5. Klobouček

Jako by lezení samo o sobě nebylo dost velkým zážitkem, snažíme se k tomu ještě objevovat nové lezecké oblasti. Když jsem se tedy horolezci zdála být příliš uvolněná cestou do Srbska, vymyslel, že příště už musíme jinam.
Objevil Kloubouček, skalní masiv skrytý v tajuplných brdských lesích u obce Obecnice, hned další rozpálenou sobotu tam tedy vyrážíme. Podle průvodce nacházíme lesní cestu, po které se vydáváme pěšky vojenským újezdem. Horolezec je zjevně zklamán, vypadá to tu příliš obyčejně, žádné zákopy ani známky po odpalování granátů. Dokud jdeme po cestě, řídíme se jednoduchými pokyny průvodce, ty nás pak ale posílají do lesa, kde si skály musíme prakticky vyčuchat. V hustém porostu je napoprvé nevidíme, kousek si zajdeme, ale po chvíli jsme u nich.
Hledání se vyplatilo, je to krásná a velmi romantická oblast. Na první pohled slibuje fantastické lezení po úhledných stěnách a věžičkách. Na druhý se ukazuje, že jsou tu cesty delší dobu nelezeny a před jejich zdoláváním by to nejprve chtělo notně použít kartáč. Většina cest je zarostlá a zpustlá. Při jednom z výstupů horolezec dokonce slaňuje částečně za kořen stromu, protože se mu jištění nelíbí.
Zkoušíme Zlámanou grešli a krásnou Starou cestu na jednu z věžiček. Cestou bojuji s vlastní psychikou. Špičky nohou nacpané do skály a přitom naprostý třes. Nechvěla se mi jen kolena, ale celé nohy od paty až po stehna. Strach mnou pulzoval a úplně mě paralyzoval. Horolezec mě sice povzbuzuje, ale odsekávám mu. Tohle musím překonat sama. Nakonec se nahoru přece jen vyškrábu a zapisuji se do své první horolezecké vrcholové knížky.

Do dalšího lezení se nám vzhledem ke stavu cest nechce. Výletu ale rozhodně nelitujeme – i v tropických vedrech je tu stín a chládek.
Hodnocení oblasti
  • Dostupnost z Prahy – 2- (asi hodinu cesty)
  • Materiál – 4 (příjemný slepenec, bohužel velmi zarostlé)
  • Odjištění – 3
  • Rozsah cest – 2
  • Možnost přenocování – 4 (kamenitý okolní terén moc příležitostí neposkytuje, snad jen pod malým převisem by se dvojice vešla)
  • Voda – 4 (v nejbližším okolí žádná; pitnou s sebou, ve vsi je placené koupaliště – ovšem zákaz vstupu se psi)

4. Lezecká hantýrka

S novým vybavením jsme se vydali zpátky na místo činu – na skály do Srbska. Tentokrát bylo v amfiteátru podstatně živěji. Rodinka včetně kojence, párečky, kamarádi… Sem tam k nám doléhaly útržky rozhovorů nebo jednotlivé výkřiky. Nejčastější je prudké „Dober“ těsně před tím, než lezci došly síly a spadl.
Jednou z věcí, které se musím naučit, je správná hantýrka. Komunikace je totiž při lezení extrémně důležitá. Je potřeba si hlásit, že „jdu“ nebo „jistím“, ale pro mě zatím nejdůležitější je již zmíněné “dober”. Je to signál lezce směrem k partnerovi, který ho jistí, aby co nejdříve napnul lano. Zpravidla následuje pád nebo těžký boj o to, aby se dotyčný na skále udržel. Když vás partner dobere opravdu poctivě, výrazně zmírní následky nedostatku vašich sil či chyby a pád může být vlastně jen odsednutí si a odpočinek.
Horolezec to má obráceně. Než jsem se naučila jeho rytmus lezení, občas jsem ho dobírala trochu moc. Hlasitým „povol“ se pak dožadoval trochu svobody. Z vrcholu stěny pak volá „zruš“, což napoprvé bylo trochu matoucí. Dnes na ten povel bez přemýšlení ruším jištění a uvolňuji lano, aby je mohl nahoře protáhnout „slaňákem“ a spustit se ke mně.
Při tomto již druhém pokusu o lezení na skále si troufám i na obtížnost 5, jak se ale později ukazuje, není pětka jako pětka. Jen těžko se smiřuji s tím, když něco nedolezu, ale zkrátka na to ještě nemám.
Vypadá to, že se lezení teď budeme věnovat víc, takže přikládám moje hodnocení oblasti, aby se mi to později nepletlo.
 
  • Dostupnost z Prahy: 1 (cca 30 minut autem, pak 20 min pěšky)
  • Materiál: 4 (fakt oklouzané vápno)
  • Odjištění: 2
  • Rozsah cest: 2
  • Možnost přenocování: 2
  • Voda: 2- (hned u řeky, pitnou s sebou)
 

3. Botičky do nepohodičky

Hned další červencový víkend jsme se opět měli vypravit na skály do Srbska, horolezec ale rozhodl, že tentokrát už musím mít vlastní vybavení. Alespoň základ – lezačky a sedák. Neděli dopoledne jsme tak strávili běháním po obchodech.
Se sedákem to bylo snadné – přišli jsme do Hudy sportu u Masarykova nádraží a tam hned věděli. Šikovný prodavač si horolezce pamatoval a zjevně mi sedák spolu před-vybrali. Takže mě do něj prakticky hned nasoukali a co víc, pověsili mě na stěnu! Jak jsem byla ráda, že jsem si pod šaty vzala legíny, ale i tak jsem měla pocit, že se popruhy do mých špíčků zařízly trochu moc.
Vybrat lezačky byla noční můra. Protože musí být tak o 2 čísla menší než obyčejné boty, aby v nich byla noha dostatečně napěchovaná, je docela oříšek se do nich nacpat. Po několika odzkoušených párech jsem byla zpocená a rozcuchaná tak, že byste mysleli, že jsem místo nazouvání bot zdolávala nějakou skálu.
Když zásoby první prodejny došly, měla jsem slzy na krajíčku a nohy prakticky bez citu. Horolezec byl ovšem pevně rozhodnut, že musíme uspět, takže jsme se vydali prozkoumat další obchody. Hudy na Perštýně sice oplýval širším výběrem, ale pan prodavač buď neměl svůj den, nebo jsme ho obtěžovali, takže to mé náladě nepřidalo. Měli jsme tak ale aspoň motivaci nakouknout do vedlejšího Rockpointu. Tam to bylo s obsluhou stejné, výběr ale horší, takže jsme se do Hudy vrátili zpět.
Proč je výběr lezaček taková věda, když víte, že vás stejně budou tlačit? Jestli jsem to pochopila správně, tak dobře vybrané lezačky obujete těsně před vstupem na stěnu, ale ani o minutu dřív, jak vás tlačí. Nohu v nich máte 100% napasovanou, aby poskytovaly maximální podporu, ale zase z nich nesmíte chytat křeče. No a v neposlední řadě je pravidlem, že první si vždy koupíte blbě…
Přes všechny peripetie jsem na konec sehnala krásné lezačky Rockpillars. Tak uvidíme, jestli jsem vybrala správně…
 
Porovnání s mojí normální velikostí bot
 

2. Hurá na skály – seznámení s vápnem

Horolezec si dal práci, aby našel vhodnou oblast pro moje první lezení na skále. Jako úplný začátečník nemám techniku, sílu ani jistotu na nic vysokého a obtížného, takže je výběr dost omezený. Po troše pátrání nakonec vybral Srbsko. Podle všeho je tam spousta krásných cest, je to kousek od Prahy, na druhou stranu se ale říká, že je tamní vápno dost oklouzané.
Po trochu chaotickém startu jsme konečně na cestě a já jsem překvapená, jak krásná příroda je v dosahu jen 30 minut od Prahy. Okolo Svatého Jana pod Skalou si připadám jako v jiném světě. Na okresce bych se nejraději vyřádila v krásných serpentýnách, ale stejný nápad zjevně mělo i spoustu cyklistů a motorkářů, takže je v zatáčkách občas trochu těsno.
Ze Srbska je to ke skalám asi 20 minut pěšky. Co se zprvu zdálo jako přeplněná cyklostezka se postupně mění na kamenitou cestu, kam už se lidem tolik nechce. Po břehu Berounky pokračujeme až k Alkatrazu, konkrétně k levému amfiteátru, kde je úplně vlevo tzv. školka. Krátké více méně položené skalky obtížnosti 4-, 4, které nemají víc než 12 metrů. Horolezec je vychvaluje jako dokonalý start pro začátečníka, já už tak nadšená nejsem.
V lezačkách mě po chvíli bolí nohy jako čert. A to je podle všeho mám ještě velké! Když jsem si je půjčovala, bylo mi řečeno, že úplně správně bych je měla mít ještě alespoň o číslo menší. Prsty u nohou musí být při lezení ohnuté, aby noha byla pevná a dobře držela i na nejmenším stupu.
Rychle zjišťuji, co to znamená oklouzané vápno a také, jak je těžké překonat vlastní strach. Pomalu stoupám na nejlehčí stěnce a to co, se ze spodu zdálo až směšně snadné, mi dává pěkně zabrat. Nohy mi kloužou a ruce nedrží. Horolezcovi rady jako: „Pravou nohu támhle, levou ruku nad hlavu…“ mi připadají neuskutečnitelné. Připadá mi, že musím každou chvíli spadnout po zádech dolů. Když se nakonec nahoru přeci jen vyhrabu, přichází ještě něco o trochu těžšího – sestup. Stěna nebyla kolmá, takže když mě horolezec spouští, musím se dívat, kam šlapu. Po pár cestách musím uznat, že to nebylo tak zlé…

15. Jiná liga

Náhlá změna větru způsobila, že vlny začaly přesahovat naše schopnosti. Nestalo se to nenápadně a postupně, jak byste možná čekali, ale skokem a bez varování. Z našich 1,5-3 metrových vln jsme najednou měli 6-8 metrů a to už se můj surfař do moře naštěstí nehnal. Nejprve jsme nenadálý příboj sledovali z okna, pak jsem muže vyhecovala k procházce po skalách, a nakonec jsme došli až na Anchor point. Jedná se o výběžek u Mystery, o který se vlny krásně rozbalují a zkušeným surfařům umožňují ujet na jedné vlně i stovky metrů.

Cestou jsme se párkrát nechali zcela romanticky téměř spláchnout vlnou. Muž mě dokonce otestoval v pohybu ve skalnatém terénu (zvládla jsem, myslím, i obtížnost 4, ale netuším, co to znamená), kdy jsme museli obcházet zatopená místa. V závěsu za námi se držel jakýsi muž se surfem, ale nebylo nám úplně jasné, kde se tam z těch vln vynořil. Po chvíli mě napadlo, že k nám snad doputoval až od Anchor pointu, ale to se v té chvíli zdálo téměř nemožné- vždyť je to tak daleko! Čím blíž jsme k mysu byli, tím více postaviček jsme ve vlnách viděli. Byly to neuvěřitelné obrázky! Obrovská vlna, po níž člověk jel mnoho desítek metrů tzv. v tunelu! Jeden surfař měl štěstí a vlna ho vynesla až na pláž, jiný se těžce trápil, než se z vody dostal. Proudy si s ním pohrávaly a hrozilo, že ho hodí na skály, kde by prkno zaručeně rozštípal a sám sebe možná i polámal. S napětím jsme ho pozorovali dlouhé minuty a mně se opravdu ulevilo, když se z vody vymotal.


Podle počtu diváků na místě samotném bylo jasné, že uvidíme něco speciálního. Mezi lidmi v teplákovkách, většinou cizinci, se občas mihla postava v neoprenu, chvilku se rozcvičovala a pak hupla do burácejících vln. Pochybuji, že dotyčný přes ten hluk slyšel povzbuzování a někdy i vzdechy přihlížejících. Viděli jsme, co surfaře v těchto podmínkách čeká.
Nejprve musel pečlivě načasovat skok do vln. Došel na kraj skály, kam až to šlo, počkal na konec setu, či krátkou pauzu, a těsně po poslední vlně skočil po břiše na prkno a začal zuřivě pádlovat. I přes velkou snahu a spoustu vynaložené energie ho pás vody s bublinkami rychle unášel k pobřeží. Pás bublin v moři označuje, kam nejčastěji padá vlna, pro surfaře nejnebezpečnější místo. Tady měl možná i sto metrů a na cestě při jejich překonávání surfaře přepadla vlna i 10x, takže se musel znovu a znovu ponořovat špičkou prkna napřed (tzv. Duck dive), což ho stálo hodně sil. Teprve, když se z bublin dostal, mohl si z boku napádlovat na vhodnou pozici a pak už jen vybírat. Někteří surfaři působili jako děti v cukrárně, nevěděli, jestli raději tu či onu vlnu. Vyhlíželi, zkoušeli, padali. Stáli jsme na místě možná hodinu a za tu dobu se od skoku do vln dostal na vlnu jeden surfař, tak náročné podmínky tam byly.


Vyhnal nás až pokles teploty při západu slunce. Byla jsem plná dojmů z toho boje, který surfaři ve vlnách sváděli, jen aby se byť jedinkrát svezli na vlně o výšce rodinného domu. Kolik strachu v sobě museli překonat, jak velké odhodlání je muselo hnát a jak velcí blázni to museli bý…