Horolezec si dal práci, aby našel vhodnou oblast pro moje první lezení na skále. Jako úplný začátečník nemám techniku, sílu ani jistotu na nic vysokého a obtížného, takže je výběr dost omezený. Po troše pátrání nakonec vybral Srbsko. Podle všeho je tam spousta krásných cest, je to kousek od Prahy, na druhou stranu se ale říká, že je tamní vápno dost oklouzané.
Po trochu chaotickém startu jsme konečně na cestě a já jsem překvapená, jak krásná příroda je v dosahu jen 30 minut od Prahy. Okolo Svatého Jana pod Skalou si připadám jako v jiném světě. Na okresce bych se nejraději vyřádila v krásných serpentýnách, ale stejný nápad zjevně mělo i spoustu cyklistů a motorkářů, takže je v zatáčkách občas trochu těsno.
Ze Srbska je to ke skalám asi 20 minut pěšky. Co se zprvu zdálo jako přeplněná cyklostezka se postupně mění na kamenitou cestu, kam už se lidem tolik nechce. Po břehu Berounky pokračujeme až k Alkatrazu, konkrétně k levému amfiteátru, kde je úplně vlevo tzv. školka. Krátké více méně položené skalky obtížnosti 4-, 4, které nemají víc než 12 metrů. Horolezec je vychvaluje jako dokonalý start pro začátečníka, já už tak nadšená nejsem.
V lezačkách mě po chvíli bolí nohy jako čert. A to je podle všeho mám ještě velké! Když jsem si je půjčovala, bylo mi řečeno, že úplně správně bych je měla mít ještě alespoň o číslo menší. Prsty u nohou musí být při lezení ohnuté, aby noha byla pevná a dobře držela i na nejmenším stupu.
Rychle zjišťuji, co to znamená oklouzané vápno a také, jak je těžké překonat vlastní strach. Pomalu stoupám na nejlehčí stěnce a to co, se ze spodu zdálo až směšně snadné, mi dává pěkně zabrat. Nohy mi kloužou a ruce nedrží. Horolezcovi rady jako: „Pravou nohu támhle, levou ruku nad hlavu…“ mi připadají neuskutečnitelné. Připadá mi, že musím každou chvíli spadnout po zádech dolů. Když se nakonec nahoru přeci jen vyhrabu, přichází ještě něco o trochu těžšího – sestup. Stěna nebyla kolmá, takže když mě horolezec spouští, musím se dívat, kam šlapu. Po pár cestách musím uznat, že to nebylo tak zlé…
