jsem se jako mátoha a každou věc vzala do ruky 3x. Myšlenky mi vířily a nemohla jsem se soustředit. Do toho jsem opatrně volala Muži.
Neměla jsem přesný čas operace, protože v sobotu mají v nemocnici méně personálu, navíc mi ještě potřebovali udělat poslední sadu testů. Sestřička mi ale i tak doporučovala, aby partner dorazil před 8. hodinou, jestli chce porod stihnout. Jenže ten už byl i s Cestovatelkou přestěhovaný k babičce do Budějic…
Bylo to prostě drama do poslední chvíle, ale zkrátím to a prozradím, že to Muž stihl. Porod proběhl hladce (i když vyndavání toho našeho habána byla dřina) a následné testy ukázaly, že HELLP syndrom (který se u mě nakonec skutečně potvrdil) začal po porodu odeznívat a nestihl zanechat žádné trvalé následky. Po 4 dnech nás z nemocnice propustili. Mám sice naordinované injekce do břicha a extra odběry krve, jinak by snad již mělo vše být v normálu.
Díky za české zdravotnictví!
Když se na ten sled událostí podívám, nemohu se zbavit dojmu, že kdyby jen jedna osoba rozhodla jinak, mohlo to s námi dopadnout špatně.
Díky operátorce linky 155 v Motole věděli o mých obtížích. Protože mi doktorka při následné kontrole v těhotenské poradně chtěla dát šanci na spontánní porod, poslala mě na krevní testy. Když ukázaly nerovnováhu, rozhodla se mě raději aspoň krátce hospitalizovat, abych zesílila. A jen díky tomu lékaři stihli včas reagovat na zhoršující se situaci.
Nezbývá než vyslat díky všemi směry. Měli jsme se synem obrovské štěstí na profesionály, kteří se o nás skvěle postarali, i když na začátku to vypadalo banálně.
Děkuji!