Benátky křížem krážem

Pondělí bylo ve znamení procházky ztichlými Benátkami. V kempu i potom v ulicích města byl znát výrazný pokles počtu turistů, takže se i nejfrekventovanějšími uličkami dalo projít bezestrachu z toho, že vás někdo nakopne, nebo někoho naopak zašlápnete.
Fotky mnoho komentářů nepotřebují:
Grand canal
V Benátkách je prý asi 150 kostelů

Fondementa nuove – nábřeží u nemocnice

Lodní sanitka a v pozadí hned hřbitov 

Židovské gheto

Židovské gheto (naše nejoblíbenější část Benátek, bylo tam minimum turistů)
“Just a simple home for two”

Židovské gheto

Podzim se blíží!

Na úterý nám zbývá druhá část Biennale a pak se pomalu vydáme na jih. V Benátkách se stejně má zkazit počasí…

Jedna fotka z kempu určená našim rodinám- nestrádáme 😉

Architektův ůlovek z Hannibalu – skládací gril. Tentokrát na něm připravuje italská salsiccia a cuketa.

Biennale architettura 2014 – část první: Arsenale

Biennale je rozděleno na dvě části – Arsenale a Giardini. Protože jsme v Benátkách na neděli, pondělí a úterý, z čehož v pondělí je Biennále zavřené, rozdělili jsme si návštěvu na dvě části. Architekt bude mít dost času si projít a prostudovat, co bude chtít, a já se neunudím, když tomu nebudu rozumět.

Zatím to ale vypadá fantasticky a návštěvu doporučuji i ne-architektům, protože:

Pokračovat ve čtení “Biennale architettura 2014 – část první: Arsenale”

Benátky – příjezd

Architekt nám moudře vybral kemp v Mestre, takže do samotných Benátek to máme jen asi 5 minut autobusem, který navíc staví prakticky před kempem.

Camping Village Venezia, který je teď na tři dny naším domovem, mě mile překvapil. Je tu čisto, klid a slečna na recepci mluví kromě rodné italštiny ještě anglicky, německy, francouzsky, trochu rusky a japonsky. Japonština je prý italštině hodně podobná ve výslovnosti a benátská univerzita má na ni nejlepší lektory v Evropě. Jen nevím, jestli zrovna Japonci jezdí do kempu…

Po rychlé sprše a vydatném obědě vyrážíme do města. Autobusem je to opravdu kousíček, za chvilku už se rozhlížíme na Piazzale Roma. Je tu čilý ruch – autobusy chrlí desítky turistů, kteří se radují stejně jako my, aby se vzápětí nechali pohltit městem.

Vyrážíme přes části San Croce, Dorsoduro a San Marco. Architek je pochopitelně nadšený, počasí je krásné, prostě pohádka. 

Kolem Piazza San Marco je tradičně nejvíce turistů, což nás trochu vysává, ale čím více se blížíme Biennale, tím víc jsou nám davy jedno.

Biennale architektury je náš hlavní cíl, a tak mu věnuji samostatný článek.

Hurá do Itálie, tedy pardon, do kolony

Deštivé počasí nás z Rakouska provázelo i do Itálie. Dálnice se ale vlnila mezi Julskými a Karnskými Alpami a tam z toho byla nádherná podívaná. Mraky připomínající roztrhané chomáčky vaty vytvářely dojem, že se některé hory vznášejí. Scenérie ne nepodobná Mlžným horám z Avatara.
Pomalu jsme si začali zvykat na italský styl jízdy (prakticky nepoužívají blinkry, zásadně jedou brzda plyn a nejlepší místo z celé dálnice je 10cm za vaším nárazníkem), když na nás výstražně začalo blikat, že u Udine jsou kolony. No jo, ale Udine, to je ještě daleko a navíc, my do samotného města nejedeme, to se nás nemůže týkat. Jenže tahle kolona začínala již několik desítek kilometrů před městem! Chvílemi to jelo, občas jsme úplně stáli, a tak jsem podezírala ze sabotáže mýtné brány. Jenže ouha, kde nic, tu nic! Po několika kilometrech se kolona rozjela jako by si prostě doteď někdo trénoval rozjezdy a konečně ho to přestalo bavit.
Už jsme si mysleli, že máme vyhráno, když jsme u Udine vjeli do další kolony. Pohled do Google maps mě zbavil veškerých iluzí. Červená se táhla od nás až do Benátek, odhadem takových 180 km! Na prvním sjezdu (který ale přišel po několika dlouhatánských kilometrech) jsme z dálnice sjeli a jali se hledat cestu po okreskách. Déšť zesílil v průtrž, Italové nechápali, proč dodržujeme rychlost, byla jsem moc ráda, že jsem odmítla Architektovu nabídku, jestli nechci řídit.
Kdykoliv jsme se přiblížili dálnici na dohled, viděli jsme jen šňůru stojících aut. Jako by se z dálnice stalo jedno velké parkoviště. Podobná proměna ovšem čekala i naši okresku. Z ničeho nic jsme dojeli kolonu a zůstali stát. Déšť neustával a kolona se ani nehla. Když už jsme konečně měli možnost popojet pár metrů k malému parkovišti, rovnou jsme na něj zatočili. Roztáhli jsme si letiště, pohodlně si uvařili oběd a sledovali, jak to slabší povahy otáčejí.
“To jedou všichni do Benátek?” zeptal se s hrůzou Architekt a já se začetla do automapy. Kdepak do Benátek, ale do Bibione! Stáli jsme totiž v Latisaně, jen asi 20 km od tohoto proslulého letoviska. To také vysvětlilo to množství cizích SPZ.  Na Bibione se letos asi bude mluvit hlavně slovensky, z deseti aut byli 4 slovenská, 1 české, 2 rakouská, 1 německé a 2 italská.
S příchodem slunce se zkrátila i kolona, takže jsme se rozhodli pokračovat v cestě. Byli jsme asi o půl dne napřed oproti plánu, proto jsme si mohli dovolit malou zajížďku. Musíme se přece podívat, na co se tu stojí ty kolony!
Nikdy před tím jsem v Bibione nebyla a nikdy už sem douvám nepojedu. To, co jsem tu totiž viděla, je moje osobní představa pekla. Kilometry pláže “naporcované” lehátky se slunečníky dokonale vyrovnanými v řadách, kam oko dohlédne. Desítky Čechů a Slováků (od pohledu), Rusů (podle nezaměnitelného odéru vodky) a kupodivu i Italů se sjely na těchto pár kilometrů čtverečních, aby se mohli zdravit ve frontách na převlíkárny, záchodky a občerstvení.
Nestačíme se divit, tak kvůli tomuhle se stojí v kolonách?

Dokážete spočítat, kolik to má řad?

Podnikli jsme opatrný pokus najít nějaké vhodné místečko k přespání, ale nepodařilo se. Vyrazli jsme tedy dál směrem k Benátkám, aspoň to zítra budeme mít blíž.

Villach

Přes průsmyky, kolem měst, jezer a řek jsme se po krásné dálnici dostali až do Villachu. Orientace je tu poměrně jednoduchá – vyberte si jezero, ke kterému chcete jet, a pak už vás dovedou ukazatele. Zkusili jsme jedno malé (Vassacher See) a potom jejich hlavní chloubu (Ossiacher See).

Vassacher See nás ihned okouzlilo. Nejen že je u něj možné pohodlně parkovat, je u něj také dostupná pitná voda, převlékárny, toalety a sprcha. Díky jeho relativně malé velikosti je v něm příjemně chladná (nikoliv ledová) a čistá voda, která láká ke koupání.

Lekníny už jsem dlouho nikde neviděla!

Dali jsme šanci i Ossiacher See, ale i když u něj byli strašně milí lidé na informacích, necítili jsme se v tom turistickém ráji dobře. Na břeh jsme se dostali jen v místě, kde se nastupuje na vodní taxi, jinak je prostor kolem jezera stejně jako na Mondsee velmi lukrativní, a tudíš rozprodaný těm, kteří na to měli a kteří tam nikoho jen tak zdarma nepustí.
Zvažovali jsme několik pěkných treků v kopcích kolem města, ale zatáhlo se a vypadalo to na déšť. Místo chození jsme si našli lepší aktivitu – nafoukli jsme si člun a vydali jsme se kolem jezera, dál od lidí, abychom si mohli políčit na ryby. Jezero se jimi jen hemžilo, ale nám se povedlo chytit jen jednu tak malou, že jsme ji raději zase pustili na svobodu.
Mně se ale splnil sen. Ležela jsem na člunu, muž pádloval a rybařil a já si listovala časopisem. Idyla trvala do chvíle, kdy začalo skutečně pršet, ale to nás donutilo jen vrátit se ke břehu a ukrýt méně voděodolné předměty. Následně jsme místím předvedli, jak se balancuje na dřevené kládě nad vodou, dali jsme si pár temp a pak si hezky zalezli do tepla spacáčků v autě.
Večer déšť ustal tak akorát, abychom si mohli uvařit večeři. Předpověď druhý den slibovala hojné srážky, ale my měli trumf v rukávě – ve Villachu jsou totiž architektonicky zajímavé lázně.
Po snídani jsme se tedy v dešti přesunuli mrtvým městem k modernímu objektu lázní Kärntentherme. Architekt říká, že je to dekonstruktivismus, pro mě je to velkej barák s křivýma oknama 🙂
Na tobogánu vám automaticky měří čas! Člen klubu si dokonce může tobogán zarezervovat např. na narozeninovou oslavu a uspořádat soutěž o nejlepší čas!

Divokou řeku zvládli napustit, uvést do provozu a zase vypustit během hodiny a půl. To musí být čerpadla!

Za 14 euro si tu můžete 3 hodiny užívat klasický bazén, bazén s termální vodou spojený i s venkovním bazénem plný masážních lehátek, 2 tobogány, několik skluzavek a divokou řeku. Vše hypermoderní, krásné nové. Jen kolem 11. hodiny už tam začalo být trochu moc narváno.

Dokonale vyrelaxované a rozehřáté nás přivítala chladná a vlhká realita ospalého Villachu. Na takové místo je náš čas drahý, řekli jsme si a hurá do Itálie.