Michaela Day – advokátka českého masa

[:cs]

Zatímco na březnový Operitiv jsem šla nejistá, co si mám pod termínem „talkshow s renesančními lidmi” představit, dubnového už jsem se nemohla dočkat. Jistě, energii vám dodá i leccos jiného, ale takhle inteligentně a vtipně máloco. Moderátoři Veronika Sedláčková a Ondřej Cihlář si zkrátka dobře vybírají hosty. O čemž svědčí i fakt, že se hosté Operitivu dostávají i na stránky magazínu Forbes. Třeba jako právě Michaela Day, která s námi v dubnovém talkshow sdílela svůj pestrý životní příběh.

Od právničiny k řezničině

Jako ilustrační fotka k Michaele by se asi nejlépe hodil krásný hovězí steak z nějakého malého českého chovu. ?  Cesta k němu ale vedla přes půl světa a zpět a byla lemována nespočetnými důkazy o tom, že Michaela Day si umí jít za svým.

Rodiče v ní rodinnými výlety do Rakouska vzbudili lásku k cestování. Možná toho potom litovali, když jim po revoluci, v šestnácti letech, oznámila, že střední školu bude studovat ve Spojených státech. Přihlášku na college v Santa Barbaře si vyplnila sama, papírování bylo ale prý tenkrát o mnoho snazší než dnes. A přijali ji podle ní i proto, že jim přišla jako holka “z východu” exotická.

Bio, Apple & Clinton

Kalifornie byla pro Michaelu ne jen na jiném kontinentu, ale s nadsázkou na jiné planetě. Zatímco doma na školách vedl negativní přístup spočívající ve vyzdvihování toho, co člověk neumí, v USA byli všichni pozitivní. Kombinace kvalitních vědomostí získaných v Československu a americké motivace Michaelu rychle dostala mezi premianty oceňované medailemi. Pomohlo jí to zapadnout, i když její historky “z divokého východu” mimo jiné o tom, že v rámci branné výchovy házela granáty, vyvolávaly údiv. Na druhou stranu to, že jíme králíky, jim sice mohlo připadat barbarské, ale odpovídalo to tehdy novému trendu – bio potravin. ?

„Jsem česká, ale nejsem Mařenka.”

Kořeny nezapřela a zkušenosti s drobným podnikáním, které znala ještě z komunismu, dokázala umně použít i v clintonovské Americe. Začala jednoduše tím, že starou ojetinu, kterou dostala od známého, prodala. Získané peníze obratem investovala do dalšího auta, které prodala opět se ziskem. Postupovala vůz po vozu, až se dostala k Jaguárovi, za který kupec dal 14 500$. ? To už měla doma svůj první Apple a jezdila s dodávkou, se kterou rozjela další byznys. Všimla si, že americké obchoďáky nestačí rozvážet velkoobjemové zboží, které si u něj zákazníci pořídili. A tak vždycky sehnala několik Mexičanů, kteří jí za pár dolarů zboží nakládali. Sama pak zakázku doručila a zinkasovala. ?

Z amerického snu mezi evropské prostitutky

Mohlo by se zdát, že se z Michaely stala pravá Američanka. Ona ovšem po maturitě ze všeho nejvíc chtěla zpět domů. Tady ovšem zapůsobil úřední šiml. Ukázalo se, že české vysoké školy jí americkou maturitu neuznají. Českou neměla, a tak musela improvizovat. Díky skvělým výsledkům získala stipendium na letní kurz v Itálii, kde jí nabídli i studium na vysoké. Původně plánovanou politologii jí vymluvili jako příliš jednoduchou, a tak se Michaela Day dostala ke studiu práv. Že k nim má vlohy zjistila poměrně záhy.

Při běžné silniční kontrole jí dávali italští policisté až příliš najevo, že ji považují za prostitutku. Původ z východní Evropy, který jí ve Státech dával punc exotiky, jí najednou stavěl do zcela jiného světla. Italové nechtěli uvěřit, že by se krásná Češka mohla živit hlavou místo tělem. Jenže měli smůlu. Sebevědomá Michaela Day na ně ihned podala stížnost a tím se rázem dostala do povědomí místní policie.

I když o to vůbec nestála, jednou o půlnoci jí, v té době stále studentku práv, vytáhli z postele a odvezli tlumočit výslech se skupinou prostitutek, které neuměly italsky. Měla za úkol z žen, původem ze zemí bývalého Sovětského svazu, získat informace k usvědčení jejich pasáka. A i když neuměla rusky, ukázalo se, že se s češtinou přece jen dorozumí lépe než Italové. Přestože, jak sama zdůraznila, slíbený honorář nikdy nedostala, už nikdy v Itálii neměla problém s pokutami za rychlost či parkování.?

Život je někdy maso

Příběh Michaely netvoří jen pohádkové epizody s dobrým koncem. Ve třiceti letech, zpátky v Čechách, měla pocit, že se musí vdát a usadit se, jen si k tomu bohužel nevybrala zrovna prince na bílém koni. „Kvůli dánskému exmanželovi se ze mě stal chodící detektor na blby a podvodníky.“ Naštěstí jí po špatné životní zkušenosti zbyla jen advokátní kancelář nesoucí (jeho) jméno Jorgensen.

Napodruhé už měla na manžela lepší nos, i když jeho prvotní malou lež také neprohlédla. Představil se jí totiž nejprve jako kuchař. Až později zjistila, že se ona, která téměř nejí maso, vlastně schází s řezníkem. Naštěstí jí svou vášní pro kvalitní suroviny nakazil, a tak spolu mohli rozjet The Real Meat Society.

„Začali jsme Čechy učit jíst české maso.”

Paul Day, původem britský řezník, který ovšem následně působil v řadě světových restauracích, bojoval s tím, že pro pražskou restauraci nemohl sehnat kvalitní české maso. V zemi, která má tolik chovů jako málokterá, byl větší zájem o maso z dovozu. Lidem připadalo, že cizí maso musí být mnohonásobně lepší jen proto, že je ze zahraničí. Michaela Day se rozhodla nás těchto předsudků zbavit. Začala s mužem objíždět republiku a objevovat farmáře, kteří nejenže o kvalitní chovy pečují, ale navíc se starají o následné nakládání s jejich masem. Pouze 100% prověřené maso se pak dostalo na pulty a do bedýnek The Real Meal Society a do kuchyní jejich restaurací Sansho a Maso a kobliha.

„Ve Vodňanech VYRÁBÍ dobrá kuřata.”

Poselství Michaely Day

Michaela je realistka. Je si vědoma toho, že všichni nemůžeme jíst super kvalitní bio maso. Nejenže bychom si to nemohli všichni dovolit, ale tolik zvířat se na omezeném prostoru planety v bio podmínkách ani vyprodukovat nedá. Není tedy žádná ekoaktivistka, jak by se mohlo zdát. Zajímá se o kvalitu života a to lidí i zvířat. Snaží se o to, aby zvířata během procesu porážky netrpěla a aby se lidé, kteří se svému podnikání věnují s láskou, propojovali s dalšími tomu podobnými. A pro Čechy konečně jídlo začíná být téma. I když, jak Michaela trpce poznamenala, kvalita časopisů o jídle o tom zatím nevypovídá. Přitom informovanost je základ. Dokud se to nezmění, budeme si sem tahat maso ze zahraničí, zatímco na našem masíčku si budou pochutnávat v Německu, Itálii, Turecku a Saudské Arábii.

Druhým hostem dubnového Operitivu byl Tomáš Baldýnský, filmový publicista, novinář, herec, producent a scenárista. Rozhovor s ním osciloval někde mezi Comebackem, Kosmem a přednáškou na FAMU. To se zkrátka musí zažít.

Příští Operitiv, 2. května, představí Adama Gebriana a Barboru Bühnovou. Já nebudu chybět, a vy?

[:en]

Zatímco na březnový Operitiv jsem šla nejistá, co si mám pod termínem „talkshow s renesančními lidmi” představit, dubnového už jsem se nemohla dočkat. Jistě, energii vám dodá i leccos jiného, ale takhle inteligentně a vtipně máloco. Moderátoři Veronika Sedláčková a Ondřej Cihlář si zkrátka dobře vybírají hosty. O čemž svědčí i fakt, že se hosté Operitivu dostávají i na stránky magazínu Forbes. Třeba jako právě Michaela Day, která s námi v dubnovém talkshow sdílela svůj pestrý životní příběh.

Od právničiny k řezničině

Jako ilustrační fotka k Michaele by se asi nejlépe hodil krásný hovězí steak z nějakého malého českého chovu. ?  Cesta k němu ale vedla přes půl světa a zpět a byla lemována nespočetnými důkazy o tom, že Michaela Day si umí jít za svým.

Rodiče v ní rodinnými výlety do Rakouska vzbudili lásku k cestování. Možná toho potom litovali, když jim po revoluci, v šestnácti letech, oznámila, že střední školu bude studovat ve Spojených státech. Přihlášku na college v Santa Barbaře si vyplnila sama, papírování bylo ale prý tenkrát o mnoho snazší než dnes. A přijali ji podle ní i proto, že jim přišla jako holka “z východu” exotická.

Bio, Apple & Clinton

Kalifornie byla pro Michaelu ne jen na jiném kontinentu, ale s nadsázkou na jiné planetě. Zatímco doma na školách vedl negativní přístup spočívající ve vyzdvihování toho, co člověk neumí, v USA byli všichni pozitivní. Kombinace kvalitních vědomostí získaných v Československu a americké motivace Michaelu rychle dostala mezi premianty oceňované medailemi. Pomohlo jí to zapadnout, i když její historky “z divokého východu” mimo jiné o tom, že v rámci branné výchovy házela granáty, vyvolávaly údiv. Na druhou stranu to, že jíme králíky, jim sice mohlo připadat barbarské, ale odpovídalo to tehdy novému trendu – bio potravin. ?

„Jsem česká, ale nejsem Mařenka.”

Kořeny nezapřela a zkušenosti s drobným podnikáním, které znala ještě z komunismu, dokázala umně použít i v clintonovské Americe. Začala jednoduše tím, že starou ojetinu, kterou dostala od známého, prodala. Získané peníze obratem investovala do dalšího auta, které prodala opět se ziskem. Postupovala vůz po vozu, až se dostala k Jaguárovi, za který kupec dal 14 500$. ? To už měla doma svůj první Apple a jezdila s dodávkou, se kterou rozjela další byznys. Všimla si, že americké obchoďáky nestačí rozvážet velkoobjemové zboží, které si u něj zákazníci pořídili. A tak vždycky sehnala několik Mexičanů, kteří jí za pár dolarů zboží nakládali. Sama pak zakázku doručila a zinkasovala. ?

Z amerického snu mezi evropské prostitutky

Mohlo by se zdát, že se z Michaely stala pravá Američanka. Ona ovšem po maturitě ze všeho nejvíc chtěla zpět domů. Tady ovšem zapůsobil úřední šiml. Ukázalo se, že české vysoké školy jí americkou maturitu neuznají. Českou neměla, a tak musela improvizovat. Díky skvělým výsledkům získala stipendium na letní kurz v Itálii, kde jí nabídli i studium na vysoké. Původně plánovanou politologii jí vymluvili jako příliš jednoduchou, a tak se Michaela Day dostala ke studiu práv. Že k nim má vlohy zjistila poměrně záhy.

Při běžné silniční kontrole jí dávali italští policisté až příliš najevo, že ji považují za prostitutku. Původ z východní Evropy, který jí ve Státech dával punc exotiky, jí najednou stavěl do zcela jiného světla. Italové nechtěli uvěřit, že by se krásná Češka mohla živit hlavou místo tělem. Jenže měli smůlu. Sebevědomá Michaela Day na ně ihned podala stížnost a tím se rázem dostala do povědomí místní policie.

I když o to vůbec nestála, jednou o půlnoci jí, v té době stále studentku práv, vytáhli z postele a odvezli tlumočit výslech se skupinou prostitutek, které neuměly italsky. Měla za úkol z žen, původem ze zemí bývalého Sovětského svazu, získat informace k usvědčení jejich pasáka. A i když neuměla rusky, ukázalo se, že se s češtinou přece jen dorozumí lépe než Italové. Přestože, jak sama zdůraznila, slíbený honorář nikdy nedostala, už nikdy v Itálii neměla problém s pokutami za rychlost či parkování.?

Život je někdy maso

Příběh Michaely netvoří jen pohádkové epizody s dobrým koncem. Ve třiceti letech, zpátky v Čechách, měla pocit, že se musí vdát a usadit se, jen si k tomu bohužel nevybrala zrovna prince na bílém koni. „Kvůli dánskému exmanželovi se ze mě stal chodící detektor na blby a podvodníky.“ Naštěstí jí po špatné životní zkušenosti zbyla jen advokátní kancelář nesoucí (jeho) jméno Jorgensen.

Napodruhé už měla na manžela lepší nos, i když jeho prvotní malou lež také neprohlédla. Představil se jí totiž nejprve jako kuchař. Až později zjistila, že se ona, která téměř nejí maso, vlastně schází s řezníkem. Naštěstí jí svou vášní pro kvalitní suroviny nakazil, a tak spolu mohli rozjet The Real Meat Society.

„Začali jsme Čechy učit jíst české maso.”

Paul Day, původem britský řezník, který ovšem následně působil v řadě světových restauracích, bojoval s tím, že pro pražskou restauraci nemohl sehnat kvalitní české maso. V zemi, která má tolik chovů jako málokterá, byl větší zájem o maso z dovozu. Lidem připadalo, že cizí maso musí být mnohonásobně lepší jen proto, že je ze zahraničí. Michaela Day se rozhodla nás těchto předsudků zbavit. Začala s mužem objíždět republiku a objevovat farmáře, kteří nejenže o kvalitní chovy pečují, ale navíc se starají o následné nakládání s jejich masem. Pouze 100% prověřené maso se pak dostalo na pulty a do bedýnek The Real Meal Society a do kuchyní jejich restaurací Sansho a Maso a kobliha.

„Ve Vodňanech VYRÁBÍ dobrá kuřata.”

Poselství Michaely Day

Michaela je realistka. Je si vědoma toho, že všichni nemůžeme jíst super kvalitní bio maso. Nejenže bychom si to nemohli všichni dovolit, ale tolik zvířat se na omezeném prostoru planety v bio podmínkách ani vyprodukovat nedá. Není tedy žádná ekoaktivistka, jak by se mohlo zdát. Zajímá se o kvalitu života a to lidí i zvířat. Snaží se o to, aby zvířata během procesu porážky netrpěla a aby se lidé, kteří se svému podnikání věnují s láskou, propojovali s dalšími tomu podobnými. A pro Čechy konečně jídlo začíná být téma. I když, jak Michaela trpce poznamenala, kvalita časopisů o jídle o tom zatím nevypovídá. Přitom informovanost je základ. Dokud se to nezmění, budeme si sem tahat maso ze zahraničí, zatímco na našem masíčku si budou pochutnávat v Německu, Itálii, Turecku a Saudské Arábii.

Druhým hostem dubnového Operitivu byl Tomáš Baldýnský, filmový publicista, novinář, herec, producent a scenárista. Rozhovor s ním osciloval někde mezi Comebackem, Kosmem a přednáškou na FAMU. To se zkrátka musí zažít.

Příští Operitiv, 2. května, představí Adama Gebriana a Barboru Bühnovou. Já nebudu chybět, a vy?

[:]