Bezpečnost na cestách autem

Naše poslední noc v Portugalsku před námi a my se ocitli při západu slunce na jednom z nejkrásnějších míst, kde jsem kdy byla. Kouzelná vyhlídka, ze které je dechberoucí výhled na údolí řeky Douro poseté vinicemi. Zůstaneme sami a rozhodneme se, že si tu přivstaneme na východ slunce. Bohužel se ho už nedočkáme. Před třetí ráno Muž rezolutně prohlašuje, že bezpečnost je na prvním místě a nechce zažít další Villach, a tak během pěti minut sjíždíme do údolí.

Ne-bezpečnost ve Villachu

Je to už pár let. Vyrazili jsme tenkrát na první třítýdenní cestu po Evropě se zbrusu novou vestavbou v naší VW Caddy a měli pocit, že nám patří svět. 😉

První noc jsme strávili na kopci u Mondsee, další naší zastávkou mělo být městečko Villach. Chtěli jsme si užít tamních jezer a vyzkoušet místní lázně. Na malé parkoviště u jezera jsme narazili vlastně náhodou a okamžitě nás nadchlo. Fontánky s pitnou vodou, jen kousek přes lesík plážička s převlíkárnami a toaletou. Našimi sousedy na parkovišti byly další bydlíkáři, což nás jen utvrdilo v názoru, že to bude ideální místo k přenocování.

Jezera jsme si užili do sytosti, dokonce jsme vytáhli nafukovací člun a zkusili štěstí s pytlačkou. Pak jsme si u auta začali chystat večeři. Nepředstavujte si nic mimořádného. Na stolku z Decathlonu jsme si na malém plynovém vařiči uvařili nějaké těstoviny. Jenže zatímco my jsme se chystali zůstat, ostatní auta pomalu odjížděla a parkoviště se vyprazdňovalo. Nakonec zůstalo pár opuštěných osobních aut, naše Caddy a na druhém konci parkoviště bílá dodávka.

Jak jsme už za svitu pouličních lamp sklízeli nádobí a chystali spaní, všiml si Muž, že máme publikum. Pár metrů od nás stál mezi stromy jakýsi chlápek a pozoroval nás. Se svou obvyklou naivitou (dívky postávající kolem E55 pravidělně považuji za čekající na autobus) jsem konstatovala, že jen na někoho čeká a nevěnovala mu pozornost.

Po nějaké době to Muži nedalo a šel se nenápadně po parkovišti projít. Vrátil se znepokojen tím, že náš voayer patří k oné bílé dodávce, ve které sedí další chlap. Ani to pro mě nebylo znamením, že by bylo něco špatně, přesto, jak padala tma, jsem se rozhodla náš “ocásek“ trochu vyzkoušet. Uklízela jsem zrovna mokré plavky s čelovkou na hlavě, když jsem mu v jeden moment z ničeho nic zasvítila přímo do očí. Zajímala mě reakce. Člověk přistižený u něčeho nepatřičného sklopí zrak a odejde. Tenhle ne. Zíral dál. Navíc mi přišlo, že se k nám o něco přiblížil.

Chvíli na to přijelo na parkoviště další auto. „Uff, nebudeme tu sami!” problesklo mi (opět naivně) hlavou, už jsem také začínala pomýšlet na bezpečnost. Jenže auto kolem nás projíždělo prakticky krokem a z okénka na nás civěl krysí obličej třetího kumpána. Zaparkoval vedle bílé dodávky a všichni tři se dali do řeči. To už se nelíbilo ani mně, ale nechtělo se mi jen tak vzdát skvělého místa na spaní. „Je tu voda a záchod!”, hájila jsem ho nesmyslně.

Srážka s realitou

Muž se rozhodl, že místní toalety využije, mě zatím nechá hlídat a pak se rozhodneme, co dál. Nenápadně jsem si vlezla do auta a on mě v něm zamknul. „Hlavně ničím nesviť, ať nejsi vidět.” nabádal mě. Byla jsem otrávená. Tak on si bude na záchodě hrát nějakou hru a já budu tvrdnout sama po tmě v autě.

Po pár minutách civění do stropu jsem se trucovitě rozhodla zkontrolovat, co ti naši “podezřelí”. Podívala jsem se ze zadního okénka a ocitla jsem se sotva deset centimetrů od “krysího“ obličeje. Nejnovější příchozí stál těsně u našeho auta a snažil se vidět, co je uvnitř. Zachvátila mě panika. Vidí mě? Těkající oči prozradily, že skrz naše kouřová skla mě ve tmě auta není schopen rozpoznat. Nechápala jsem ale, že neslyší tlukot mého srdce, které v tu chvíli bušilo jako poplašný zvon. „Co mám dělat?!” běželo mi hlavou. „Jsem zamčená v autě, kde bez klíčků neotevřu ani okénko. Mám zkoušet troubit?! Mám na sebe upozorňovat, nebo raději ne? A co když nám to auto zatím nějak poškodí?!”

Než jsem se rozhodla, krysí obličej se otočil do tmy, odkud se rázem vynořily dvě statné postavy. Náš voayer a jeho ještě mohutnější doprovod se nevydali směrem ke mně, ale přes lesík na toalety. V tu chvíli mi bylo jasné, že je zle. Krysí očka se vrátila k prozkoumávání našeho interiéru a já sebou plácla na ložnou plochu, aby mě opravdu neviděl. Mikinou jsem se snažila zastínit mobil, ze kterého jsem zoufala volala Muži. „Uteč! jdou si pro tebe dva chlapi, třetí stojí u Caddyny, uteč!” šeptala jsem rozrušeně do mikrofonu a doufala, že mě Krysák neslyšel. Okenní sklo mi nikdy nepřipadalo tak tenké a křehké.

Varovala jsem Muže právě včas. Z kabinky prý doslova vyletěl a to že běžel, mu umožnilo rozrazit dvě postavy, které se mu už už snažily zatarasit cestu. Krysí ksicht nečekal, že se ze tmy najednou vynoří můj udýchaný Muž, a od Caddy zmateně odskočil. Než se stihli od záchodů vrátit jeho kumpáni, my už jsme smykem odjížděli. Zastavili jsme až o pár kilometrů dál, na frekventované benzínce, kde jsme se oba potřebovali trochu vzpamatovat. Bylo to o fous.

Někteří naši přátelé říkali, že by to po takové zkušenosti otočili a jeli domů. My jsme se rozhodli pokračovat a jen jsme na dalších spotech byli více opatrní. Zbytek cesty se nám tenkrát maximálně vydařil, ale na Villach nevzpomínáme rádi. A právě na tuhle zkušenost Muž narážel poslední noc v Portugalsku.

Ne-bezpečnost nad údolím řeky Douro

Vyhlídka nad nejslavnějšími portugalskými vinicemi byla krásná, opuštěná a bylo na ní naprosté ticho. Sem tam vítr donesl štěkot psů z nedaleké vesnice, ale jinak to byl v pravém smyslu slova konec světa. Mužovi se odlehlost tolik nelíbila, já ji naopak vítala. A nemohla jsem se dočkat, až za úsvitu budu fotit.

Jenže v noci mě cosi vzbudilo. Kroky. Typické vrzání písku pod nohama. Napnutě jsem čekala zabušení, že na nás přijelo GNR, ale kroky obešly auto, několikrát se zastavily a pak se začaly vzdalovat. Když jsem si už říkala, že se mi to třeba jen zdálo, protkla nastalé ticho krátká melodie jako z mobilu. Napřímila jsem se, abych lépe určila vzdálenost od auta, ale zvuk ustal příliš rychle. Zároveň jsem tím nechtěně vzbudila Muže, který se rozhodl bleskově: „Nechci další Villach a ty jsi těhotná, jedeme.”

Nikoho jsme cestou nepotkali, a tak jsem si připadala trochu jako blázen. Mohla jsem mít tak krásné fotky! Ale Muž mě přesvědčoval, že naše bezpečnost je pro něj priorita. Zbytek noci jsme strávili v poklidu v údolí u řeky. Žádné další drama se nekonalo.

Cestování autem je tak bezpečné, jak si jej uděláte, proto se od Villachu snažíme dodržovat pár nepsaných pravidel:

• Pokud se někde necítíme 100% bezpečně, odjíždíme bez ohledu na to, jak moc skvělé místo to je.
• Vybíráme si odlehlejší místa mimo města a hlavní tahy ideálně někde v přírodě.
• Na parkovacích spotech, kde chceme spát, většinou nestojíme přes den, ale přijíždíme až za soumraku.
• Jestliže nemůžeme najít vhodné místo mimo obec, přespíme někde mezi rodinnými domy (ale tam se přesuneme až opravdu pozdě večer a brzy ráno odjíždíme).
• Na větších spotech vyhledáváme ty, kde parkují i další bydlíci (ideálně rodiny s dětmi).
• Nikde nezůstáváme kontinuálně déle než dvě-tři noci (a přes den vždy odjíždíme).
• V noci se snažíme minimalizovat počet věcí, které necháváme vně auta. Cenosti a elektroniku nikdy nenecháváme na očích.
• V Ducatu necháváme sedadlo řidiče otočené ve směru jízdy, abychom mohli kdykoliv odjet a máme v něm nainstalované čidlo na detekci narkotizačního plynu.
• Klíčky od auta a čelovku máme hned u postele.

Jak dbáte o svoji bezpečnost na cestách vy?