Florencie

Z Bologny do Florencie sice jedeme po hlavním tahu spojujícím sever s Římem, ale pocit máme stejný jako na betonovém úseku z Prahy do Hradce Králové. Dálnice je tu strašně hrbolatá a rozbitá, litujeme Caddynku a její kolečka.

Asi na půli cesty si uděláme obědovou pauzu. Na první pohled krásné odpočívadlo se spoustou laviček pod vysokými borovicemi a k tomu výhled do údolí. Jenže co se zdálo jako ráj odpočívadel, ukáže se být docela pastí. Přijdeme na to s jednoduchou lidskou potřebou – není, kde ji vykonat. Chlapi si poradí, ale ženy krouží bezmocně po odpočívadle, nevěda, kam se uchýlit. Těch pár relativně krytých míst je poseto papírovými kapesníčky ve větším než únosném množství. A když na chvíli poleví vítr, nese se nad celým místem velmi nelibý zápach. V zásadě se nám dost uleví tím, že odjedeme.
Do Florencie přijíždíme na sklonku odpoledne a rovnou míříme do vybraného kempu. Měl by být někde na kopci, takže ženeme autíčko do strmého svahu uzoučkou silničkou lemovanou bytelnými zídkami. Potkat v protisměru někoho většího než cyklistu, tak máme problém.
Recepční v kempu je extrémně nepříjemná. Když jí řekneme, že budeme spát v autě, protože nemáme stan, ihned řekne italsky vedle sedícímu kolegovi, aby nás šel zkontrolovat. Aby nám ho kdyžtak mohli doúčtovat. Asi si myslela, že jí nebudeme rozumět, ale proč se za stan připlácí jsem nepochopila.
Areál “sedí” na špičce kopce. Nejvýše položený je bazén s barem, od něj se pak vinou jako smyčky cestičky pro auta i pěší. Vybereme si místečko, připravíme vše ke spánku a vyrazíme k bezénu. Je od něj krásný výhled až na centrum Florencie, kterému dominuje kupole Duomu Santa Maria del Fiore. Předvedeme pár póz v zapadajícím slunci a jdeme na kutě.
Ráno kemp opět opouštíme, musíme jen kousek přeparkovat. Dolů do Florencie nemá vůbec smysl autem jezdit. Necháme tedy Caddy na parkovišti a dolů se necháme svézt autobusem, aspoň se nepachtíme v těch serpentinách.
V centru jsou dle očekávání mraky turistů. Zájezd za zájezdem směřuje k Duomu, proto my se mu z počátku elegantně vyhýbáme a míříme do tržnice. I když pro nás je to spíš mučírna. Těch vůní! Sýry a šunky z rukou Italů dokáží být doslova uměleckým dílem. A ten krásný prostor! Byla jsem v podobné hale kdysi v Budapešti, ale i když tam také prodávali místní, mělo to k tomuto trhu elegancí a stylem hodně daleko.
Jediné, co nás překvapilo negativně, byly ceny. Podezřívala jsem obchody s italským zbožím v Praze, že jsou předražené, ale při pohledu na cenu 6 Euro za 10 dkg salámu na florentském trhu jsem se jim v duchu omluvila. Kdepak, za některé dobroty se zkrátka platí i v zemi původu.
Nakupuje se pod střechou s krásnými svítidly.

Pokud vás tržnice unaví, můžete si odpočinout v jedné ze stylových kaváren.

Nešlo se mu vyhnout! Na Duomo Santa Maria del Fiore narazíte skoro všude. Měli jsme štěstí, fronta k němu byla jen krátká. Zato jsme si v ní užili černošky nabízející šátky. Věděly proč! Do kostela vás tu s odhalenými rameny, krátkou sukní či v šortkách nepustí. Kdo to neví, buď si vystojí frontu zbytečně, nebo podlehne a narychlo si koupí předražený kýč.

Uvnitř je hlava na hlavě a zejména pod kopulí si vyzkoušíte, jak se asi cítí sardinky v plechovce. Někteří turisté jsou obzvláště zuřiví a svoje místo pod kopulí si vynucují dloubanci, nebo ještě hůř – použijí živý štít – děti.

Florencie je plná muzeí, ale na další davy nemáme náladu. Raději se procházíme uličkami a hledáme příjemné místo na oběd. Architekt má vybrané tři restaurace, ale bohužel dvě z nich nacházíme zavřené. Uspějeme až ve třetí, kde nás ale požádají, ať přijdeme až ve 12,30. Ve 12,00 totiž obědvá personál.
Bloumáme kolem bloku, abychom zabili těch pár minut, a nacházíme maličký obchod s japonským zbožím. Jsou tu kimona, čaje, čajové spoupravy… Věci, které byste kousek od centra Florencie nečekali. Majitelka je příjemná a na rozdíl od většiny Italů umí výborně anglicky, takže nám zkrátí čekání na oběd povídáním. 

Na tenhle oběd se vyplatilo si počkat! Nejprve jsme tam sami, ale během chvíle už je restaurace plná a navíc především místními. To je vždy dobré znamení. Menu je sice jen v italštině, ale v celku si poradíme a obědnáme si. Jako předkrm salám s fíky (aspoň takto když nás tak nalákali na trhu) a pak hambrurgr pro architekta a těstoviny s ragů pro mě. Oboje je více než vydařené a k tomu tak výborné víno, až mě mrzí, že se do mě nevejde ještě aspoň dezert. Když říkám ještě aspoň, tak nepřeháním. Italové běžně spořádají předkrm, první chod (třeba těstoviny), druhých chod (velký salát), dezert a kávu. 

Architekt nám našel nějakou výjimečnou prodejnu zmrzliny. Aby nám na ni vytrávilo, vyrážíme oklikou přes slavný floretský most. Zjišťuji, že na fotkách i ve filmech vypadá mnohem větší, než je ve skutečnosti. 

Je čas na zmrzlinu. Teplota stoupá, motáme se uličkami hledajíce stín. Stín a tu prodejnu, ale zdá se, že ve Florencii nám štěstí nepřeje. Na dveřích je vypsaná dovolená na celý srpen…
Chceme před odjezdem ještě nakoupit na tržnici, ale ta už má zavřeno. Zatímco všude jinde to v Itálii žije spíš odpoledne, tady pořídíte jen dopoledne. Škoda…
Cesta autobusem zpět k autu je opět zážitek. Zaprvé proto, že nemůžeme najít odjezdovou zastávku. Na náměstí je jen příjezd, odjezd nikde značený není. Zkoumáme instrukce od kempu. Napsali tam sice každý prd, ale takový “detail” jako odkud ten autobus jede, vynechali. Je obtížné to zjistit i od místních, jakmile slyší angličtinu, zachvátí je panika a přestanou myslet. Až jeden autobusák aspoň máchl rukou směrem k vedlejší uličce a hle, tu je opravdu po pár metrech zastávka.
Zpátky u auta opatrně navrhuji úprk do hor. Už mě ty davy a města nebaví. V Architektovi se najednou projeví Horolezec a vypadá to, že se na Pisu vykašleme. Ale nakonec zvítězí zvědavost a vydáváme se do kopců Toskánska.

Bologna

Působí rozlehle, ale v 10 hod byla až na auta prázdná. Ta jsou v Itálii všudepřítomná. Kdo nemá auto, jako by nebyl, i ve 3 ráno je tu všude provoz. Pěšky do ulic se Italové odváží až kolem 11 hod. 

V Bologni nás jako první uvítal parkovací automat. Nic tu není zadarmo a parkování je výhodný byznys. Takže koukáme na krabičku a přemýšlíme, co se nám to italsky snaží sdělit. Míjí nás velmi dobře oblečená sebevědomá třicátnice. Oslovím ji italsky, zeptám se, zda mluví anglicky a rázem je z ní malá holka u školní tabule. Neumí. Zvládne ukázat na modrou čáru na zemi a říct “blue”. Bezva a dál? Kývá,že na modré stát můžeme a ukazuje na automat… To nám moc nepomáhá. Zapojím tedy všechny mozkové buňky, prolistuji italská slovíčka, co znám, a nějak se nám to povede.
Bologna je proskulá svými podloubími a jsou jich tu opravdu kilometry a kilometry. Krásná, starobylá, z mramoru, terazza i dláždění, obklopená renesančními sloupy. Jejich přítomnost oceníme kolem poledne, kdy se teplota začne nebezpečně blížit třicítce. 

Cestou do centra náhodou objevíme vstup na prastarou věž Assineli, ze které je fantastický výhled na celé město.

Díky tomu víme, jak co nejrychleji dorazit na slavné Piazza Maggiore, kde se nachází basilika San Petronio, pátý největší kostel na světě. Nutno podotknout, že i když ho začali stavět už v gotice, nikdy ho nedostavěli. S fasádou průčelí si nevěděl rady ani Michelangelo.
Basilika San Petronio s nedokončenou fasádou

Gotických a dokonce i románských památek je v Bologni spoustu. Po Benátkách jsme ale docela uchozeni a zvyšující teplota nás žene z města pryč.
Ukázka románského kláštera
I když se Bologna ještě podle našeho průvodce do Toskánska nepočítá, na každém rohu narážíme na ukázku toho nejlepšího, co Toskásko nabízí.

Není na co čekat, musíme do Toskánska!

Biennale architettura 2014 – část druhá: Giardini

Zatímco na Arsenale bylo k vidění, jak vnímají moderní architekturu i umělci, Giardini měli na starost pouze architekti. A bylo to znát 🙂

Pokračovat ve čtení “Biennale architettura 2014 – část druhá: Giardini”

Pracovní den v Benátkách

Na druhou část Biennale jsme si přivstali, takže jsme ve městě už před desátou ranní a téměř sami. Opravdu, v úterý ráno v Benátkách potkáte pouze pracující Benátčany a těch není mnoho. Hodně lidí pochopitelně žije z pronájmů nemovitostí a pokojů, řada z nich vede malé obchůdky a služby. Vetšinou od 10 hodin, takže teď jsou zrovna na cestě do práce, telefonují, navzájem se zdraví, pokřikují ze břehu na břeh a ze břehu na loď.
U vody to je ale jiná práce. Nejprve na Ponte D. Accademia potkáváme dvojici mužů pečlivě odstraňující zámečky, které na starý most za víkend navěsily stovky turistů v naději, že se do Benátek vrátí. Zámečky, mnohdy podepsané či ostužkované, končí bez ceremonií na dně kbelíku. A štípání pokračuje. (Když jsme se o několik hodin později vraceli z Biennale, neměli ještě hotovou ani jednu celou stranu mostu!)
O několik kanálů vedle, ale snad o století v čase zpět – opravna gondol. Tady končí ty načančané nádhery, když potřebují trošku naleštit.
Dva dny jsem od Architekta poslouchala, že by chtěl vědět, jak hluboké moře v Benátkách je. No a zrovna jsme narazili na loď vyměňující kůly pro kotvení lodí. Je na to takový speciální jeřáb, který dokáže vytáhnout starý kůl a na jeho místo zatlouct nový. 
Takže pro zvědavce: celková délka kůlu: 11 metrů, z toho v bahně asi 4 metry, 3 metry nad hladinou a zbytek (4m) pod vodou.
Ráno měli čerstvě vyměněný jeden kůl, cestou domů už měli všechny 4 a začínali na další soustavě o pár metrů dál. Odhaduji tedy, že jeden kůl jim trvá tak 45 minut.

Tolik k rychlým postřehům ze života pracujících Benátčanů, příště to bude zase o Biennale.

Benátky křížem krážem

Pondělí bylo ve znamení procházky ztichlými Benátkami. V kempu i potom v ulicích města byl znát výrazný pokles počtu turistů, takže se i nejfrekventovanějšími uličkami dalo projít bezestrachu z toho, že vás někdo nakopne, nebo někoho naopak zašlápnete.
Fotky mnoho komentářů nepotřebují:
Grand canal
V Benátkách je prý asi 150 kostelů

Fondementa nuove – nábřeží u nemocnice

Lodní sanitka a v pozadí hned hřbitov 

Židovské gheto

Židovské gheto (naše nejoblíbenější část Benátek, bylo tam minimum turistů)
“Just a simple home for two”

Židovské gheto

Podzim se blíží!

Na úterý nám zbývá druhá část Biennale a pak se pomalu vydáme na jih. V Benátkách se stejně má zkazit počasí…

Jedna fotka z kempu určená našim rodinám- nestrádáme 😉

Architektův ůlovek z Hannibalu – skládací gril. Tentokrát na něm připravuje italská salsiccia a cuketa.