7. Poprvé do Alp

Ani ne po měsíci lezení přichází první cesta do Alp. V pátek dopoledne vyrážíme do Jižních Čech, kde přesedáme z mojí malé plechovečky do většího auta k dalším horolezcům a pokračujeme ještě asi 5 hodin do Scheffau am Wilder Kaiser v rakouských Alpách.
Jsem vyděšená, netuším, co mě čeká. Nevím, kde budeme spát, jak to tam bude s vodou, vlastně jsem si tak trochu musela vybojovat stan, protože ostatní prý budou spát buď v autě, nebo pod širákem. Stanovat v Rakousku se totiž podle všeho jen tak někde nesmí.
Po počátečním šoku se v autě rozkoukávám a snažím se soustředit na probíraná témata. Ale jsou to horolezcovi staří přátelé a známí, řeší lidi a místa, o kterých jsem nikdy neslyšela. I když dělám, co mohu, po chvíli v tom mám tak akorát guláš, tak se zaměřuji hlavně na měnící se scenérii za oknem.
Prakticky ihned po přejetí hranic vidím rozdíl. Nemám ráda, vlastně mě hodně rozčiluje, když někdo šmahem odsoudí vše české jen proto, že na chvilku vytáhl paty někam jinam. Snad je to tím, že jsem půl roku žila v Norsku a poznala, že nikde to není tak dokonalé, jak se z počátku zdá. Nechci proto, aby následující řádky zněly jako ódy na Rakousko a zatracení Čech. Přesto, jakmile překročíte hranice na jih, poznáte, že jste se ocitli v zemi, kde mají lidé zcela jiné vnímání prostoru, ve kterém žijí.
Čím to je? Na první pohled si všimnete rozdílů v architektuře. Řeknete si, že to dělají ty domy s muškáty za okny. Pak ale narazíte na budovu, která vypadá stejně jako ty české a přitom působí jinak. A začnete si všímat prostoru jako celku, třeba posekané trávy – nejen na zahradách, ale i podél silnic a na hektarech luk kolem. Na uklizených prostranstvích sice nechybí zbytky starých strojů, ale jsou poskládány tak, že nevzbuzují ten beznadějný a frustrující pocit skládky, jaký můžete mít z mnoha českých zahrad. Rakušany zjevně zajímá, jak to vypadá kolem jejich obydlí.
Pominu-li ale krásné bydlení, umí oproti nám jižní sousedé ještě něco – budovat silnice. V Rakousku uzavírka znamená, že tam pracují desítky lidí na směny, aby byla komunikace co nejdříve připravena k otevření. V porovnání s nimi působí naše Ředitelství silnic a dálnic jako banda děcek hrající si se značkami omezení rychlosti a zužování pruhů. Když budu trochu předbíhat, prozradím, že práce na silnici, které jsme míjeli cestou tam, se do neděle stihly posunout o několik desítek metrů.
Hustým pátečním provozem se prokousáme přes Rakousko a kousek Německa, až se před námi najednou objeví mohutné hory. Takové doma opravdu nemáme. Jako by se z moře zeleně zvedaly ostré ploutve obřích žraloků, kteří na nich mají už spoustu jizev z boje. V dálce je na vrcholcích vidět sníh i teď, kdy je 40°C. Na chvíli nemám slov, tak na tomhle polezeme?

6. Roviště

Prozkoumáváním Kloboučku náš objevitelský výlet teprve začíná. Nejdříve učiníme drobný pokus o to najít nějaké koupání, ale podnapilí místní nám moc nepomáhají (přijela k nim pouť, znáte to).
Nakonec podle plánu míříme na Roviště. Horolezec tam byl naposledy před pěknou řádkou let a já… Samozřejmě nikdy.
První překvapení pro horolezce je, že se musíme utábořit v kempu. Původně nám chtěl ustlat na verandě rozpadající se chaty poblíž skal, nebo vedle na louce postavit stan (to v případě, že bych na první možnost byla moc velká cíťa). Nebudu lhát, se svým 12 let starým spacákem se na nějaké spaní venku necítím, radši bych se držela ve stanu.
Od jeho rozbití nás odrazuje cedule adresovaná horolezcům- majitelé pozemku stanování nejsou nakloněni, tak mazejte do kempu. V takové situaci není co řešit, těch pár korun nás nezabije a ještě si večer budeme moct dát sprchu. Než na ni dojde, zkusíme ještě koupání ve Vltavě. Po celodenním horku je to víc než příjemné, ale působíme tak trochu jako atrakce. Na Rovišti mají skoro všichni bazény a do studené řeky se jim nechce.
U piva pak pozorujeme ostatní návštěvníky kempu a vybíráme cesty na druhý den. Většina z okolo sedících jsou místní chataři, jejich děti se jim válejí v prachu u nohou, další poletují kolem se psy a užívají si, že o prázdninách večerka neplatí. Jediní horolezci, o kterých zatím víme, je francouzský pár, který narušil místní stereotyp, když chtěl ubytování platit kartou.
V neděli je u skal plno, dá nám práci najít volnou cestu, na které bych něco mohla přelézt. Později se dostáváme vedle skupiny lezců, kteří probírají úrazy a pády. Jak motivující! Když se to sečte s výškou stěny 20-25 metrů, mám docela slušný strach. Pár cest ale dolezu a nejsou to už jen 4 a 4+, z pětek například Babagliding a Sociálka.
Odpoledne už se ve skalách nedá vydržet, i když dole je ještě stín, od půlky se už do nich opírá slunce. Vlastně není možné na stěnu ani položit ruku, jak je rozpálená, proto se přesouváme do řeky, kde se zchladíme před cestou domů.
Hodnocení oblasti
  • Dostupnost z Prahy – 2 (asi 40 minut)
  • Materiál – 2 (žula)
  • Odjištění – 2
  • Rozsah cest – 3 (spíše těžší cesty)
  • Možnost přenocování – 2 (kemp v dosahu)
  • Voda – 2 (řeka hned u skal, sprcha v kempu (pitnou s sebou))

5. Klobouček

Jako by lezení samo o sobě nebylo dost velkým zážitkem, snažíme se k tomu ještě objevovat nové lezecké oblasti. Když jsem se tedy horolezci zdála být příliš uvolněná cestou do Srbska, vymyslel, že příště už musíme jinam.
Objevil Kloubouček, skalní masiv skrytý v tajuplných brdských lesích u obce Obecnice, hned další rozpálenou sobotu tam tedy vyrážíme. Podle průvodce nacházíme lesní cestu, po které se vydáváme pěšky vojenským újezdem. Horolezec je zjevně zklamán, vypadá to tu příliš obyčejně, žádné zákopy ani známky po odpalování granátů. Dokud jdeme po cestě, řídíme se jednoduchými pokyny průvodce, ty nás pak ale posílají do lesa, kde si skály musíme prakticky vyčuchat. V hustém porostu je napoprvé nevidíme, kousek si zajdeme, ale po chvíli jsme u nich.
Hledání se vyplatilo, je to krásná a velmi romantická oblast. Na první pohled slibuje fantastické lezení po úhledných stěnách a věžičkách. Na druhý se ukazuje, že jsou tu cesty delší dobu nelezeny a před jejich zdoláváním by to nejprve chtělo notně použít kartáč. Většina cest je zarostlá a zpustlá. Při jednom z výstupů horolezec dokonce slaňuje částečně za kořen stromu, protože se mu jištění nelíbí.
Zkoušíme Zlámanou grešli a krásnou Starou cestu na jednu z věžiček. Cestou bojuji s vlastní psychikou. Špičky nohou nacpané do skály a přitom naprostý třes. Nechvěla se mi jen kolena, ale celé nohy od paty až po stehna. Strach mnou pulzoval a úplně mě paralyzoval. Horolezec mě sice povzbuzuje, ale odsekávám mu. Tohle musím překonat sama. Nakonec se nahoru přece jen vyškrábu a zapisuji se do své první horolezecké vrcholové knížky.

Do dalšího lezení se nám vzhledem ke stavu cest nechce. Výletu ale rozhodně nelitujeme – i v tropických vedrech je tu stín a chládek.
Hodnocení oblasti
  • Dostupnost z Prahy – 2- (asi hodinu cesty)
  • Materiál – 4 (příjemný slepenec, bohužel velmi zarostlé)
  • Odjištění – 3
  • Rozsah cest – 2
  • Možnost přenocování – 4 (kamenitý okolní terén moc příležitostí neposkytuje, snad jen pod malým převisem by se dvojice vešla)
  • Voda – 4 (v nejbližším okolí žádná; pitnou s sebou, ve vsi je placené koupaliště – ovšem zákaz vstupu se psi)

4. Lezecká hantýrka

S novým vybavením jsme se vydali zpátky na místo činu – na skály do Srbska. Tentokrát bylo v amfiteátru podstatně živěji. Rodinka včetně kojence, párečky, kamarádi… Sem tam k nám doléhaly útržky rozhovorů nebo jednotlivé výkřiky. Nejčastější je prudké „Dober“ těsně před tím, než lezci došly síly a spadl.
Jednou z věcí, které se musím naučit, je správná hantýrka. Komunikace je totiž při lezení extrémně důležitá. Je potřeba si hlásit, že „jdu“ nebo „jistím“, ale pro mě zatím nejdůležitější je již zmíněné “dober”. Je to signál lezce směrem k partnerovi, který ho jistí, aby co nejdříve napnul lano. Zpravidla následuje pád nebo těžký boj o to, aby se dotyčný na skále udržel. Když vás partner dobere opravdu poctivě, výrazně zmírní následky nedostatku vašich sil či chyby a pád může být vlastně jen odsednutí si a odpočinek.
Horolezec to má obráceně. Než jsem se naučila jeho rytmus lezení, občas jsem ho dobírala trochu moc. Hlasitým „povol“ se pak dožadoval trochu svobody. Z vrcholu stěny pak volá „zruš“, což napoprvé bylo trochu matoucí. Dnes na ten povel bez přemýšlení ruším jištění a uvolňuji lano, aby je mohl nahoře protáhnout „slaňákem“ a spustit se ke mně.
Při tomto již druhém pokusu o lezení na skále si troufám i na obtížnost 5, jak se ale později ukazuje, není pětka jako pětka. Jen těžko se smiřuji s tím, když něco nedolezu, ale zkrátka na to ještě nemám.
Vypadá to, že se lezení teď budeme věnovat víc, takže přikládám moje hodnocení oblasti, aby se mi to později nepletlo.
 
  • Dostupnost z Prahy: 1 (cca 30 minut autem, pak 20 min pěšky)
  • Materiál: 4 (fakt oklouzané vápno)
  • Odjištění: 2
  • Rozsah cest: 2
  • Možnost přenocování: 2
  • Voda: 2- (hned u řeky, pitnou s sebou)
 

3. Botičky do nepohodičky

Hned další červencový víkend jsme se opět měli vypravit na skály do Srbska, horolezec ale rozhodl, že tentokrát už musím mít vlastní vybavení. Alespoň základ – lezačky a sedák. Neděli dopoledne jsme tak strávili běháním po obchodech.
Se sedákem to bylo snadné – přišli jsme do Hudy sportu u Masarykova nádraží a tam hned věděli. Šikovný prodavač si horolezce pamatoval a zjevně mi sedák spolu před-vybrali. Takže mě do něj prakticky hned nasoukali a co víc, pověsili mě na stěnu! Jak jsem byla ráda, že jsem si pod šaty vzala legíny, ale i tak jsem měla pocit, že se popruhy do mých špíčků zařízly trochu moc.
Vybrat lezačky byla noční můra. Protože musí být tak o 2 čísla menší než obyčejné boty, aby v nich byla noha dostatečně napěchovaná, je docela oříšek se do nich nacpat. Po několika odzkoušených párech jsem byla zpocená a rozcuchaná tak, že byste mysleli, že jsem místo nazouvání bot zdolávala nějakou skálu.
Když zásoby první prodejny došly, měla jsem slzy na krajíčku a nohy prakticky bez citu. Horolezec byl ovšem pevně rozhodnut, že musíme uspět, takže jsme se vydali prozkoumat další obchody. Hudy na Perštýně sice oplýval širším výběrem, ale pan prodavač buď neměl svůj den, nebo jsme ho obtěžovali, takže to mé náladě nepřidalo. Měli jsme tak ale aspoň motivaci nakouknout do vedlejšího Rockpointu. Tam to bylo s obsluhou stejné, výběr ale horší, takže jsme se do Hudy vrátili zpět.
Proč je výběr lezaček taková věda, když víte, že vás stejně budou tlačit? Jestli jsem to pochopila správně, tak dobře vybrané lezačky obujete těsně před vstupem na stěnu, ale ani o minutu dřív, jak vás tlačí. Nohu v nich máte 100% napasovanou, aby poskytovaly maximální podporu, ale zase z nich nesmíte chytat křeče. No a v neposlední řadě je pravidlem, že první si vždy koupíte blbě…
Přes všechny peripetie jsem na konec sehnala krásné lezačky Rockpillars. Tak uvidíme, jestli jsem vybrala správně…
 
Porovnání s mojí normální velikostí bot