5. Klobouček

Jako by lezení samo o sobě nebylo dost velkým zážitkem, snažíme se k tomu ještě objevovat nové lezecké oblasti. Když jsem se tedy horolezci zdála být příliš uvolněná cestou do Srbska, vymyslel, že příště už musíme jinam.
Objevil Kloubouček, skalní masiv skrytý v tajuplných brdských lesích u obce Obecnice, hned další rozpálenou sobotu tam tedy vyrážíme. Podle průvodce nacházíme lesní cestu, po které se vydáváme pěšky vojenským újezdem. Horolezec je zjevně zklamán, vypadá to tu příliš obyčejně, žádné zákopy ani známky po odpalování granátů. Dokud jdeme po cestě, řídíme se jednoduchými pokyny průvodce, ty nás pak ale posílají do lesa, kde si skály musíme prakticky vyčuchat. V hustém porostu je napoprvé nevidíme, kousek si zajdeme, ale po chvíli jsme u nich.

Hledání se vyplatilo, je to krásná a velmi romantická oblast. Na první pohled slibuje fantastické lezení po úhledných stěnách a věžičkách. Na druhý se ukazuje, že jsou tu cesty delší dobu nelezeny a před jejich zdoláváním by to nejprve chtělo notně použít kartáč. Většina cest je zarostlá a zpustlá. Při jednom z výstupů horolezec dokonce slaňuje částečně za kořen stromu, protože se mu jištění nelíbí.

Zkoušíme Zlámanou grešli a krásnou Starou cestu na jednu z věžiček. Cestou bojuji s vlastní psychikou. Špičky nohou nacpané do skály a přitom naprostý třes. Nechvěla se mi jen kolena, ale celé nohy od paty až po stehna. Strach mnou pulzoval a úplně mě paralyzoval. Horolezec mě sice povzbuzuje, ale odsekávám mu. Tohle musím překonat sama. Nakonec se nahoru přece jen vyškrábu a zapisuji se do své první horolezecké vrcholové knížky.

Do dalšího lezení se nám vzhledem ke stavu cest nechce. Výletu ale rozhodně nelitujeme – i v tropických vedrech je tu stín a chládek.

Hodnocení oblasti