Horolezecký absťák – co mi na lezení chybí?

[:cs]Nedávno jsem si posteskla, že mě úplně svrbí prsty. Vždyť ještě před rokem, dvěma bychom každý týden už od středy vyhlíželi, jaké jsou podmínky někde v horách. A když ne na horách, tak alespoň ve skalách. Tou dobou jsem lezení brala jako zábavu, adrenalin, ale někdy také jako nutné zlo (to u mě zrovna vítězila touha se taky chvíli povalovat někde u vody, chápete, ne?). A rozhodně bylo pár momentů, kdy jsem chtěla zahodit lezačky někam do údolí a mého Horolezce vyslat za nimi (a ať už se nevrací, když mě pořád tak týrá!). Po krátkém zhroucení jsem se ale většinou sama na sebe tak naštvala, že mi to lezlo o sto šest a na nějaké vzdávání se jsem pak už ani nepomyslela.

Lezení byl pro mě věčný boj se strachem z výšek i z bolesti a překonávání nějaké mé vnitřní lenosti. A každý lezecký víkend mi kromě šrámů a modřin, které jsem hrdě předváděla méně sportovním přátelům, přinesl i spoustu poznání o mně samotné a o našem vztahu s Horolezcem. Přesto na mě Muž pohlédl s údivem, když jsem prohlásila, že se těším, až si zase zalezeme. A co že mi to na tom lezení tak chybí? Dalo by se to shrnout jako 5P:

Pohyb

Už za pár týdnů budeme tři a to znamená, že jsem se v posledních měsících musela, co se pohybu týče, dost omezovat. O tom, že bych lezla v těhotenství, jsem neuvažovala ani minutu. Občas se ale zasním a vzpomenu si na nějaký technicky složitější krok, při kterém jsem se krásně celá protáhla…Nebo si vybavuji soustředěné přesouvání váhy centimetr po centimetru… Kdo nezažil, asi nepochopí, přirovnat se to snad dá k nějakým pokročilejším pozicím v józe.

Co si ale lépe představíte jsou přístupy ke skalám, které zejména v rakouských horách znamenají někdy i docela slušný výšlap sám o sobě. A já chození po horách miluju! Stačí překonat první pálení svalů a tělo pak jede jako dobře promazaný stroj. A odměna v podobě výhledů je pro mě víc než sladká. 🙂

Psychická očista

Jako workoholik se velmi těžko oprošťuji od práce a prakticky téměř nikdy neodpočívám. Výjimkou bylo lezení, protože v neustálém boji s mými strachy už v hlavě prostě nebylo místo na pracovní nesmysly. Po víkendu v horách jsem se vracela do Prahy tak mentálně odpočatá, jako bych byla minimálně na týdenní dovolené.

Parta

Lezení je týmový sport. Bez parťáka se v přírodě neobejdete (pokud tedy nejste třeba Alex Honold, nebo úplný magor 🙂 ), ale i když vyrazíte jen sami dva, je velká pravděpodobnost, že potkáte další lezce. A pokud někdo aspoň trochu leze, můžete se celkem spolehnout, že bude sice praštěnej, ale správnej.

Kdo má vztah k lezení, miluje hory, a tak je témat k hovoru vždy dost. My takhle už dostali různá doporučení na skvělé cesty a lokality. Dalším tmelícím faktorem jsou pak historky z povedených i méně povedených výprav. Pro nás (stále ještě v podstatě zelenáče) jsou zejména ty příběhy, které v sobě zahrnují záchranu vrtulníkem, opravdu vděčné. 😄

Přirozenost

Ani v Praze se nelíčím nějak výrazně, ale na lezení se nemaluju vůbec. Ráda odděluji tu městskou a outdoorovou stránku své osobnosti, takže se pak stává, že mě horolezci v Praze nepoznají. 🙂 Není to ale jen o make-upu. V horách se se najednou musíte řídit úplně jinými pravidly a ty má v moci jen příroda. Je jedno, co jste si pracně naplánovali, přijde-li bouřka, máte smůlu a musíte improvizovat. A přes všechny technologie pořád nejlíp funguje mít oči dokořán a vnímat přírodu kolem sebe.

Překonávání se

Moje věčné téma. Pořád na sobě musím nějak pracovat a někam se posouvat a toho mi lezení nabízelo až až. Jako by mi překonávání lenosti, nepohodlí a strachu pomáhalo víc si vážit sama sebe… Jakmile je něco moc jednoduché, nemám z toho ten správný požitek. 😞

I když si teď místo skály mohu hladit akorát kulaté bříško, vím, že se k tomu určitě vrátím. Těch 5P mi za to totiž pořád stojí. 🙂

Zkoušeli jste někdy lézt na skále nebo aspoň na umělé stěně? Jak se vám to líbilo?[:]