Cestou z práce domů jsem vyslechla hovor několika mladíků. Nadávali na českou mentalitu způsobem, který mi byl povědomý. Kdy jsem ho to jen naposledy slyšela? Už vím! Cestou z Berlína do Prahy za námi seděl drsňák se svou slečnou, kteří se od svého probuzení pod vlivem okouzlení z Berlínské sprejerské subkultury bavili na účet Čechů.
Měli jsme za sebou již pár desítek hodin cesty. Z Taghazoutu jsme odjížděli v sobotu odpoledne, noc přečkali na letišti a teprve ráno jsme vyráželi autobusem do Čech. Místo postupného uvykání na české prostředí jsme tak byli hned vystaveni těžké zkoušce nervů. Pro tohoto „borce“ bylo totiž od přejetí hraniční čáry všechno špatně. Chalupy kolem silnice – fuuuj! Probouzející se vesnice – balíkov! Pán s igelitkou na cestě pro housky – vidlák! A v telefonátech přátelům šel ještě dál. „Ty voe, jako já začnu těm balíkům v Praze rozdávat vidle, voe. Se na mě někdo podívá a já mu vrazím vidle, jako, jo, protože v Berlíně, ty voe, taková pododa, takovej mazec. Nikdo se ničím nestresuje, voe, nikdo tě tam nejebe. Jako kámo, tam ti prostě týpek nabídne cígo, nenutí tě makat, ne ty voe jako ty pražský socky. Se v Praze těšte, jako, já to tam, voe, srovnám…“
Jeho „rozkošná“ slečna ho nejprve obdivovala, potom povzbuzovala a nakonec se ho pokusila trumfnout historkami o „naprosto nemožné matce“, která se „fakt posrala“, protože po ní chce, aby si zlepšila nějakou známku. Drsná byla do chvíli, než jí zazvonil mobil: „Mamíííí, už jsme v Čechách, bylo to tam úplně božííí! Ale maminečko, potřebovala bych nějaký prašulky, víš? Nic jinýho od Ježíška nechci… Fakt? No ty jsi úplně nejlepšejší! Jo? No tak jooo, tak to já teda přijdu. Děkujuuuu. Papapa!“ Jakmile ukončila hovor, tón hlasu se ihned změnil: „Máš úplnou pravdu, ty Češi jsou vážně hrozný!“.
Všude dobře, doma nejlíp, ach jo.