8. Pátek

Bolestně zjišťuji, kolik mám na těle svalů, o jejichž existenci jsem neměla do dnešního dne ani potuchy. Surfař se sice také opatrně protahuje, za chvilku už by ale klidně zase skočil do vln. Vydatně posnídáme a vydáváme se opět na Mystery. Zatímco já nesu tašku s drobnostmi a neopreny, muž opět nese oba surfy. I tak to vypadá, že skoro běží. Snažím se s ním držet krok, ale je ve mně malá dušička.
Soukáme se do neoprenů a já po očku sleduji vlny. Zdají se být větší, vzbuzují respekt, a jak rychle zjišťuji, jsou také podstatně chladnější.
Chytám hned prvním vlnu a sjíždím ji na kolenou. Prodrat se z impact zóny zpět na moře je ale neuvěřitelně těžké. Vlny mě melou, vrací zpět ke břehu a zbavují mě energie. Při dalším pokusu o sjezd mi chybí síla a tedy i rychlost. Výsledkem je „pračka“, na poslední chvíli si vybavuji, jak důrazně mě muž žádal, abych si při pádu kryla rukama hlavu. Jakmile to udělám, udeří mě přes ně z ničeho nic prkno. Takže dobře, chránit si hlavu má smysl.
Cítím, že mám méně sil i jistoty než první den. Snažím se tedy o to víc soustředit a eliminovat chyby. Při třetím úspěšném sjezdu se mi podaří postavit se. Sice jen přes kolena, ale i tak mi radost z toho dodá energii na několik dalších vln. Zvládnu to ještě jednou a odpadám. Celá se třesu nejen chladem ale i vyčerpáním. Naštěstí to ani můj surfař nechce přehánět, takže zemdlení vyrážíme domů. I tak jsme surfovali minimálně dvě hodiny.
Po vydatném obědě mužovi otrnulo a navečer zase vyhlíží vlny z okna. Než se stačím vzpamatovat, má na sobě neopren a s provinilým výrazem se plíží ven. Jako by se dal skoro dvoumetrový chlap s ještě větším surfem přehlédnout! Při pohledu na moře je mi jasné, že moje role bude opět jen divák. Alespoň pořídím pár fotek, ať se má pak muž s čím chlubit, a dopíši něco málo na blog.
Večer jdeme za odměnu na hamburgery do Floridy. Vlastně je to tak trochu záminka, protože zásoby máme, ale chceme využít tamní wifi pro spojení se světem. Já mám sice aktivováno na mobilu leccos, ale pokrytí signálem je tu tak malé, že ho ani nevyužiji. S plnými bříšky nad šálkem marockého čaje pilně surfujeme tentokrát na vlnách internetu. Já nahrávám texty na blog, muž mění svoji profilovou fotku na Facebooku. Asi si začnu na fotky dávat copyright…

7. Zabydlujeme se

Po zaslouženém odpočinku chytá muž druhou mízu a zálibně si prohlíží vlny hned u nás pod okny. Zatímco já jsem ráda, že jsem se konečně zbavila soli v puse a uších, on už si zase navléká neopren a skáče do vln. Usedám na skalách pod oknem s iPhonem připraveným zachytit povedené jízdy a do iPadu ťukám tento blog. Naštěstí tu mají smartphony všichni, a ani tabletem moc pozornost nepřitahuji.
Neomylně mě nachází Hassan, mužův kamarád, a nabízí odvoz do Agádíru na nákup. Ceny v Taghazoutu jsou pochopitelně vyšroubované o surfařskou přirážku, takže jeho nabídky rádi využijeme. Když tedy má můj surfař pocit, že to pro dnešek stačilo, vyrážíme pro zásoby.
Začínám chápat, že Maročané rádi využívají své vozy do posledního místa. Už taxikář, který nás vezl do Taghazoutu, k nám cestou ještě přibral známého. Stejně tak k nám do Hassanova auta naskakují ještě další 3 kluci. 2 z nich jsou zjevně zaměstnáni ve stejném surf kempu jako Hassan, a přestože třetí z nich je turista bydlící v tom kempu, nemají zábrany před ním své klienty pomlouvat. Problém mají hlavně s Rusy: „Ti blbci neumí ani anglicky, ani francouzsky a na surfu jsou dřeva“. Přijde mi to komické, chudí kluci ze zapadlé vesničky kdesi v Maroku jsou jazykově vybaveni líp než bohatí Rusové odněkud z Moskvy.
Naši spolucestující vystupují po cestě a my pokračujeme dále do Agádíru. Opět je to divoké proplétání se mezi auty a jednu chvíli dokonce míjíme starce na vozíku taženém oslem. Že jel zrovna v protisměru na čtyř-proudové silnici ho ani trochu netrápilo. Parkujeme před Carrefourem, a přestože je to maličké a přehledné parkoviště, uživí se tu hned několik náhončích. Ukáží vám volné parkovací místo a pak si za to nechají zaplatit. Stejně to funguje například v Portugalsku, tam jsme se tomu ale s kamarádkami vždy vyhýbaly. Tady Hassan neváhá a „parkovné“ 2 dirhamy klidně zaplatí.
Jsem zvědavá, jak tu nakoupíme, ale ukazuje se, že je to skoro stejné jako v supermarketech u nás. Sekce ovoce a zelenina je sice bohatší o pár kousků, které neznám, ale pravděpodobně bychom je sehnali i doma. Velmi zajímavá je navazující sekce plná kádí s olivami a mísami s kořením. Představte si lavór plný sladké papriky a u toho lopatička. Naberete si, kolik potřebujete a pán u váhy vám na to nalepí lísteček.
Podstatně větší výběr mají Maročané v mléčných produktech, konkrétně v jogurtech. A ty ceny! 1-2 dirhamy za kvalitní a hustý jogurt, žádná Dobrá máma a podobné hnusy. Také s nabídkou příchutí jsou jinde, obligátní jahodový jogurt vedle kokosových, pomerančových, citrónových, ani všechno ovoce neumím poznat.
Velmi malou část obchodu zabírá maso. Vlastně tu mají jen kusy nasekané na kostičky, zamýšlené asi na špízy. Salámů poskrovnu a šunka ta pochopitelně chybí úplně. Hassan mi to vysvětluje tak, že pro maso tu chodí k řezníkovi. Když si například jdete pro kuřecí, vytáhne ho řezník z kurníku a pokud se vám líbí, rovnou mu před vámi usekne hlavu. Tomu tedy říkám super čerstvé maso!
Co asi v Maroku moc nejedí, je rýže a těstoviny. Výběr není moc velký a ani ceny nedávají prostor pro výhodný nákup. I tady se ale prosazují bio potraviny, takže by se možná dal chybějící sortiment najít tam.
Velkým překvapením jsou nás ceny sladkostí. Třeba sušenky jsou dost drahé a čokoláda už je vysloveně luxus. Úplně opačné překvapení- ceny kosmetiky! Rozhodně si tu před odletem nakoupím kvalitní krém či řasenku- v porovnání s pražskou DM drogerií vyjdou asi na polovic.
Ochotný Hassan nás veze teď již nočním Agádírem. Poslouchá blues a možná u toho i něco vykládá, ale já už nemám sílu na to ho poslouchat. Klimbám muži na rameni a těším se do spacáčku. Přeci jen to byl dlouhý den.

První surfování

Probudila jsem se jako z kómatu a vůbec nic se mi nechtělo. Můj Surfař, kterého doma naopak někdy tahám z postele jen těžko, vystřelil a běžel „zapnout stereo“. Tak jsme překřtili otevírání velkého okna směrem k oceánu. Dokud je zavřené, slyšíte šumění vln zpovzdálí, tlumeně. Jakmile ho ale otevřete, je to, jakoby oceán zaplnil celý apartmán. Dokonce jsem napoprvé měla i pocit, že se s námi celý pokoj houpe. Na Surfaře to působí jako magnetu, musíme hned ven. Myslím, že dnes dojde na první surfování. Pokračovat ve čtení „První surfování“

5. Taghazout

Dalo by se říci- jen další díra, která se na mapu dostala snad zázrakem. Jediná hlavní silnice se zařezává do svahu, z něhož dříve hlavně rybářská, nyní spíše surfařská, vesnice klesá směrem k oceánu. Dorazili jsme do ní asi po 21 hodinách cesty a za sebe musím říct, že jsem toho měla plné kecky.

Pobyt jsme zahájili hamburgerem v restauraci Florida (smysl tohoto názvu jsem ještě nerozklíčovala) a odtud jsme se následně přesunuli (už konečně) do apartmánu. Nepřísluší mi vyzrazovat způsob jeho získání, mohu jen konstatovat, že poměr cena-kvalita nám vyšel velmi dobře. Máme krásné ubytování tak blízko u moře, že mám pocit, že by nám nějaký větší příliv klidně mohl umýt okna.
Samozřejmě je to pro evropské chápání trochu jinde v čistotě a komfortu, ale rozhlédnete-li se kolem, pochopíte, že je to maximum, jaké zde můžete dostat. První procházka po okolí odhaluje řadu krásných zákoutí, ale i míst, kterým byste se jinak raději vyhnuli. Začínám chápat, že to k Maroku patří jaksi neodmyslitelně. Špína a neuvěřitelný zápach versus vůně a dech beroucí obrazy. Nic z toho nemůžete v Maroku minout.

Taghazout

Taghazout

V jedno z těch okýnek bydlíme

Po návratu z procházky se naše ubytování zdá ještě krásnější. „Jé, hele, brouček!“, ukazuje muž na asi 3 cm potvoru na podlaze. „Musíme ho nějak opatrně odnést ven.“ Jdu se na toho broučka také podívat a konstatuji, že je to šváb. „Měli bychom ho zabít, nevím proč, ale v televizi je vždycky označují za hrozné škůdce.“ Učiním velmi nesmělý pohyb směrem ke švábovi a ten se neuvěřitelnou rychlostí schová pod linku. „1:0 pro hmyz¬…“, mírně otřesena hlásím neúspěch muži. Při každém průchodu kuchyní pak skenuji podlahu a hledám pohyb. Za krátko se ale smiřuji s tím, že holt mám výhled na oceán a domácí zvířátko- Karla.

Jak jsme z okna viděli, vlny jsou krásné a jak tak muže sleduji, nejraději by se do nich hned vrhl. Aby aspoň trochu ukojil svou touhu, komentuje jiné surfaře a vysvětluje mi, co mě další den čeká. Netvářím se nadšeně. Pozorování jiných nešťastníků, zoufale se snažících udržet se na surfu a mít ho pod kontrolou, mě tak akorát přesvědčilo, že to má blíž k sebevraždě než ke sportu. Dokonce jsem muži kysele odsekla, že je naivní, pokud si myslí, že na tom vydržím déle než pár minut. Asi to přičítal mé únavě, takže to gentlemansky přešel, objal mě a šli jsme brzy spát.

Máme hlučné sousedy.  Je to nějaká partička místních, která večer slavila tak, že jsme ani s obrovským spánkovým deficitem neusnuli, dokud je to nepřestalo bavit. Jak jsem znovu a znovu upadala do polospánku, ze kterého mě budilo tu zpívání, tu bubnování a podupávání, vzpomněla jsem si, jak mi muž jen pár hodin předtím chválil Maročany a jejich způsob stavění z 15 cm tlustých cihel. Ne, odolala jsem a nerýpla si, měl se mnou už trpělivosti dost. A naši sousedé ztichli úderem 11., jako by jim někdo vyndal baterky.

4. Luxusní dálnice bez aut

Přejezdu z Marrákeše do Agádíru jsem se bála. Po dosavadním putování mi to přišlo už moc. Nakonec jsem byla nadšená a jsem opravdu ráda, že jsme místo letu přímo do pobřežního města zvolili kombinaci letadla a autobusu. Přejezd přes pohoří Atlas mi totiž na dlouho utkví v paměti.
Na výjezdu z Marrákeše jsem pochopila, proč jsem nezažila pořádný kulturní šok. V zásadě jsem totiž viděla kombinaci Egypta a řeckého ostrova Kos. S Egyptem si Maroko odpovídá architektonicky- převažuje červeno-růžová barva fasád, často si domy zdobí kopulemi a dekorativně vyřezávanými okny. Také je tu neuvěřitelné množství koček, které jakoby zapomněly na svou přirozenost a působí velmi špinavě a otrhaně. Nevím, čím to je, ale tady si asi kočky kožíšek nečistí.
Stejně jako v Řecku je tu nespočet olivovníků a bohužel také hromady odpadu. Maroko se doslova topí v odpadcích, a když chvilku pozorujete místní, pochopíte proč. Jen jsme přibrzdili na semaforech a už jsem viděla nastrojenou slečnu s naprostou samozřejmostí odhodit obal od sušenky na zem. Povlávající odpad je pak často jediným zdrojem pohybu na polopouštních pláních lemujících dálnici. Když to ale nejsou odpadkové pytle, putují zde krajinou divocí osli, nebo stáda koz a ovcí doprovázená pestrobarevně oděnými pastevci.
Udivila mě kvalita silnice i dálnice, po kterých jsme jeli. Na silnici byl ještě normální provoz, po přejezdu mýtné brány jsme ale prakticky osaměli. Jen občas jsme míjeli funící tiráky či místní farmáře vezoucí si dobytek z trhu. Ze všeho nejvíc mě ale překvapila šťavnatá zeleň v kontrastu s odstíny okrové, červené a hnědé na svazích Atlasu. Jednou mi kamarád ukazoval fotky z Afghánistánu a já byla překvapená, jak malebně tamní hory ve své pustotě vypadaly. Tady tento dojem ještě umocnily malé vesničky roztroušené po pláních jako kostičky lega. Hory tak nepůsobily nehostinně ani krutě, jak by se v místních podmínkách dalo čekat. Naopak se místy proháněly děti a zasněžené vrcholky hor nad nimi jako by dělaly dozor.
 

 

Když jsme se s rachotem přehoupli přes hory, otevřel se nám úchvatný výhled na pláně před Agádírem. Horská svěžest postupně ubývala, až jsme se přes polopoušť z ničeho nic objevili v přímořském letovisku podobném těm portugalským. Agádír má zcela jinou atmosféru než Marrákeš. Hodně určitě dělá mořský vzduch, ale celkově mi toto město přišlo mladistvější a uvolněnější. Dost se tu staví, přestože mnoho novostaveb působí opuštěně. Nové a nové bloky budov se zakusují do polopouště zanechávajíce mezi sebou pruhy uschlé trávy a hory odpadků. Ze všeho nejbizarněji však působí obrovský fotbalový stadion, který jakoby vyrostl přímo z písku. Široko daleko kolem něj jen poušť a tráva, ale vede k němu luxusní silnice s předimenzovaným veřejným osvětlením. To musí být velká láska k fotbalu!
Další dohadování s taxikáři. Od cílové destinace nás dělí posledních 25km a nemáme už síly na hledání autobusového spoje. Řidiči nám před nosem mávají ceníkem, který mají nejen vyrobený na počítači, ale dokonce i zatavený do plastové folie. Nedá se nic dělat, trochu nás natáhnou, ale touha po tom, být už konečně na místě, je silnější. Platíme tedy 150 dirhamů, i když víme, že by to mělo být 100.
Taxík uhání po břehu oceánu a přes surfařské vesničky. Turisté jsou asi ale všichni ve vodě, protože míjíme jen skupiny místních žen. Z povinnosti si udělaly pěknou módu a jejich šátky budí pozornost nejen duhovými barvami, ale i korálky a stužkami, kterými si je jejich nositelky do-dekorovaly. Surfem to tu ale jinak očividně žije. Barevné cedule lákající do surfařské školy jsou na každém rohu a spíš než jídlo tu možná seženete surfařské vybavení.