První tandem let na paraglidu v Dolomitech

Po pěti letech vztahu si s Mužem dáváme už téměř výhradně zážitky. Letos to dopadlo dokonce tak, že z jednoho dárku nakonec byly hned dva tandemové lety na paraglidu.

Naše dobrodružství v Dolomitech začalo v dubnu, kdy jsem večer před odletem na Madeiru dostala tajemnou plechovku. Obal hlásal “turecká káva”, ale uvnitř jsem našla tričko letecké školy a poukaz na termický let na paraglidu. Když jsem se začátkem léta domlouvala na termínu s pilotem Alešem, ukázalo se, že chystá výlet do hor, kam potřebuje správně praštěné klienty. Co na to říct, znělo to jako výzva, a tak jsem původní hodinový let pro jednoho změnila na víkendovou akci v Dolomitech pro mě i Muže.

Nejlepší počasí

Každý, kdo se pohybuje alespoň občas ve vysokých horách, ví, že počasí se nedá odhadnout moc dlouho dopředu. I naši oblíbení Norové mají relativně spolehlivou předpověď jen na dva až tři dny dopředu, pak už se to prostě mění. Víme to, Aleš věděl, že to víme, ale i tak zněl opatrně, když mi zavolal ve středu odpoledne, jestli můžeme druhý den vyrazit. „Nejlepší podmínka má být v pátek.“ bylo jako zaklínadlo, takže jsme si oba s Mužem během pár minut přeházeli kalendář a já pyšně hlásila, že v pátek ráno budeme na místě připraveni k letu. „Fakt? No tak super, sejdeme se v Canazei.“ byla Alešova poslední slova potvrzující naši domluvu.

Druhý den v šest večer, když už jsem měla dávno být doma, sbalená a připravená vyrazit, mi Aleš volal znovu, že už jsou na cestě. „Já vlastně taky“, odvětila jsem a přidala do kroku. O dvě hodiny později jsme odjížděli i s čerstvým nákupem zásob směrem na Plzeň a navigace nám odhadovala cestu na osm hodin.

Na větrné hůrce

Díky zapůjčenému autu a německým dálnicím jsme i s pauzou vyjížděli na Paso de Sella už ve tři ráno. Unaveně jsme pátrali po místě na přespání, až jsme si v jedné zatáčce všimli malého bydlíka, vedle kterého bylo místo. Fičelo, ale obloha byla plná hvězd a vzduch voněl po sněhu. Vzpomněla jsem si na Lorelai a pak už se honem sunula do spacáku. Jak se později ukázalo, nebyl to jediný moment, kdy jsem na tomhle výletě zavzpomínala na Gilmorova děvčata.

Na nocování v autě jako žena nesnáším jedinou věc – chození na záchod. Z vyhřátého spacáku do lehce zadýchaného auta a pak ven. V tomto případě na plošinu vysoko nad údolím. Výhled krásný, ale ta zima! Trápila mě jen do chvíle, než jsem si všimla, jak vycházející slunce maluje protější skály na růžovo. Vrátila jsem se do auta pro foťák a s drkotáním zubům myslela na všechny ty obětavé instagramery, kteří nás omračují východy slunce.

Sraz s Alešem a jeho kolegou jsme měli jen o kousek výš u výstupní stanice lanovky. Už cestou do kopce jsme viděli spoustu paraglidů, ale to nás nepřipravilo na pohled, který se nám naskytl nahoře. Celá polovina hory byla pokryta rozprostřenými padáky a další a další postavičky s mohutnými bágly přicházely od lanovky. Brzy se objevili i Aleš s Honzou, kteří si celý ten zmatek rozvážně prohlédli a… nic se nedělo.

Načasování je klíč k úspěchu

Ukázalo se, že pánové spali jen tři hodiny, takže jsem jejich počáteční přecházení a rozhlížení přisuzovala hlavně spánkovému deficitu. Zatímco oni se zdánlivě kochali, my jsme se motali kolem s asi tisícovkou otázek v hlavě. Muž jich stihl do startu zformulovat několik set, ale stejně mu to nestačilo ?

Teprve později jsem pochopila, že na paraglidu je načasování zásadní. Když budete netrpěliví a vzlétnete příliš brzy, nebudou dostatečné stoupáky, takže brzy sklesáte. Naopak budete-li čekat příliš dlouho, mohou se podmínky změnit, začne třeba jinak foukat vítr a startovací spot přestane fungovat.

V průběhu našich dvou leteckých dní jsem měla možnost poznat, že Aleš je skutečně pilotem s velkým P. Co řekl, to se nejdéle do dvaceti minut stalo. Nakonec se podle něj začali řídit i cizí paraglidisté a poslušně čekali, odkud bude startovat on.

„Běž, běž, běž!“

Pozorovali jsme ostatní paraglidisty a docela dlouho se chystali, ale pak to šlo ráz na ráz. Nabalit se do všech dostupných vrstev, navléci se do postroje a vstřebat pár základních instrukcí.

Startování tandemu je pro spolu-letce mírně stresující – to nejdůležitější se totiž odehrává za vámi a nad vámi. Pilot, na kterého nevidíte, ale jste k němu připoutáni, musí správně zvednout a nafouknout padák. Vy vlastně máte jen jediný úkol – na povel se vší silou rozběhnout a (snažit se) běžet, i když padák nabírá vzduch a tedy i odpor. Běžíte, běžíte… a pak najednou koukáte, že už letíte. Když jste bezpečně vysoko, stačí se jen pohodlně usadit a kochat se.

Tichý pilot paraglidu

Bála jsem se jen dvou věcí, že zakopnu při startu a bude mi špatně při letu. Nesnáším kolotoče, na řetízkáči jsem byla snad jednou v životě a dalo mi opravdu hodně práce ukočírovat žaludek. Aleš mi doporučil Kinedril, který jsem poctivě polkla hned ráno, jenže to jsem nečekala, že startovat budeme o tolik později. Co když už nebude fungovat?!? Překvapivě byl ale let mnohem klidnější, než jsem čekala, a i když jsme toho moc nenapovídali, špatně mi nebylo.

Na padáku s Alešem se to totiž má tak, že když mlčí, tak se soustředí. Ticho našeho prvního letu jen občas protnuly moje nadšené komentáře (o kterých jsem si neustále říkala, že ho musí nudit, protože to mu přece na padáku říká každý) a jeho občasné upozornění a nadávky. I když mně se let zdál klidný a všechny poryvy tak nějak přirozené, Aleš měl tam za mnou chvilkama plné ruce práce.

Jeho snaha se ale rozhodně vyplatila, protože náš první let trval hodně přes hodinu a pohybovali jsme se ve výšce 3000- 3300 metrů. Výhledy neskutečné, ale taky pěkná zima.
Zatímco já jsem na sebe navrstvila asi úplně vše z mé outdoorové poličky, Aleš byl v mých očích poměrně na lehko. Proto si myslím, že později naše konverzace vázla i kvůli tomu, že jsme byli oba zmrzlí jak rampouchy. 🙂

Když šlo do tuhého

Nechtěla jsem být ta, kdo první navrhne sestup, létání na paraglidu bylo úplně magické. Ale přece jen mi byla zima a začala jsem si říkat, jak dlouho nám asi může trvat dostat se zpátky na zem. Jak se ukázalo, když se chce, jde to i pěkně rychle!

Aleš nás navedl na klesání, a protože to chtěl urychlit (a taky mě asi trochu vyzkoušet), začal klesat ve spirále. Když stoupáte, také se pohybujete ve spirále. Ale ta má v průměru několik desítek metrů, takže ji téměř nevnímáte.

Spirála při klesání znamená poloměr několik málo metrů a s tím spojenou ztrátu výšky. Pro mě osobně jeden z nejnepříjemnějších pocitů v životě. Ten úplně nejvíc nepříjemný se jmenuje houpačka a ta se mnou dělala takové věci, že ani netuším, co přesně se dělo. 🙂 Po spirále a houpačce už jsem se na zem opravdu těšila, ale nemusela jsem na ni čekat dlouho.

Aleš mi řekl, že přistaneme měkce na nohy, ať se nebojím. Trochu jsem znejistěla, znám své lámající se kotníky, ale nakonec jsem měla nohy tak gumové, že jsem si téměř okamžitě (a trochu nedůstojně) kecla na zadek.

V údolí bylo krásně teplo, ale já jsem byla tak plná adrenalinu, že jsem se celá klepala. Ještě že Aleš ihned začal balit padák a mé chvilkové slabosti si nevšiml. No, možná to bylo i pro to, že se k nám přidal Muž s připravenou další stovkou otázek. 🙂

Přízemní tvorové

Přistávací plocha je v Canazei luxusně upravená, takže pokud nepřistanete do ohrady s poníky, elegantně sbalíte padák a můžete se za nějakých 11 EUR znovu nechat vyvést na kopec. My jsme to tak udělali, ale jen proto, abychom utišili své přízemní potřeby. Po nemnoha hodinách spánku jsme toho měli docela plné kecky, o hladu nemluvě, takže jsme se vydali zpět pro auto, abychom se přesunuli na strategické parkoviště pod lanovkou.

Protože oplývalo piknikovým stolem i blízkým lesíkem, vyhodnotili jsme ho jako vhodné pro přespání a už v osm večer se ukládali ke spánku. Co si budeme povídat, tak pohodlné jako v naší VW Caddy to nebylo, ale protože s tou už jezdí nový majitel (úplnou náhodou také paraglidista) a naše nové auto ještě není hotové (o tom již brzy), byl to trochu punk. Tedy pokud se dá punkem nazvat to, když se dva skoro dvoumetroví jedinci schoulí v malém sportovním mercedesu.

Než jsem si stačila uvědomit, že jsem překonala další hranice toho, čeho bych si ještě před pár lety ani nenadála, spala jsem jak zabitá. Možná se mi zdálo, že létám, ale určitě se mi ani nesnilo o tom, že následující den na paraglidu bude ještě lepší než ten první. Ale o tom až příště…

 

Za zapůjčení úžasného objektivu děkuji Olympusu!