Rok na cestách dodávkou s dítětem

Neuvěřitelné se stalo skutečností! Malá Cestovatelka v září oslavila první narozeniny a my jsme na cestě po Řecku, takže mám prostor pro malé ohlédnutí. Jaký byl ten náš první rok cestování dodávkou s dítětem?

Svoji přezdívku si dcera vysloužila ještě u mě v břiše, protože už během těhotenství s námi dodávkou projela půl Evropy a v Portugalsku jsme strávili skoro dva měsíce. Náš domeček na kolečkách nám bohužel krátce před jejím narozením nabourali, a protože pojišťovny klasicky vše akorát komplikovaly (AXA nebrat!!!), musela si malá Cestovatelka na první výlet dodávkou počkat až do svých čtyř měsíců.

Když úspěšně zvládla křest v dodávce na sněhu, vyrazili jsme rovnou na šest týdnů na Sardinii. Následovalo léto v sousednim Rakousku a než jsme se nadáli, naše “miminko” začalo chodit.

Co jsme se za ten společný rok cestování dodávkou s dítětem naučili?

Malá Cestovatelka je naše první dítě, takže hned na začátku jsme si museli projít tím, co asi zná každý rodič – šokem, jak velký strach a pocit zodpovědnosti člověk najednou ze dne na den získá. Pochopitelně to mělo velký vliv na naše plány vytvořené před Cestovatelkou, ale myslím, že se nám je podařilo modifikovat ke spokojenosti všech. Doma jsme rozhodně nevysedávali. 😉

Režim

Naučili jsme se, že dětský režim je svatý a dodržovat ho se opravdu vyplatí. S přetaženým, nebo nedej bože hladovým dítětem nevydržíte doma, natož v miniaturním prostoru obytné dodávky. A i když se režim dítěte neustále mění (takže se vlastně o nějakém režimu úplně mluvit nedá), snažíme se na něj pružně reagovat. Někdy to znamená, že nezastavíme pro naftu na nejlevnější benzínce, nebo přejedeme vyhlídku, protože dítě spí a nechceme jej budit. Tyhle drobné ústupky ale za spokojenost naší šéfové rozhodně stojí.

O to víc si vážíme okamžiků, kdy vše proběhne podle NAŠICH představ a nemusíme improvizovat. Je to jako když ozubená kolečka nějakého strašně složitého strojku na moment zapadnou do sebe. Najednou je klid, všichni jsme spokojení, nikomu nic nechybí a jen si to vychutnáváme do chvíle, než se ta kolečka zase rozjedou.

Pochvala

Když se ale nedostaví takhle dokonalá chvíle, cítíme se dobře i v momentech, které vyžadují trochu improvizace. A na konci dne se pak učíme náležitě se pochválit, jak jsme to zvládli.

To je také nová schopnost – pochvala. Sebe, partnera, malé Cestovatelky… Naučili jsme se, že i v nepříjemných situacích je dobré najít něco pozitivního nebo směšného. Pomáhá nám to zvládnout nepříjemnosti s nadhledem, což nám možná parkrát na těch pár metrech čtvereční už zachránilo život. 😄 Když na tuhle důležitou věc zapomeneme, dost pravděpodobně to po pár dnech skončí mým pláčem. 😉

Odpočinek

Cestování stojí hodně energie i bez dítěte, natož s ním. Bohužel malá Cestovatelka není zrovna spáč a večerní rituály u nás nezřídka zaberou i dvě hodiny a pak ještě mnohdy potřebuji pracovat, takže o večerním relaxu si mohu jen nechat zdát. Muž zase pracuje a k tomu řídí, takže jsme kvůli jeho odpočinku pořídili stan na střechu o něco dřív, než jsme plánovali. Aspoň jeden z nás se potřebuje vyspat. 😉 

Kromě spánku je pro řidiče důležité také rozumě plánovat přejezdy. Každý má limity pro bezpečnou jízdu jinde, ale kromě počtu kilometrů a hodin za volantem je třeba brát v úvahu ještě charakter cesty a světelné podmínky. Je rozdíl řídit po dálnici a v horských serpentinách, vyčerpá i popojíždění v kolonách ve městech nebo na hranicích. Délku přejezdu u nás kromě výše zmíněného ovlivňuje ještě malá Cestovatelka. Nejezdíme déle než dvě hodiny v kuse, aby se protáhla a pohrála si. Většinou pak díky tomu při dalším přejezdu aspoň chvilku spí a to si můžu trochu odpočinout zase já.

Balení

Stále se zlepšujeme i v tom, jak se sbalit. Nejlepší bylo zjištění, že i když něco zapomeneme, vždycky se bez toho nakonec obejdeme. Dalo nám to větší klid a pomohlo to dobu balení zkrátit na polovinu (přičemž je zajímavé, že zapomínáme čím dál méně!). Možná to souvisí s tím, že se dopracováváme k minimalismu a snažíme se mít co nejméně věcí. 

Náš byt po dobu naší nepřítomnosti zdobí jen dvě knihovny plné knih, skříně se sezónním oblečením a rozbitné nebo rozměrné nádobí. Jinak si skoro všechny svoje věci vozíme s sebou. Zjistili jsme, že co nám nechybí na dvouměsíční cestě, to vlastně nepotřebujeme, a tak se toho postupně zbavujeme.

Práce

Máme to štěstí, že máme práci, která nás baví a zároveň nám umožňuje cestovat. Stálo nás to dost úsilí a museli jsme si tenhle životní styl zvolit jako prioritu, ale neměnili bychom.

Nejtěžší bylo najít rovnováhu mezi přejezdy, objevováním destinací a časem na práci. Na cestách jsme zvyklí pracovat oba, i když mojí hlavní náplní je samozřejmě malá Cestovatelka. Využívám proto každý moment, kdy mám volné ruce. Nejradši mám přejezdy, kdy malá Cestovatelka spí a já můžu beztrestně psát aspoň do mobilu (tak třeba z větší části vznikl i tento článek). Na procházkách s kočárkem vyřizuji telefonáty a když je nejhůř, doháním povinnosti po večerech. Ty ale jinak věnuji psaní, vzdělávání se, nebo sleduji s Architektem nějaký seriál. Jeho nejproduktivnější čas je totiž právě večer, kdy se nejlépe soustředí. Pustí si něco jako kulisu a “kliká”. Kromě toho má pro sebe dopoledne (kdy nám ale velmi často vaří a u toho telefonuje) a odpoledne, když jdu s malou ven.

Naše práce je různorodá a mění se priority. Někdy řešíme dlouhodobé úkoly, jindy hoří termín a máme fofr. Kupodivu jsme ale pŕes komplikace spojené třeba se slabým signálem apod. na cestách z práce méně ve stresu. Klienti nějakým kouzlem vycítí, že jsme daleko a volají jen, když něco opravu potřebují.

Cestujeme tak, je nám to všem třem nejpříjemnější. Jistě by to šlo i s menším komfortem, ale pak by nás možná nebavilo být na cestách tak často a dlouho. Neustále se učíme, jak dělat věci lépe a i na našem cestování se dá jistě leccost zlepšovat. Když se ale držíme režimu, který zahrnuje i náš odpočinek, nestresujeme se balením a prací a na konci dne se pochválíme, je to ráj. A když náhodou ne, snažíme se být stále vděční za to, jaké možnosti máme. 😉