2.5 Večer plný vůní

Chceme jen na chvilku pozdravit Mustafu, ale díky marocké pohostinnosti zůstáváme až do nočních hodin. Bude se totiž podávat tajine (tažine), tradiční marocký pokrm. Minule jsem ho tu zkusila na Floridě a bylo to tragické, tak jsem zvědavá, jak dopadne domácí verze.
Sedíme v předsíňce rekonstruovaného přízemního apartmánu, který si tu koupili švédští důchodci a Mustafa jim ho spolu se svými bratry a přáteli pomáhá upravit. Zábava jede v několika jazycích: anglicky, berbersky, česky a švédsky. Berbeři se trošku předvádějí, ale mimo historky o místním podsvětí jsou velmi pozorní hostitelé. Heslo večera: Ladies first! Neustále nám dolévají marocký čaj, jehož chuti se naše verze nikdy ani nepřiblíží, nabízejí pivo, i když mají jen jediné, prostě by se najednou rozdali. Je to takový rozdíl oproti tomu, když se nás snaží všude jinde natáhnout! Nejkouzelnější je, jak celý večer Mustafa nápadně i nenápadně diriguje ostatní, aby nám to co nejvíc zpříjemnili. Polštáře na sezení musíme mít my a v hojném počtu, oni ať si poradí, jak chtějí. Během povídání pečlivě připravují vodní dýmku a nezapomínají zdůraznit, že kvůli nám do ní nedali hašiš, ale jen obyčejný tabák. Kdyby se tak, jako vodní dýmce, věnovali uklízení odpadků, dalo by se tu jíst z podlahy. Protože Maročané ale raději kouří poctivou dýmku, nevadí jím u toho sedět v odpadcích.
 
Švédská dvojice vypráví o cestování a životě doma, kde si z důchodu nemocničního řidiče můžete koupit apartmán v Maroku. Večer příjemně plyne a opodál se připravuje dobrůtka. Tajine je název pro jídlo připravované ve speciální keramické nádobě, která se postaví na rozpálené uhlíky. Dovnitř můžete dát v podstatě cokoliv, základem je ale jejich tajná kombinace koření, které se tu prodává ve velkém. V našem tajine se nejprve na olivovém oleji připraví cibule, do které se naskládají kousky kuřecího masa. Po 20 minutách se může naskládat zelenina – brambory, rajčata, olivy, k tomu plátky citronů a je to. Stačí nechat další hodinku pěkně dusit a máme parádní večeři. 
 

Pro nás, bílé tváře, jsou tu vidličky, Berbeři tajine zásadně jedí jen rukama a chlebem, který si namáčejí ve šťávě. Ať tak nebo tak, je to opravdová pochoutka. A navíc žádné nádobí! Teď jen vymyslet, jak by se dal tajine připravovat doma.

2.4 Zpátky na prkně

Tři dny lenošení stačily, je na čase zase něco dělat! 🙂 Mustafa se nabízí, že nás odveze na Crocodile beach, abychom se nemuseli se surfy táhnout autobusem. Ráno sice musíme počkat, až se pařmen vyvalí z postele, ale pořád je to lepší, než čekat na autobus v zemi, kde na těchto linkách neexistují jízdní řády. Takže někdy kolem poledne přivazujeme prkna na střechu autíčka, které je skoro tak malé jako můj starý Fiat. Je z toho pozdvižení, ale Mustafa svoje krásné auto minulý týden naboural. 
Na Crocodile se to opět hemží studenty surfové školy. Poznáte je podle křiklavě zelených triček, které mají přes neopren. Vypadají jako broučcí zápasící se stéblem trávy. Snaží se vyškrábat nahoru, padají, znovu bojují a nakonec mizí v bílé pěně. Mezi nimi se jako střevlíci míhají instruktoři celí v černém, jediní svá stébla ovládají bez problémů, a dokonce si dovolí i vyslovené lahůdky jako jízda ve stoje proti vlně.
Soukáme se do neoprénu a já si trochu vyčítám, že jsem si od Vosny půjčila ten teplejší. Teď ze mě leje, a to se mi zatím povedlo obléct jen nohy. V momentě, kdy vstoupím do 17 stupňové vody, již nelituji, naopak! 
První tempa jsem na surfu ještě trochu vratká, ale překvapivě rychle se do toho dostávám a držím balanc. Taky „oko“ na vlny mě úplně neopustilo, vidím ji, pádluji, chytám ji, vyskakuji a ve stoje sjíždím hned první. Nevím, kdo je víc překvapený, jestli já, nebo surfař. A i dál se mi docela daří. Vlny dokáži odhadnout a velmi často i chytit. Když se soustředím na svůj postoj, zvládnu jich řadu sjet krásně čistě. A s výskokem! Žádné přes kolena. 🙂 Velký podíl na tom ale rozhodně má oceán samotný. Takhle vlídné vlnky jsem totiž žažila poprvé. Když to porovnám s tím, na čem jsem v březnu začínala, tak tady jsem se nebojím ani vteřínu, zatímco tam skoro pořád. Tady se ani jednou nedostávám do vlnobití v impact zóně, ani do bubnu pračky. Oboje mě ale ještě určitě čeká, až se vydáme na Tamri nebo jinou pláž s většími vlnami. 🙂 
Surfujeme asi 2,5 hodiny, než se jdeme trochu ohřát na sluníčko. Ještě bych si klidně nějakou vlnku sjela, ale nechci úplně prochladnout. Stejně nás za chvilku vyzvedává Mustafa, takže hurá do sprchy a na zasloužený (pozdní) oběd.
Siesta na terase (místní kluci neúnavně hrají fotbal, kdykoliv jim oceán udělá trochu místa, a ani jim nevadí, že se u toho trochu zmáčí)

2.3 Perličky od Atlantiku

První dny se vysloveně flákáme. Já se vzpamatovávám po viróze, která mě provázela i na cestě, surfař mě raději šetří. Takže dny vyplňujeme povídáním s místními, procházkami a večer koukáním na filmy. Však se taky nemusíme hned honit ne? 🙂
Panorama beach při odlivu
Odpočívá vlastně celá vesnice. Vlny na nejbližších spotech jsou nestandardně malé, proto se tu nedrží ani moc surfařů. Pokud tu bydlí, odjíždějí ráno na pláže třeba i 25 km daleko a vrací se až večer, urvaní.  Na ulici tak spíše potkáváme místní, což nevadí, protože nám to alespoň umožňuje dozvědět se o nich něco víc.
Překvapivě nemají takovou radost ze sluníčka jako my. Vosna, majitel půjčovny surfů, ho má už doslova pokrk. Říká, že kdybychom žili v zemi, kde prší jen 6 dní v roce, taky by nás ten puchejř začal štvát. Netoužím po 40 stupňových vedrech, ale za teploty, jaké tu máme teď, bych byla vděčná celoročně. 20- 26’C je můj ideál. Přesto mu začínám rozumět, když zmiňuje ceny potravin v dobách sucha. Zatímco normálně si za 1 Euro koupíte 10 kg pomerančů, teď jste rádi za 1 kg! Dešťová voda tu ovšem ovlivňuje život i jinak. Posiluje mořské proudy, takže má částečný podíl na tom, jak se zrovna chová oceán. Jestli budou vlny, které přilákají surfaře, na nichž je tu závislá většina obyvatel, a zda budou u pobřeží ryby, které živí zbytek vesnice. Když nám tu mírně sprchne, všechny rostliny jakoby se trochu nadechly a pookřály. Místní vyjdou do ulic a já poprvé vidím v Maroku kaluže. 
Panorama beach

V Maroku jsme jako doma

Díky silnému větru jsme přistáli asi o půl hodiny dříve a i pasovou kontrolou jsme prošli nadočekávání rychle. Vypadá to tedy, že na domluvený odvoz budeme čekat minimálně hodinu. Prostudujeme kurzy směnáren a když už chceme vyjít ven a řešit, co s časem, objeví se před námi cedule s pečlivě vypsaným jménem mého surfaře. Ukazuje se, že kamarád Hassan musel do práce, tak místo sebe pro nás s předstihem poslal taxikáře, kterého ještě pro jistotu kontroluje přes mobil.

Pokračovat ve čtení „V Maroku jsme jako doma“

Znovu do Afriky

Na konci léta se zdálo, že pokud pojedeme na dovolenou opět do Maroka, bude to velká výprava možná dokonce spojená s horolezectvím. Dave se totiž při jednom ze společných výletů za hranice zmínil, že se v zimě s ženou chystá do marockých skal. Horolezec/ surfař byl nadšený: „To je super, když nebudou vlny, budeme lézt!“. Já Davidovi v duchu nadávala, že radši nemlčel. Vždyť takhle by to pro mě bylo spíš sportovní soustředění než dovolená. Naštěstí se ukázalo, že skály jsou od našeho surfového spotu pěkný kus cesty, takže se  balíme „jen“ na surfování.

Pokračovat ve čtení „Znovu do Afriky“