Mám sice ráda tu nervozitu při objevování nových věcí, ale na druhou stranu mě těší naše občasné návraty „na místo činu“. Ten komfort, že vím, kde co je, popřípadě hledání drobných změn. A samozřejmě i nostalgie a vzpomínky na zážitky z minula. S podobnými pocity jsem letos jela do Benátek na Bienále. A přestože letošní téma bylo pro některé autory zjevně obtížně uchopitelné, našla se i řada opravdu silných nebo zajímavých instalací a projektů, které stojí za sdílení.
Tip: Bienále je v Benátkách rozděleno do dvou oblastí – Arsenale a Giardini. Je mezi nimi zásadní rozdíl, který je dobré si uvědomit zejména, máte-li na prohlídku málo času.
Arsenale je ve starých industriálních prostorách původních benátských loděnic. Má neuvěřitelnou atmosféru a myslím, že jinak než v rámci nějakých výstav přístupný není. Vystavují v něm různí světoví umělci jako jednotlivci či ateliéry. Pro laika to bývá zajímavé na pohled, ale k plnému pochopení to chce trochu snahy ? Výhodou je, že po většinu času se pohybujete uvnitř hal loděnice (což se může hodit v případě nepříznivého počasí).
Giardini je pravý opak – různorodé pavilóny reprezentující jednotlivé země jsou roztroušeny po rozsáhlém parku. Za slunečného dne si to tu jednoznačně vychutnáte více. Na druhou stranu, kvalita instalací je hodně rozdílná. Jsou země, které vám toho moc nepředvedou (bohužel opět Československý pavilón) a pak naopak zajímavé a inspirativní pavilóny (např. Japonsko).
Téma Reporting from the Front je asi velmi obecné, neboť dalo opravdu prostor pro fantazii a spektrum prezentací tak bylo široké. Pro mě nejzajímavější a tématu nejvíce odpovídající byl prostor v centrální budově Giardini, kde byla velice detailně prezentována forenzní architektura.
Milovníci kriminálek jistě pochopili, že to má něco dočinění s vyšetřováním zločinů. Jak v tom ale může pomoci architektura? Místo odpovědi se zde táhnou dlouhé stoly s příběhy vybombardovaných měst v Palestině a Sýrii, při kterých došlo k vysokým ztrátám mezi civilisty. Jak to tak bývá, obviněné strany popřely nasazení těžkých zbraní, nebo své působení úplně. Díky forenzní architektuře lze dokázat proměnu města působením různých typů bomb a tím jednoznačně usvědčit viníka.
Podobné téma zpracovával Holandský pavilon Blue věnovaný architektuře táborů Spojených národů. Jak jsou vymyšleny tak, aby vyhovovaly čtyřem fázím: přípravě nasazení vojáků, ubytování vojáků, podpoře při opouštění prostoru, plnohodnotnému převzetí místními a zároveň transformaci na bydlení a hospodářské budovy.
Zbytek pavilonů Giardini většinou představoval modely. Papírové, dřevěné, plastové, plechové, sádrové, polystyrenové… velké i malé, povedené i méně povedené. Byly téměř všude. Nejpovedenější předvedlo Dánsko a Japonsko, ale jeden jsme našli i v československém pavilonu, akorát podle mě vůbec nesouvisel se zadáním a celková prezentace byla velmi slabá.
Také v Arsenalu se řada instalací věnovala vlivu válek, migrace a katastrof na architekturu, tentokrát ale z urbanistického hlediska. Jak se promění Berlín a jiná německá města, přijmou-li miliony uprchlíků? Jak se vypořádává ústí řeky Gangy s pravidelným festivalem Maha Kumbh Mela, kdy se z úrodného údolí stane hlavní centrum festivalu, kde se vystřídá (a umyje v řece) 100 milionů lidí. A co čeká Ulánbátar, hlavní město kde sice žije 65 % obyvatel celého Mongolska, ale 60 % z nich nemá tekoucí vodu a odpadky hází za plot. Bohužel u většiny takových projektů mi chyběla poznámka o tom, zda se někdo snaží návrhy architektů prosadit v realitě, nebo zda si to ateliéry zpracovaly jen jako “domácí úkol” a nápady zůstanou v šuplíku.
Drama střídalo drama, ale našly se i pozitivní instalace. Jednou z nich byl příběh italského architekta Luigi Snozziho, který se proslavil velice odvážným postojem vůči klientovi. Tím klientem byla švýcarská vesnička Ticino, která potřebovala postavit školku. Zvolila ale tak nevhodné místo, že Luigi prohlásil, že to raději navrhne zadarmo, ale kamkoliv jinam, než kam to chtělo Ticino (podle něc nevhodně vedle dálnice). Výsledkem byla dlouhodobá spolupráce, která neuvěřitelně pozvedla kvalitu života lidí i estetickou úroveň místa. A přitom stačilo vlastně tak málo…
I když mi nejprve letošní Bienále přišlo oproti minulému ročníku slabší, utkvělo mi v paměti daleko více projektů. Myslím, že to svědčí o kvalitě, kterou letošní Bienále představilo. Když si pospíšíte, ještě Biennale Architettura 2016 stihnete, trvá do 27. listopadu.