7. Poprvé do Alp

Ani ne po měsíci lezení přichází první cesta do Alp. V pátek dopoledne vyrážíme do Jižních Čech, kde přesedáme z mojí malé plechovečky do většího auta k dalším horolezcům a pokračujeme ještě asi 5 hodin do Scheffau am Wilder Kaiser v rakouských Alpách.

Jsem vyděšená, netuším, co mě čeká. Nevím, kde budeme spát, jak to tam bude s vodou, vlastně jsem si tak trochu musela vybojovat stan, protože ostatní prý budou spát buď v autě, nebo pod širákem. Stanovat v Rakousku se totiž podle všeho jen tak někde nesmí.

Po počátečním šoku se v autě rozkoukávám a snažím se soustředit na probíraná témata. Ale jsou to horolezcovi staří přátelé a známí, řeší lidi a místa, o kterých jsem nikdy neslyšela. I když dělám, co mohu, po chvíli v tom mám tak akorát guláš, tak se zaměřuji hlavně na měnící se scenérii za oknem.

Prakticky ihned po přejetí hranic vidím rozdíl. Nemám ráda, vlastně mě hodně rozčiluje, když někdo šmahem odsoudí vše české jen proto, že na chvilku vytáhl paty někam jinam. Snad je to tím, že jsem půl roku žila v Norsku a poznala, že nikde to není tak dokonalé, jak se z počátku zdá. Nechci proto, aby následující řádky zněly jako ódy na Rakousko a zatracení Čech. Přesto, jakmile překročíte hranice na jih, poznáte, že jste se ocitli v zemi, kde mají lidé zcela jiné vnímání prostoru, ve kterém žijí.

Čím to je? Na první pohled si všimnete rozdílů v architektuře. Řeknete si, že to dělají ty domy s muškáty za okny. Pak ale narazíte na budovu, která vypadá stejně jako ty české a přitom působí jinak. A začnete si všímat prostoru jako celku, třeba posekané trávy – nejen na zahradách, ale i podél silnic a na hektarech luk kolem. Na uklizených prostranstvích sice nechybí zbytky starých strojů, ale jsou poskládány tak, že nevzbuzují ten beznadějný a frustrující pocit skládky, jaký můžete mít z mnoha českých zahrad. Rakušany zjevně zajímá, jak to vypadá kolem jejich obydlí.

Pominu-li ale krásné bydlení, umí oproti nám jižní sousedé ještě něco – budovat silnice. V Rakousku uzavírka znamená, že tam pracují desítky lidí na směny, aby byla komunikace co nejdříve připravena k otevření. V porovnání s nimi působí naše Ředitelství silnic a dálnic jako banda děcek hrající si se značkami omezení rychlosti a zužování pruhů. Když budu trochu předbíhat, prozradím, že práce na silnici, které jsme míjeli cestou tam, se do neděle stihly posunout o několik desítek metrů.

Hustým pátečním provozem se prokousáme přes Rakousko a kousek Německa, až se před námi najednou objeví mohutné hory. Takové doma opravdu nemáme. Jako by se z moře zeleně zvedaly ostré ploutve obřích žraloků, kteří na nich mají už spoustu jizev z boje. V dálce je na vrcholcích vidět sníh i teď, kdy je 40°C. Na chvíli nemám slov, tak na tomhle polezeme?