Je to tu! Oceán se rozhodl, že mi zase ukáže, zač je toho loket. Po několika dnech relativní pohody, se dostávám do podmínek, které se ukazují být nad moje síly. Nejdřív se snažím být statečná a sjíždím doposud svou největší vlnu. Včas z ní seskočím, takže se nedostanu do impact zóny a dokáží se vrátit zpět. Při dalším pokusu se mi ale do cesty připlete jiný surfař, a tak se ve snaze vyhnout se kolizi svezu trochu dál. Následuje několika minutová nepříjemná masáž. Láme se na mě jedna vlna za druhou a mně nezbývá, než se před ní vždy potopit. Mezi zlomením jedné vlny a příchodem druhé je jen 8 vteřin, během kterých se musím nadechnout, ponořit co nejhlouběji, vyplavat, vydýchat, nadechnout a potopit se znovu. Není čas se pohnout z místa, dostat se z dosahu, takže po několika vlnách jsem na konci s dechem i silami. Když přiboj konečně poleví, jsem na pokraji hysterického záchvatu. Chtěla bych ven, okamžitě, ale místo toho vidím, že se blíží další set. V panice pádluji v před, abych se dostala do bezpečí, kde se zhroutím na prkno a snažím se popadnout dech. Na břeh se dostanu s velkými obtížemi a na dece si nadávám, že jsem tam vůbec lezla.
Do těla dostává i surfař, vrací se ke mně na deku značně vyčerpaný. Ve vlnách se mu přetrhlo leech a surf mu odplaval na břeh, zatímco byl v impact zóně. Naštěstí je dobrý plavec, takže se z vody dostal bez větších obtíží. Já bych s tím asi měla problém, říkám si a nechtěně to přivolávám. Sama se ve stejný den ocitnu uprostřed vlnobití bez surfu.
Odpoledne, když trochu polevuje můj strach, se pouštím do vody znovu. Srdce mám až v kalhotách, ale jsem připravená obavám čelit, dokud to jen půjde. Vlny se trochu zklidnily, ale čas od času přijde silnější set, se kterým se peru. Právě když se odhlodlám a zkusím si chytit vlnu, blíží se jeden takový. Nejsem vůči němu v dobré pozici, a tak pádlují, co to dá, a doufám, že to bude stačit. Vlna přede mnou roste a já vidím, že na straně už se začíná lámat. Když budu pomalá, zlomí se na mě a to by bylo velmi ale velmi nemilé. Už to vypadá, že jsem to stihla, vlastně už se vidím za hranou vlny, když mě zničehonic zavře. Tahle pračka je pořádná, u třetí otáčky přestávám počítat a pak to ucitím. Prkno mi doposud škubalo s kotníkem, ale teď tahání zničeho nic ustalo. Je pryč. Vlna si se mnou stále hraje a já vím, že té další už budu čelit sama.
Jakmile se vynořím kontroluji situaci. Kolik mám času do další vlny? Jaká je tu hloubka? Jak daleko jsem od pobřeží? Je kolem mě někdo, kdo by mi pomohl? Nádych, výdych a jdu znovu pod vodu. Bez prkna jsem najednou strašně zranitelná, nevím, zda vlna nade mnou již přešla, nemohu si na něm odpočinout. Palcem nohy nahmatám dno, není to moc, ale vím, že stačí kousek a už budu mít alespoň pevnou půdu pod nohama. Snažím se nepanikařit a co nejrychleji se dostat na břeh.
Metr za metrem vyhrávám svoji přetahovanou s oceánem a na pláži už vidím můj surf. Je chudák bezmocný jako já. Vlny si ho pohazují, kam chtějí, nemá pevný bod. Téměř s láskou ho zvedám a odnáším na deku, která je dnes jednoznačně mým nejoblíbenějším místem.