2.3 Perličky od Atlantiku

První dny se vysloveně flákáme. Já se vzpamatovávám po viróze, která mě provázela i na cestě, surfař mě raději šetří. Takže dny vyplňujeme povídáním s místními, procházkami a večer koukáním na filmy. Však se taky nemusíme hned honit ne? 🙂
Panorama beach při odlivu
Odpočívá vlastně celá vesnice. Vlny na nejbližších spotech jsou nestandardně malé, proto se tu nedrží ani moc surfařů. Pokud tu bydlí, odjíždějí ráno na pláže třeba i 25 km daleko a vrací se až večer, urvaní.  Na ulici tak spíše potkáváme místní, což nevadí, protože nám to alespoň umožňuje dozvědět se o nich něco víc.
Překvapivě nemají takovou radost ze sluníčka jako my. Vosna, majitel půjčovny surfů, ho má už doslova pokrk. Říká, že kdybychom žili v zemi, kde prší jen 6 dní v roce, taky by nás ten puchejř začal štvát. Netoužím po 40 stupňových vedrech, ale za teploty, jaké tu máme teď, bych byla vděčná celoročně. 20- 26’C je můj ideál. Přesto mu začínám rozumět, když zmiňuje ceny potravin v dobách sucha. Zatímco normálně si za 1 Euro koupíte 10 kg pomerančů, teď jste rádi za 1 kg! Dešťová voda tu ovšem ovlivňuje život i jinak. Posiluje mořské proudy, takže má částečný podíl na tom, jak se zrovna chová oceán. Jestli budou vlny, které přilákají surfaře, na nichž je tu závislá většina obyvatel, a zda budou u pobřeží ryby, které živí zbytek vesnice. Když nám tu mírně sprchne, všechny rostliny jakoby se trochu nadechly a pookřály. Místní vyjdou do ulic a já poprvé vidím v Maroku kaluže. 
Panorama beach

20. Maroko – epilog

Den po příletu jsem šla na domluvenou injekci (žloutenku) k obvodnímu lékaři. Protože jsem kvůli otoku zad nemohla spát, poprosila jsem ho o nějakou mast. Když slyšel, co se stalo, poslal mě místo do lékárny na urgentní sono. To bylo čisté, takže mi záda jen ošetřil a poslal mě domů s průpovídkou, že mám víc štěstí než rozumu. To byla středa.
 

Ve čtvrtek jsem si ve čtyři hodiny odpoledne uvědomila, že jsem v práci, ale nevím, jak jsem se tam dostala a co tam od rána dělám. Taky mě najednou šíleně bolel krk. Po probdělé noci jsem v pátek u doktora vyfasovala 9 injekcí do trapézových svalů na krku. Takovou bolest jsem v životě nezažila! Injekce obecně nesnáším, ale tohle byl extrém. Musím říci, že pomohly, dokonce asi na týden, potom se bolest začala opět vracet. Dosáhla takové intenzity, že pro další injekce jsem si šla dobrovolně. Bylo jich 19! (Do pravé strany krku vždy o jednu víc)
Doktorovi se zhoršující bolest nezdála, proto mě poslal na rentgen. Ten ukázal vychýlení 3 krčních obratlů, ale naštěstí bez jejich mechanického poškození. Podle všeho jsem si pádem skoro zlomila vaz. Svaly hlavu sice udržely, ale přepjaly se tolik, že nyní držely obratle v nepřirozené poloze způsobující bolest, nerovnováhu a výpadky pozornosti.
Zkrátím to. Po absolvování preventivního neurologického vyšetření a několika měsíců fyzioterapie jsem v pořádku. Hlava ani krk už mě nebolí, ale na okolnosti zhruba pěti hodin okolo pádu jsem si stále nevzpomněla a prý už si ani nikdy nevzpomenu.
Takže kdy se chystám do Maroka znovu? Vypadá to předvánoční výlet 

18. Marrákeš, příjezd

Nesnáším odjezdy. Vždycky bych se raději teleportovala z místa na místo, než abych odněkud odjížděla a loučila se. Pokaždé mám pocit, že jsem nestihla všechno a hrozně mě to mrzí. Tentokrát jsem navíc přišla vlastní vinou o výlet do Paradise valley a tohle vědomí mě tížilo víc než potlučená hlava a sedřená záda.
Do Agadíru jsme to chtěli vzít autobusem, ale když se objevil, vypadalo to, že bychom se mohli tak akorát zavěsit na zpětná zrcátka, protože uvnitř byla hlava na hlavě. Já jsem se navíc necítila dobře, proto mi taxík přišel jako lepší řešení.
Bylo vidět, jak si pan řidič svého autíčka váží. Mercedes, který se v Evropě proháněl ještě někdy v 80. letech, byl pro tohoto pána nejen zdrojem obživy, ale skoro domácím mazlíčkem. Co z jeho původního interiéru omšelo, nebo dokonce upadlo, to pan řidič umně nahradil. Původní obložení zastoupil koberec, kličky k okénkům nesly loga méně honosných značek. Přes všechnu tu péči ale jel opět jako prase a já se držela zuby nehty, abych šetřila ta bolavá záda.
V Agadíru nám do odjezdu zbyl čas tak akorát na malé občerstvení v tamním bufetu. Jaký rozdíl mezi Café Florida! Obsluha vypadala, jako že spolkla pravítko, a chovala se tak uctivě, až to vypadalo jako parodie nějakého filmu. Nabídka sladkého pečiva nedozírná a při pohledu na něco připomínající koblihy jsem si nemohla nevzpomenout na mého oblíbeného Saturnina. Jak by se asi přítomní nabubřelí Američané tvářili, kdyby dostali koblihou?
Cesta do Marrákeše utekla velmi rychle, hned u nádraží jsme chytli taxi a nechali se dovést poblíž hotelu, kde jsme měli rezervaci. Slovo poblíž tady hraje klíčovou roli. Náš hotel byl totiž v úzkých uličkách, kam se řidiči nechtělo, tak nás dal na pospas místním “vodičům”. To vás osloví mile vypadající klučina, že vás dovede, kam chcete. Strkáni davem, jdete za ním a modlíte se, že vás vede správně. Až když uhnete do extrémně temné uličky, dojde vám, že ten dav za vámi vytvářeli jeho dva velcí kumpáni, kteří vás zezadu nejprve nenápadně postrkovali, pak hlídali, ať si to nerozmyslíte a nakonec působí jako pádný argument, že máte zaplatit. Díky našim zpustlým zevnějškům nás to nevyšlo až tak draho, ale příjemné to rozhodně nebylo.
 
V momentě, kdy jsme zaplatili (pánové chtěli na oběd pro všechny tři), se otevřely dveře hotelu. Zvonili jsme hned, jak jsme k hotelu přišli, protože jsme začínali tušit problém, ale paní majitelka/provozní otevřela až ve chvíli, kdy byla transakce uzavřena ke spokojenosti našich průvodců. Jelikož minimalistická recepce byla hned za dveřmi, nepochybovala jsem, že počkala a schválně neotevřela hned.
Velice až převelice mile si zkontrolovala naši rezervaci a provedla nás po hotýlku. Přestože její vlídnost byla až neupřímná, a tudíž protivná, nijak mi to pobyt nekazilo. Na střešní terase (konečně terasa!) jsme si dali čaj a nějaké jejich sušenky a trochu si vydechli. Musela jsem muže pochválit, vybral výborně. Na chvilku se mi dokonce podařilo zapomenout na bolest a jen jsem si užívala soukromého a klidného posezení uprostřed živoucího města.
 
 
Jak to tak bývá, když je vám nejlépe, utíká čas nejrychleji. Brzy jsme se vydali do ulic hledat marrákešské nejslavnější náměstí a trhy, abych si ten poslední den ještě pořádně užila.
 

17. Taghazout

Noc byla neklidná. Několikrát jsem se vzbudila s panikou, kde to jsem, a pak
mě také budil muž, aby se ujistil, že nejsem v bezvědomí. Snad měl nastavený
alarm, protože normálně spí jako zabitý. Ráno jsme tak oba vypadali jako
chodící zombie, já o to víc, že jsem mohla kvůli naraženým a sedřeným zádům
chodit jen mírně ohnutá. Také jsem si trochu připadala jako v mrákotách. Na
všechno jsem se musela soustředit, některé vzpomínky stále nedávaly smysl.
Ocenila jsem svoje poznámky, tedy tento blog, jež pomohly leccos objasnit.

Prapůvodně jsme se chtěli v neděli vyjet na motorkách, ale pak přišel
Hassan s nabídkou, že nás vezme autem na návštěvu k místním. Taková nabídka se
neodmítá, ale nakonec jsme kvůli mému pádu nejeli nikam. Abych se necítila
úplně marně, vyrazili jsme alespoň na krátkou procházku Taghazoutem. Doposud
jsem znala jen jeho spodní část rozkládající se na břehu oceánu a kolem hlavní
silnice. To je ale oblast obývaná téměř výhradně surfaři, místní žijí v domečkách
směrem od hlavní nahoru do kopce.

Zajímalo by mne, jestli v Maroku mají nějaká stavební omezení, protože tady
se zdálo, stavět lze kdekoliv a cokoliv. Jediné, o co se snažili všichni
stavitelé, i když každý trošku jinak, bylo přivést ke vchodu schody, které by
obydlí spojovaly se světem. Výsledkem tak jsou uzoučké uličky, kde je každý
schod jinak vysoký i široký a někde visutá schodiště působí prostě vysloveně
nebezpečně.

Jestli mi připadalo, že na pláži a okolí je hodně odpadků, nebylo to nic v
porovnání s prostorově neohraničenou skládkou, která se rozprostírá za hranicí
vesnice. Odpadky kam se podíváte, dokonce i v korytě potůčku, který by jinak
byl příjemným osvěžením polopouště, a který navíc protéká celou vesnicí až do
moře. Jim opravdu nevadí, že pak pod okny jejich domu teče stoka…

 

Cestou z kopce zpět do apartmánu jsme se stali doslova atrakcí. Zcela
výjimečně nás nesledovaly mužské pohledy, ale oči místních žen a dívek více či
méně orámované šátky. Děti se za námi nejprve plížily jen opatrně, pak se ale
našla odvážná holčička a spustila lavinu pokřikování, které sice znělo
roztomile, takže jsme se na ni usmívali, ale vlastně si nemůžeme být jisti, že
nás neposílala do pekel.

 

Jak jsme se tak proplétali uličkami, oslovil nás jakýsi místní umělec. Seděl
v šeré chodbě svého domu a maloval portrét ženy zahalené v šátku. Napadlo mě,
že to tady musí být snadný způsob obživy- na jeho obrazech je třeba měnit jen
tvar a barvu očí, zbytek může ponechat stejný. Ženy v šátcích jsou k nerozeznání…
Hrozně si s námi chtěl povídat a chlubil se, že jeho dosavadní největší
realizací bylo vytváření umělých skalnatých předělů v dubajském aquaparku.
Chtěl se nám zalíbit a zasnil se o tom, jak krásné by to v Maroku bylo, kdyby
byli lidé kreativnější a třeba právě ty schody před domy natírali na různé
barvy… Já si myslím, že by stačilo, kdyby se naučili zpracovávat odpad a
netolerovat jeho kupení, kde se komu zlíbí.

15. Jiná liga

Náhlá změna větru způsobila, že vlny začaly přesahovat naše schopnosti. Nestalo se to nenápadně a postupně, jak byste možná čekali, ale skokem a bez varování. Z našich 1,5-3 metrových vln jsme najednou měli 6-8 metrů a to už se můj surfař do moře naštěstí nehnal. Nejprve jsme nenadálý příboj sledovali z okna, pak jsem muže vyhecovala k procházce po skalách, a nakonec jsme došli až na Anchor point. Jedná se o výběžek u Mystery, o který se vlny krásně rozbalují a zkušeným surfařům umožňují ujet na jedné vlně i stovky metrů.

Cestou jsme se párkrát nechali zcela romanticky téměř spláchnout vlnou. Muž mě dokonce otestoval v pohybu ve skalnatém terénu (zvládla jsem, myslím, i obtížnost 4, ale netuším, co to znamená), kdy jsme museli obcházet zatopená místa. V závěsu za námi se držel jakýsi muž se surfem, ale nebylo nám úplně jasné, kde se tam z těch vln vynořil. Po chvíli mě napadlo, že k nám snad doputoval až od Anchor pointu, ale to se v té chvíli zdálo téměř nemožné- vždyť je to tak daleko! Čím blíž jsme k mysu byli, tím více postaviček jsme ve vlnách viděli. Byly to neuvěřitelné obrázky! Obrovská vlna, po níž člověk jel mnoho desítek metrů tzv. v tunelu! Jeden surfař měl štěstí a vlna ho vynesla až na pláž, jiný se těžce trápil, než se z vody dostal. Proudy si s ním pohrávaly a hrozilo, že ho hodí na skály, kde by prkno zaručeně rozštípal a sám sebe možná i polámal. S napětím jsme ho pozorovali dlouhé minuty a mně se opravdu ulevilo, když se z vody vymotal.


Podle počtu diváků na místě samotném bylo jasné, že uvidíme něco speciálního. Mezi lidmi v teplákovkách, většinou cizinci, se občas mihla postava v neoprenu, chvilku se rozcvičovala a pak hupla do burácejících vln. Pochybuji, že dotyčný přes ten hluk slyšel povzbuzování a někdy i vzdechy přihlížejících. Viděli jsme, co surfaře v těchto podmínkách čeká.
Nejprve musel pečlivě načasovat skok do vln. Došel na kraj skály, kam až to šlo, počkal na konec setu, či krátkou pauzu, a těsně po poslední vlně skočil po břiše na prkno a začal zuřivě pádlovat. I přes velkou snahu a spoustu vynaložené energie ho pás vody s bublinkami rychle unášel k pobřeží. Pás bublin v moři označuje, kam nejčastěji padá vlna, pro surfaře nejnebezpečnější místo. Tady měl možná i sto metrů a na cestě při jejich překonávání surfaře přepadla vlna i 10x, takže se musel znovu a znovu ponořovat špičkou prkna napřed (tzv. Duck dive), což ho stálo hodně sil. Teprve, když se z bublin dostal, mohl si z boku napádlovat na vhodnou pozici a pak už jen vybírat. Někteří surfaři působili jako děti v cukrárně, nevěděli, jestli raději tu či onu vlnu. Vyhlíželi, zkoušeli, padali. Stáli jsme na místě možná hodinu a za tu dobu se od skoku do vln dostal na vlnu jeden surfař, tak náročné podmínky tam byly.


Vyhnal nás až pokles teploty při západu slunce. Byla jsem plná dojmů z toho boje, který surfaři ve vlnách sváděli, jen aby se byť jedinkrát svezli na vlně o výšce rodinného domu. Kolik strachu v sobě museli překonat, jak velké odhodlání je muselo hnát a jak velcí blázni to museli bý…