To nejlepší z Bienále architektury 2016

Mám sice ráda tu nervozitu při objevování nových věcí, ale na druhou stranu mě těší naše občasné návraty „na místo činu“. Ten komfort, že vím, kde co je, popřípadě hledání drobných změn. A samozřejmě i nostalgie a vzpomínky na zážitky z minula. S podobnými pocity jsem letos jela do Benátek na Bienále. A přestože letošní téma bylo pro některé autory zjevně obtížně uchopitelné, našla se i řada opravdu silných nebo zajímavých instalací a projektů, které stojí za sdílení.

Pokračovat ve čtení „To nejlepší z Bienále architektury 2016“

Co musíte vyzkoušet v Benátkách

Na sever Itálie jezdíme většinou hlavně do hor. Jednou za dva roky ale spojíme naši lásku k horám se zálibou v architektuře a vyrazíme i do Benátek. Je to jedno z mála měst, kde jsem byla více než dvakrát a vím, že se tam ještě podívám, protože mě pokaždé něčím znovu okouzlí. Ať už jste tam byli, nebo teprve plánujete Benátky navštívit, mám pro vás inspiraci, co stojí za vyzkoušení.

Pokračovat ve čtení „Co musíte vyzkoušet v Benátkách“

Arco

Přesun do Arca patřil k těm náročnějším. Nejen, že jsme museli urazit asi 400 km, ale navíc v době, kdy v Itálii končily letní prázdniny a Italové se tak mohli po tisících věnovat svojí oblíbené činnosti – stání v kolonách. Opravdu, ve směru z jihu na Miláno to vypadalo na pěkných pár hodin beznaděje. My jsme naštěstí zvolili trasu přes Modenu, takže jsme se sice trápili kus po okreskách, ale zase jsme neplatili tolik na mýtném. U Modeny jsme na dálnici znovu najeli, ale po kolonách ani památky, tedy až k Lago di Garda.
Gardské jezero je největší v Itálii a díky své poloze má zcela speciální vlastnosti. I když je hluboké, udržuje si velmi teplou vodu. Přestože leží v sevření hor, hodně a vytrvale na něm fouká, takže je ideální pro windsurfing, kite a plachtění. Prostě krása, kterou si chce užít hodně lidí zejména z Německa. Může se vám tak (jako nám) stát, že při sjezdu z dálnice uvíznete v koloně dlouhé pár desítek kilometrů. 
Naštěstí se všichni Germáni hnali do Riva del Garda a my narazili na odbočku na Arco dřív, než vytočený Architekt způsobil nějaký mezinárodní konflikt.
Arco je malé městečko úzkostlivě stočené pod ruinami. Jako by se snažilo vlastním tělem chráni to, co z malého hradu zbylo, a nedovolilo si oddechnout a protáhnout si ulice po údolí.

Jeden z možných úhlů pohledu na Arco.

Ze skály, na které jsou ruiny, je vidět i Lago di Garda. Na druhý konec Gardského jezera ale nedohlédnete…

Úzké uličky jsou sice romantické, ale nemožné k parkování. A všude je narváno! Nechápu, jak v tak malém městě může být tolik lidí. Co tu všichni dělají? Až v centru si všimnu vlajek a transparentů hlásajících, že ze všech dnů v roce jsme se trefili do Arca zrovna o víkendu, kdy je Rock Master – horolezecký svátek!

Na procházku městem ale dnes není čas ani podmínky –  stmívá se, silně prší a my si ještě musíme najít místo k přenocování. V houstnoucím dešti tak míříme ještě kousek na sever za městečko Dro. Tady se ukrývá nepoměrně menší jezero jež to Gardské, pro naše účely ale více než dostačující. I přes neustávající déšť a nízkou teplotu se v něm krásně vykoupeme. To je na cestování na vlasní pěst to krásné – ještě po obědě jsme se potápěli v moři a večer už se rozhlížíme po horách!

Pisa

Posíleni krásami Toskánska jsme dorážíme do posledního města na seznamu. Naštěstí se nám podařilo přespat jen pár minut od Pisy, takže k věži přijíždíme ještě před zájezdovými autokary. 
Všichni sem jezdí v zásadě jen kvůli Piazza dei Miracoli, kde je soustředěno kromě Šikmé věže ještě několik dalších památek. Vstup do nich se trochu podobá počítačové hře, kde se svým hrdinou – turistou – musíte plnit jednotlivé úkoly, abyste postoupili v příběhu dále. 
Turista nejprve dorazí k věži. Tu je potřeba vyfotografovat. My obyčejní smrtelníci se spokojíme se snímkem a jdeme dál. Rádoby vtipná skupina fotografů se ale zasekne již v této části mise. Jejich cílem je docílit fotografie, kde:
a) věž podpírají
b) věž shazují
c) leží na trávníku a vypadá to, že jim věž „roste“ z kalhot
Neváhají tomu věnovat spoustu času a energie, které jim pak chybí ve fázi 2 – zajišťování vstupenek. 
Na náměstí se vstupuje z několika stran, na žádné z nich se ale nedozvíte, kde si koupíte lístky. Označení pokladny je zřetelné, až když prakticky dojdete k věži a většina turistů si ho stejně nevšimne. Proto hlídači u vstupu do věže nedělají prakticky nic jiného, než směřují davy k pokladně.
Pokud jste trefili k pokladně, musíte si správně vybrat, do kterých památek chcete vstoupit. Vstupné se nevztahuje na všechny (i když vstup na věž stojí 16 Euro). Pokladní nejsou bůhvíjak dobře jazykově vybaveni (co byste chtěli, jste v Itálii), takže dost pomůže ukazovat na připravené obrázky.
Z pokladny vás odkážou rovnou do šatny. S sebou na věž nesmíte mít batoh ani kabelku. Zato vám ale připomenou, abyste si nezapomněli foťák. Číslo elektronicky zamčené schránky vám napíší na vstupenku a nasměrují vás do fronty.  
Do věže se vstupuje každých asi 20 minut. Organizovaně. To znamená, že nás nejprve nahnali do místnosti v přízemí, kde nás stručně informovali o historii věže. Pak už následuje samotný výstup. Ten je naštěstí otázkou sil každého jednotlivce.
Závaží spuštěné ze středu věže ukazuje, jak moc je nakloněná

Zvony na vrcholu věže jsou také nakřivo

Věž vrhající stín na dóm Panny Marie Nanebevzaté
Vstupenka na šikmou věž se vztahuje i na dóm Panny Marie Nanebevzaté, takže se tam jvydáváme již v houstnoucím davu. Italové se opět nezapřou, u vchodu pečlivě kontrolují délku sukní a odhalená ramena. Naštěstí vám tu poskytnou nemocničně zelený přehoz, takže tu černý obchod se šátky nebují.
Dóm Panny Marie Nanebevzaté a věž
Dóm Panny Marie Nanebevzaté 
Nezapomenout na věci v šatně a je to za námi. Procházíme se přilehlými uličkami k řece. S radostí zamíříme k trhu, ale ovoce a zelenina na něm je opatřena etiketami nadnárodních značek. To není nic pro nás. Místní ale nakupují pečivo od usměvané paní v dodávce, proto se jdeme podívat. Ochotně nám představí několik druhů chleba a varuje nás, že ten, který jsme si vybrali, je podle místního receptu a zcela bez soli. Necháme si na něj tedy zajít chuť a zvolíme tradičnější složení.
Ještě není ani poledne, když vyrážíme k moři. Tady mám slíbeno několik dní odpočinku. Představujeme si malé městečko na pobřeží, kde si Architekt bude chytat ryby a já si přečtu knížku.

Florencie

Z Bologny do Florencie sice jedeme po hlavním tahu spojujícím sever s Římem, ale pocit máme stejný jako na betonovém úseku z Prahy do Hradce Králové. Dálnice je tu strašně hrbolatá a rozbitá, litujeme Caddynku a její kolečka.

Asi na půli cesty si uděláme obědovou pauzu. Na první pohled krásné odpočívadlo se spoustou laviček pod vysokými borovicemi a k tomu výhled do údolí. Jenže co se zdálo jako ráj odpočívadel, ukáže se být docela pastí. Přijdeme na to s jednoduchou lidskou potřebou – není, kde ji vykonat. Chlapi si poradí, ale ženy krouží bezmocně po odpočívadle, nevěda, kam se uchýlit. Těch pár relativně krytých míst je poseto papírovými kapesníčky ve větším než únosném množství. A když na chvíli poleví vítr, nese se nad celým místem velmi nelibý zápach. V zásadě se nám dost uleví tím, že odjedeme.
Do Florencie přijíždíme na sklonku odpoledne a rovnou míříme do vybraného kempu. Měl by být někde na kopci, takže ženeme autíčko do strmého svahu uzoučkou silničkou lemovanou bytelnými zídkami. Potkat v protisměru někoho většího než cyklistu, tak máme problém.
Recepční v kempu je extrémně nepříjemná. Když jí řekneme, že budeme spát v autě, protože nemáme stan, ihned řekne italsky vedle sedícímu kolegovi, aby nás šel zkontrolovat. Aby nám ho kdyžtak mohli doúčtovat. Asi si myslela, že jí nebudeme rozumět, ale proč se za stan připlácí jsem nepochopila.
Areál „sedí“ na špičce kopce. Nejvýše položený je bazén s barem, od něj se pak vinou jako smyčky cestičky pro auta i pěší. Vybereme si místečko, připravíme vše ke spánku a vyrazíme k bezénu. Je od něj krásný výhled až na centrum Florencie, kterému dominuje kupole Duomu Santa Maria del Fiore. Předvedeme pár póz v zapadajícím slunci a jdeme na kutě.
Ráno kemp opět opouštíme, musíme jen kousek přeparkovat. Dolů do Florencie nemá vůbec smysl autem jezdit. Necháme tedy Caddy na parkovišti a dolů se necháme svézt autobusem, aspoň se nepachtíme v těch serpentinách.
V centru jsou dle očekávání mraky turistů. Zájezd za zájezdem směřuje k Duomu, proto my se mu z počátku elegantně vyhýbáme a míříme do tržnice. I když pro nás je to spíš mučírna. Těch vůní! Sýry a šunky z rukou Italů dokáží být doslova uměleckým dílem. A ten krásný prostor! Byla jsem v podobné hale kdysi v Budapešti, ale i když tam také prodávali místní, mělo to k tomuto trhu elegancí a stylem hodně daleko.
Jediné, co nás překvapilo negativně, byly ceny. Podezřívala jsem obchody s italským zbožím v Praze, že jsou předražené, ale při pohledu na cenu 6 Euro za 10 dkg salámu na florentském trhu jsem se jim v duchu omluvila. Kdepak, za některé dobroty se zkrátka platí i v zemi původu.
Nakupuje se pod střechou s krásnými svítidly.

Pokud vás tržnice unaví, můžete si odpočinout v jedné ze stylových kaváren.

Nešlo se mu vyhnout! Na Duomo Santa Maria del Fiore narazíte skoro všude. Měli jsme štěstí, fronta k němu byla jen krátká. Zato jsme si v ní užili černošky nabízející šátky. Věděly proč! Do kostela vás tu s odhalenými rameny, krátkou sukní či v šortkách nepustí. Kdo to neví, buď si vystojí frontu zbytečně, nebo podlehne a narychlo si koupí předražený kýč.

Uvnitř je hlava na hlavě a zejména pod kopulí si vyzkoušíte, jak se asi cítí sardinky v plechovce. Někteří turisté jsou obzvláště zuřiví a svoje místo pod kopulí si vynucují dloubanci, nebo ještě hůř – použijí živý štít – děti.

Florencie je plná muzeí, ale na další davy nemáme náladu. Raději se procházíme uličkami a hledáme příjemné místo na oběd. Architekt má vybrané tři restaurace, ale bohužel dvě z nich nacházíme zavřené. Uspějeme až ve třetí, kde nás ale požádají, ať přijdeme až ve 12,30. Ve 12,00 totiž obědvá personál.
Bloumáme kolem bloku, abychom zabili těch pár minut, a nacházíme maličký obchod s japonským zbožím. Jsou tu kimona, čaje, čajové spoupravy… Věci, které byste kousek od centra Florencie nečekali. Majitelka je příjemná a na rozdíl od většiny Italů umí výborně anglicky, takže nám zkrátí čekání na oběd povídáním. 

Na tenhle oběd se vyplatilo si počkat! Nejprve jsme tam sami, ale během chvíle už je restaurace plná a navíc především místními. To je vždy dobré znamení. Menu je sice jen v italštině, ale v celku si poradíme a obědnáme si. Jako předkrm salám s fíky (aspoň takto když nás tak nalákali na trhu) a pak hambrurgr pro architekta a těstoviny s ragů pro mě. Oboje je více než vydařené a k tomu tak výborné víno, až mě mrzí, že se do mě nevejde ještě aspoň dezert. Když říkám ještě aspoň, tak nepřeháním. Italové běžně spořádají předkrm, první chod (třeba těstoviny), druhých chod (velký salát), dezert a kávu. 

Architekt nám našel nějakou výjimečnou prodejnu zmrzliny. Aby nám na ni vytrávilo, vyrážíme oklikou přes slavný floretský most. Zjišťuji, že na fotkách i ve filmech vypadá mnohem větší, než je ve skutečnosti. 

Je čas na zmrzlinu. Teplota stoupá, motáme se uličkami hledajíce stín. Stín a tu prodejnu, ale zdá se, že ve Florencii nám štěstí nepřeje. Na dveřích je vypsaná dovolená na celý srpen…
Chceme před odjezdem ještě nakoupit na tržnici, ale ta už má zavřeno. Zatímco všude jinde to v Itálii žije spíš odpoledne, tady pořídíte jen dopoledne. Škoda…
Cesta autobusem zpět k autu je opět zážitek. Zaprvé proto, že nemůžeme najít odjezdovou zastávku. Na náměstí je jen příjezd, odjezd nikde značený není. Zkoumáme instrukce od kempu. Napsali tam sice každý prd, ale takový „detail“ jako odkud ten autobus jede, vynechali. Je obtížné to zjistit i od místních, jakmile slyší angličtinu, zachvátí je panika a přestanou myslet. Až jeden autobusák aspoň máchl rukou směrem k vedlejší uličce a hle, tu je opravdu po pár metrech zastávka.
Zpátky u auta opatrně navrhuji úprk do hor. Už mě ty davy a města nebaví. V Architektovi se najednou projeví Horolezec a vypadá to, že se na Pisu vykašleme. Ale nakonec zvítězí zvědavost a vydáváme se do kopců Toskánska.