Ani napodruhé se mi ráno v Alpách
neomrzelo. Ta svěžest, která se později se stoupajícím sluncem vyčerpá, vás po
ránu probudí a nabije energií. Vyrážíme opět velmi časně, čeká nás dlouhá
cesta. Horolezci včerejší aktivity nestačily, rozhodl se nám proto vybrat jinou
skalku jen ještě o trochu dál.
neomrzelo. Ta svěžest, která se později se stoupajícím sluncem vyčerpá, vás po
ránu probudí a nabije energií. Vyrážíme opět velmi časně, čeká nás dlouhá
cesta. Horolezci včerejší aktivity nestačily, rozhodl se nám proto vybrat jinou
skalku jen ještě o trochu dál.
Nejprve tedy stejně
náročný výstup jako v sobotu, ale pod Müllerwand tentokrát odbočujeme vpravo a
pokračujeme po mírně zvlněné vrstevnici. Začíná se oteplovat, je jasné, že i
přes bouřku bude ještě větší horko než včera.
Mezi stromy se nám
občas otevírá pohled do údolí, kocháme se pohledem na jezero, i takhle z dálky
je působivé. Na exponovanějších místech mě horolezec provází úzkostlivým
pohledem. Stačilo by zaškobrtnout a následoval by pád suťovým polem…
Se stoupající teplotou
se zvyšuje i naše očekávání. Podle průvodce bychom měli nejprve dojít na
Grutten Hütte, ale ani po několika hodinách u ní nejsme. Když se nám konečně
ukáže, vypadá jako fatamorgána. Tyčí se vysoko na skalním ostrohu, kam vede
prudká kamenitá cesta bez jediného stínu. Ihned chatu překřtíme na Krutou Hýtu,
protože poslední úsek cesty nás zcela vyčerpá.
se zvyšuje i naše očekávání. Podle průvodce bychom měli nejprve dojít na
Grutten Hütte, ale ani po několika hodinách u ní nejsme. Když se nám konečně
ukáže, vypadá jako fatamorgána. Tyčí se vysoko na skalním ostrohu, kam vede
prudká kamenitá cesta bez jediného stínu. Ihned chatu překřtíme na Krutou Hýtu,
protože poslední úsek cesty nás zcela vyčerpá.
Na vrcholu jsme splavení,
ale na první pohled se zdá, že jsme tu do kopce šli jediní. Ostatní výletníci
vypadají odpočatě, jako by přijeli lanovkou. Jak sami rychle poznáváme, neměli
snadnější výstup, takový na Krutou Hýtu prostě neexistuje, jen už prostě
nějakou dobu odpočívali u dobře vychlazeného piva.
ale na první pohled se zdá, že jsme tu do kopce šli jediní. Ostatní výletníci
vypadají odpočatě, jako by přijeli lanovkou. Jak sami rychle poznáváme, neměli
snadnější výstup, takový na Krutou Hýtu prostě neexistuje, jen už prostě
nějakou dobu odpočívali u dobře vychlazeného piva.
Ani my si nenecháme
ujít posezení nad údolím. Překládám horolezcovi jídelní lístek, o který jsem
chvilku před tím požádala u vedlejšího stolu. Kdyby mě tak slyšely moje
němčinářky! Snad to se mnou nebyla úplná ztráta času…
ujít posezení nad údolím. Překládám horolezcovi jídelní lístek, o který jsem
chvilku před tím požádala u vedlejšího stolu. Kdyby mě tak slyšely moje
němčinářky! Snad to se mnou nebyla úplná ztráta času…
Nelitujeme ani těch pár
Euro a dáme si luxusní oběd – klobásu s bramborovým salátem a pivo. Nevím,
jestli to bylo tou náročnou cestou, úžasným výhledem, nebo to bylo opravdu tak
dobré, ale už dlouho jsem něco takového nejedla! Vydatně posilněni jdeme na
průzkum okolí chaty. Hned vedle stojí Winterraum – jakási ubytovna, která na
rozdíl od Hýty funguje i v zimě. Je podstatně levnější a poskytuje také daleko
menší komfort, během vánice vám to ale bude jedno.
Euro a dáme si luxusní oběd – klobásu s bramborovým salátem a pivo. Nevím,
jestli to bylo tou náročnou cestou, úžasným výhledem, nebo to bylo opravdu tak
dobré, ale už dlouho jsem něco takového nejedla! Vydatně posilněni jdeme na
průzkum okolí chaty. Hned vedle stojí Winterraum – jakási ubytovna, která na
rozdíl od Hýty funguje i v zimě. Je podstatně levnější a poskytuje také daleko
menší komfort, během vánice vám to ale bude jedno.
Po pár metrech
přicházíme k prudkému srázu, vlastně skoro kolmé stěně, a světe div se, asi 300
výškových metrů pod námi leží skalky, na které máme políčeno. Nemusíme se
dlouho rozmýšlet, moje stanovisko je jasné- jsem schopná tam dojít, ale už pak
nepolezu a už vůbec nedokáži ujít celou tu cestu zpátky. Lezení proto
odvoláváme a vracíme se zpět k autu. Však už se nám také blíží čas odjezdu… V
tábořišti jsme tentokrát kompletní, v tom nesnesitelném vedru se nedá vydržet
ani ve stínu natož na rozpálené skalní stěně. Postupně se všichni vystřídáme v
horolezcově tůňce a pak doslova vyženeme Davida, aby nastartoval auto a zapnul
klimatizaci.
přicházíme k prudkému srázu, vlastně skoro kolmé stěně, a světe div se, asi 300
výškových metrů pod námi leží skalky, na které máme políčeno. Nemusíme se
dlouho rozmýšlet, moje stanovisko je jasné- jsem schopná tam dojít, ale už pak
nepolezu a už vůbec nedokáži ujít celou tu cestu zpátky. Lezení proto
odvoláváme a vracíme se zpět k autu. Však už se nám také blíží čas odjezdu… V
tábořišti jsme tentokrát kompletní, v tom nesnesitelném vedru se nedá vydržet
ani ve stínu natož na rozpálené skalní stěně. Postupně se všichni vystřídáme v
horolezcově tůňce a pak doslova vyženeme Davida, aby nastartoval auto a zapnul
klimatizaci.
Ještě na okresce za
Scheffau v autě vtipkujeme, ale na dálnici už většina posádky v klidu
oddychuje. Mám plnou hlavu zážitků, které mi nedovolí usnout, tak si v klidu
přemýšlím a vzpomínám, jaký strach jsem před několika dny, vlastně dokonce před
asi 50 hodinami, měla. Bála jsem se spousty věcí, řadě maličkostí jsem
přikládala nesmyslnou váhu. Ale pohled na hory, respekt z nich a čas strávený s
lidmi, kteří mají trochu jiná měřítka, než na jaká jsme běžně zvyklí, mi
dokonale převrátil hodnoty.
Scheffau v autě vtipkujeme, ale na dálnici už většina posádky v klidu
oddychuje. Mám plnou hlavu zážitků, které mi nedovolí usnout, tak si v klidu
přemýšlím a vzpomínám, jaký strach jsem před několika dny, vlastně dokonce před
asi 50 hodinami, měla. Bála jsem se spousty věcí, řadě maličkostí jsem
přikládala nesmyslnou váhu. Ale pohled na hory, respekt z nich a čas strávený s
lidmi, kteří mají trochu jiná měřítka, než na jaká jsme běžně zvyklí, mi
dokonale převrátil hodnoty.