Smíření se smrtí psa – poslední rozloučení s Mankou

Moje ohařka Manka byla můj úplně nejlepší přítel. Nezpochybnitelný člen rodiny, parťák už od jejích sedmi týdnů, kdy jsem si ji vzala. Proto mě její odchod z tohoto světa zasáhl opravdu hluboko. Jako součást mého vyrovnávání se s jejím odchodem jsem se rozhodla sepsat příběh našich posledních společných měsíců. Doufám, že pomůže lidem, kteří si sami nějakou ztrátou procházejí, nebo těm, kteří neví, jak se k někomu v takovém období chovat.

Je to zatím nejotevřenější článek, který jsem pro vás napsala. Blogování je ale také o tom se otevírat a jít s kůží na trh, takže tady je příběh Martiny & Manky.

Pokračovat ve čtení „Smíření se smrtí psa – poslední rozloučení s Mankou“

Jak Manka strašila na Hofpürglhütte

Náš noční příchod na winterraum vytrhl ze sna jen jednoho ze tří spáčů. Potichu jsme se najedli a uložili se ke spánku. My do spacáků na letiště, Manka na deku na podlahu u mých nohou. Zatímco Horolezec usnul prakticky okamžitě, já jsem byla ve střehu. Měla jsem vážné obavy o zásoby našich spolu-ležníků. Co když nechali svůj poslední chleba někde v dosahu? Manka sice vypadala, že by nejradši spala týden, ale bylo mi jasné, že pro kousek chleba by klidně vyběhla dnešní štreku i třikrát.

Hofpürglhütte a vlevo její winteraum

Zpočátku byla vzorná, ale jen jsem začala klimbat, zaslechla jsem nezaměnitelný zvuk drápků na dřevěné podlaze. Cvak, cvak, cvak… a na palandě se začala povážlivě vrtět postava ve spacáku. Do toho trocha čmuchání a doposud spící už to nevydržel, popadl čelovku a jal se hledat zdroj těch podivných zvuků. Mně se tak naskytl krásný pohled na Manku v kuželu světla, jak s nechápavým výrazem hledí na zdroj toho vyrušení. Zatímco ona byla zcela v klidu, hlas ze spacáku zněl velmi překvapeně: „Pes!? Je tady pes?!“ „My jsme přišli s pejskem“, snažím se ho uklidnit. „Jo? Aha, tak čau.“ a zase usne.
Přivolávám Manku a znovu ji ukládám „na pelíšek“. Několikrát ji v noci zkontroluji tak, že ji jen pohladím po hřbetě a zase spím, takže k ránu už mě jen tak něco neprobudí. A rozhodně mě neprobudilo vstávání třetího spáče. 
Nepřekvapilo ho, že vedle něj na letišti leží někdo další, ale hodně ho vyvedlo z míry, když šlápl na Manku. Cestou na záchod si chtěl zjevně obout boty, které měl na zemi právě vedle Manky. Takže našlapával, nohou hledal botu a místo toho nahmatal psa. No a Manka, jak byla zvyklá, že ji pořád kontroluju, tak se ani nehla. Naštěstí, protože myslím, že i takhle se jí polekal dost.
Tím probudil mě, ale jak byl zmatený, vůbec mě nevnímal a nohou dál Mance kontroloval záda. Když mu konečně došlo, že se mu to nezdá, vyskočil na postel a šlápl pro změnu na mého Horolezce. Teprve v tu chvíli se mi povedlo mu vysvětlit, kde je a co se to kolem něj válí za lidi a psa. No jo, zkrátka winterraum, nikdy nevíš, vedle koho se ráno probudíš 😀
Pohled na Hofpürglhütte ze Steiglpassu
Ráno na nás pánové koukali se směsí zvědavosti a překvapení. Šli spát dost pozdě, takže nečekali, že by se k nim v noci někdo přidal, navíc páreček doprovázený psem. Každý z nich měl ale díky tomu vlastní příběh, který vyprávěl znovu a znovu celý víkend. Zdálo se, že z toho, jak se seznámili s Mankou, mají větší zážitek než z Jahnweg na vrchol Grosse Bischofsmütze. 🙂
Manka před Hofpürglhütte, v pozadí Klettergarten

Manka

Mám báječného psa, respektive fenu, která s námi absolvuje spoustu výletů, a proto si myslím, že stojí za to vám ji představit.
Její maminka byla stříbrná Výmarská ohařka, ale Manka je hnědá jako mléčná čokoláda. Jak se to stalo? Na to jsem se přestala ptát už před lety. Pro mě je to nejkrásnější pes na světě, a přestože barvou srsti a očí nesplňuje kritéria Výmaráků- papíráků, dokonale na ni sedí popis z Encyklopedie psů: “ Plemeno je ladné, rychlé, vytrvalé, trpělivé a možná nejdůležitější ze všeho – má povahu „hvězdy“.“

První setkání, úplně si mě omotala kolem prstu

Manka je skutečně do morku kostí přesvědčena o své dokonalosti. Však ji o tom také velmi často a hlasitě přesvědčovaly davy lidí ve Stromovce a okolí, jen co jsme si ji dovezli. Lidé vykřikovali a hluboce se ukláněli, aby si to krásné štěňátko mohli pohladit. A naše orionka se nechala hýčkat, házela po nich očima a vůbec se chovala, potvůrka jedna, jako by se od nich už nechtěla hnout.

Poprvé u nás doma

Jakmile blíže poznala výhody cestování autem (rozuměj, chvilku to přetrpím, pak dostanu dobrůtku a následně mě vyloží někde v divočině, kde je to úplně super), začala do nich nastupovat, do všech, tedy i do těch cizích. Vlastníci aut v nejbližším okolí několikrát zažili náhlou zátěž svého kardio-vaskulárního systému ve chvíli, kdy vykládali nákup z kufru auta. Jeden balík PET lahví, druhý balík a jen se otočili zpět, koukali do očí Mance, která se mezi tím napasovala do prostoru po balené vodě. S nadšeným výrazem a svítícíma očima vrtěla ocasem, zatímco majitel auta se většinou chytal úlekem za srdce.

Vezmeš mě s sebou?

Pokud si ovšem myslíte, že by mě snadno nechala odejít a rychle si našla jiného pána, tak vás asi překvapím. Je to závislačka. Jako malá doma prakticky nic nezničila do chvíle, než jsem se ji snažila naučit být sama doma. Koberci nikdy nehrozily loužičky, boty nebyly v ohrožení před ostrými zoubky, ale co se muselo mít na pozoru, byly vchodové dveře. Dokázala si o ně rozdrápat packy do krve, i když jsem vyrazila třeba jen nakoupit.  Takže se kytovalo a obvazovalo pořád dokola, než se naučila jít si v klidu lehnout. Dodnes se s ní ale při odchodu musím správně rozloučit, když to neudělám, vymyslí nějakou lumpárnu, aby mi dala jasně najevo, že jsem to po***la.
Jedním z jejích oblíbených kousků je roztahání tříděného odpadu hezky od vchodových dveří až k pelíšku, aby na mě viděla, až to budu naštvaně uklízet. Jindy zase objeví vypraný kus oděvu, který si vysloveně říká o to, aby strávil den s ní v pelechu a musela jsem ho vyprat znovu. Nikdo mě nepřesvědčí o tom, že je to jen nevinná němá tvář a neví, co dělá. Tahle hnědá potvora ví vždycky naprosto přesně, že co provedla a také se podle toho chová.

Já níc, já muzikant…

Největší vášní je pro ni jídlo a balónky. Přestože na granulích nešetřím, to nejlepší žrádlo si vždycky najde sama, čím nechutnější, tím lepší. A že jí potom občas bývá špatně? Tak to zřejmě trápí jenom mě.
Tenisáky, to je posedlost. Až teď, v pokročilejším věku je schopná někdy nějaký ponechat na pospas dalším psům. Sebrat si ho ale nenechá a dobrovolně ho odevzdá jen zřídka. Kromě klasických tenisáků zbožňuje cokoliv, co píská. Hodně a nahlas, ale naštěstí ne moc dlouho. I když mě v chovatelských potřebách přesvědčují o „nedobytnosti“ toho konkrétního produktu, je už dopředu jasné, že Manka ho zlikviduje během pár minut. Nestěžuji si, alespoň je klid.

Příběhy s ní by vydaly na knihu, ale řadu z nich najdete tady. Je to totiž můj věrný parťák a vždycky mě dokáže překvapit.