4. Lezecká hantýrka

S novým vybavením jsme se vydali zpátky na místo činu – na skály do Srbska. Tentokrát bylo v amfiteátru podstatně živěji. Rodinka včetně kojence, párečky, kamarádi… Sem tam k nám doléhaly útržky rozhovorů nebo jednotlivé výkřiky. Nejčastější je prudké „Dober“ těsně před tím, než lezci došly síly a spadl.

Jednou z věcí, které se musím naučit, je správná hantýrka. Komunikace je totiž při lezení extrémně důležitá. Je potřeba si hlásit, že „jdu“ nebo „jistím“, ale pro mě zatím nejdůležitější je již zmíněné „dober“. Je to signál lezce směrem k partnerovi, který ho jistí, aby co nejdříve napnul lano. Zpravidla následuje pád nebo těžký boj o to, aby se dotyčný na skále udržel. Když vás partner dobere opravdu poctivě, výrazně zmírní následky nedostatku vašich sil či chyby a pád může být vlastně jen odsednutí si a odpočinek.

Horolezec to má obráceně. Než jsem se naučila jeho rytmus lezení, občas jsem ho dobírala trochu moc. Hlasitým „povol“ se pak dožadoval trochu svobody. Z vrcholu stěny pak volá „zruš“, což napoprvé bylo trochu matoucí. Dnes na ten povel bez přemýšlení ruším jištění a uvolňuji lano, aby je mohl nahoře protáhnout „slaňákem“ a spustit se ke mně.

Při tomto již druhém pokusu o lezení na skále si troufám i na obtížnost 5, jak se ale později ukazuje, není pětka jako pětka. Jen těžko se smiřuji s tím, když něco nedolezu, ale zkrátka na to ještě nemám.

Vypadá to, že se lezení teď budeme věnovat víc, takže přikládám moje hodnocení oblasti, aby se mi to později nepletlo.