3. Botičky do nepohodičky

Hned další červencový víkend jsme se opět měli vypravit na skály do Srbska, horolezec ale rozhodl, že tentokrát už musím mít vlastní vybavení. Alespoň základ – lezačky a sedák. Neděli dopoledne jsme tak strávili běháním po obchodech.
Se sedákem to bylo snadné – přišli jsme do Hudy sportu u Masarykova nádraží a tam hned věděli. Šikovný prodavač si horolezce pamatoval a zjevně mi sedák spolu před-vybrali. Takže mě do něj prakticky hned nasoukali a co víc, pověsili mě na stěnu! Jak jsem byla ráda, že jsem si pod šaty vzala legíny, ale i tak jsem měla pocit, že se popruhy do mých špíčků zařízly trochu moc.
Vybrat lezačky byla noční můra. Protože musí být tak o 2 čísla menší než obyčejné boty, aby v nich byla noha dostatečně napěchovaná, je docela oříšek se do nich nacpat. Po několika odzkoušených párech jsem byla zpocená a rozcuchaná tak, že byste mysleli, že jsem místo nazouvání bot zdolávala nějakou skálu.
Když zásoby první prodejny došly, měla jsem slzy na krajíčku a nohy prakticky bez citu. Horolezec byl ovšem pevně rozhodnut, že musíme uspět, takže jsme se vydali prozkoumat další obchody. Hudy na Perštýně sice oplýval širším výběrem, ale pan prodavač buď neměl svůj den, nebo jsme ho obtěžovali, takže to mé náladě nepřidalo. Měli jsme tak ale aspoň motivaci nakouknout do vedlejšího Rockpointu. Tam to bylo s obsluhou stejné, výběr ale horší, takže jsme se do Hudy vrátili zpět.
Proč je výběr lezaček taková věda, když víte, že vás stejně budou tlačit? Jestli jsem to pochopila správně, tak dobře vybrané lezačky obujete těsně před vstupem na stěnu, ale ani o minutu dřív, jak vás tlačí. Nohu v nich máte 100% napasovanou, aby poskytovaly maximální podporu, ale zase z nich nesmíte chytat křeče. No a v neposlední řadě je pravidlem, že první si vždy koupíte blbě…
Přes všechny peripetie jsem na konec sehnala krásné lezačky Rockpillars. Tak uvidíme, jestli jsem vybrala správně…
 
Porovnání s mojí normální velikostí bot
 

2. Hurá na skály – seznámení s vápnem

Horolezec si dal práci, aby našel vhodnou oblast pro moje první lezení na skále. Jako úplný začátečník nemám techniku, sílu ani jistotu na nic vysokého a obtížného, takže je výběr dost omezený. Po troše pátrání nakonec vybral Srbsko. Podle všeho je tam spousta krásných cest, je to kousek od Prahy, na druhou stranu se ale říká, že je tamní vápno dost oklouzané.
Po trochu chaotickém startu jsme konečně na cestě a já jsem překvapená, jak krásná příroda je v dosahu jen 30 minut od Prahy. Okolo Svatého Jana pod Skalou si připadám jako v jiném světě. Na okresce bych se nejraději vyřádila v krásných serpentýnách, ale stejný nápad zjevně mělo i spoustu cyklistů a motorkářů, takže je v zatáčkách občas trochu těsno.
Ze Srbska je to ke skalám asi 20 minut pěšky. Co se zprvu zdálo jako přeplněná cyklostezka se postupně mění na kamenitou cestu, kam už se lidem tolik nechce. Po břehu Berounky pokračujeme až k Alkatrazu, konkrétně k levému amfiteátru, kde je úplně vlevo tzv. školka. Krátké více méně položené skalky obtížnosti 4-, 4, které nemají víc než 12 metrů. Horolezec je vychvaluje jako dokonalý start pro začátečníka, já už tak nadšená nejsem.
V lezačkách mě po chvíli bolí nohy jako čert. A to je podle všeho mám ještě velké! Když jsem si je půjčovala, bylo mi řečeno, že úplně správně bych je měla mít ještě alespoň o číslo menší. Prsty u nohou musí být při lezení ohnuté, aby noha byla pevná a dobře držela i na nejmenším stupu.
Rychle zjišťuji, co to znamená oklouzané vápno a také, jak je těžké překonat vlastní strach. Pomalu stoupám na nejlehčí stěnce a to co, se ze spodu zdálo až směšně snadné, mi dává pěkně zabrat. Nohy mi kloužou a ruce nedrží. Horolezcovi rady jako: „Pravou nohu támhle, levou ruku nad hlavu…“ mi připadají neuskutečnitelné. Připadá mi, že musím každou chvíli spadnout po zádech dolů. Když se nakonec nahoru přeci jen vyhrabu, přichází ještě něco o trochu těžšího – sestup. Stěna nebyla kolmá, takže když mě horolezec spouští, musím se dívat, kam šlapu. Po pár cestách musím uznat, že to nebylo tak zlé…

15. Jiná liga

Náhlá změna větru způsobila, že vlny začaly přesahovat naše schopnosti. Nestalo se to nenápadně a postupně, jak byste možná čekali, ale skokem a bez varování. Z našich 1,5-3 metrových vln jsme najednou měli 6-8 metrů a to už se můj surfař do moře naštěstí nehnal. Nejprve jsme nenadálý příboj sledovali z okna, pak jsem muže vyhecovala k procházce po skalách, a nakonec jsme došli až na Anchor point. Jedná se o výběžek u Mystery, o který se vlny krásně rozbalují a zkušeným surfařům umožňují ujet na jedné vlně i stovky metrů.

Cestou jsme se párkrát nechali zcela romanticky téměř spláchnout vlnou. Muž mě dokonce otestoval v pohybu ve skalnatém terénu (zvládla jsem, myslím, i obtížnost 4, ale netuším, co to znamená), kdy jsme museli obcházet zatopená místa. V závěsu za námi se držel jakýsi muž se surfem, ale nebylo nám úplně jasné, kde se tam z těch vln vynořil. Po chvíli mě napadlo, že k nám snad doputoval až od Anchor pointu, ale to se v té chvíli zdálo téměř nemožné- vždyť je to tak daleko! Čím blíž jsme k mysu byli, tím více postaviček jsme ve vlnách viděli. Byly to neuvěřitelné obrázky! Obrovská vlna, po níž člověk jel mnoho desítek metrů tzv. v tunelu! Jeden surfař měl štěstí a vlna ho vynesla až na pláž, jiný se těžce trápil, než se z vody dostal. Proudy si s ním pohrávaly a hrozilo, že ho hodí na skály, kde by prkno zaručeně rozštípal a sám sebe možná i polámal. S napětím jsme ho pozorovali dlouhé minuty a mně se opravdu ulevilo, když se z vody vymotal.


Podle počtu diváků na místě samotném bylo jasné, že uvidíme něco speciálního. Mezi lidmi v teplákovkách, většinou cizinci, se občas mihla postava v neoprenu, chvilku se rozcvičovala a pak hupla do burácejících vln. Pochybuji, že dotyčný přes ten hluk slyšel povzbuzování a někdy i vzdechy přihlížejících. Viděli jsme, co surfaře v těchto podmínkách čeká.
Nejprve musel pečlivě načasovat skok do vln. Došel na kraj skály, kam až to šlo, počkal na konec setu, či krátkou pauzu, a těsně po poslední vlně skočil po břiše na prkno a začal zuřivě pádlovat. I přes velkou snahu a spoustu vynaložené energie ho pás vody s bublinkami rychle unášel k pobřeží. Pás bublin v moři označuje, kam nejčastěji padá vlna, pro surfaře nejnebezpečnější místo. Tady měl možná i sto metrů a na cestě při jejich překonávání surfaře přepadla vlna i 10x, takže se musel znovu a znovu ponořovat špičkou prkna napřed (tzv. Duck dive), což ho stálo hodně sil. Teprve, když se z bublin dostal, mohl si z boku napádlovat na vhodnou pozici a pak už jen vybírat. Někteří surfaři působili jako děti v cukrárně, nevěděli, jestli raději tu či onu vlnu. Vyhlíželi, zkoušeli, padali. Stáli jsme na místě možná hodinu a za tu dobu se od skoku do vln dostal na vlnu jeden surfař, tak náročné podmínky tam byly.


Vyhnal nás až pokles teploty při západu slunce. Byla jsem plná dojmů z toho boje, který surfaři ve vlnách sváděli, jen aby se byť jedinkrát svezli na vlně o výšce rodinného domu. Kolik strachu v sobě museli překonat, jak velké odhodlání je muselo hnát a jak velcí blázni to museli bý…

14. Surfařův sen

Den za dnem se mi jednotlivá surfování začínají slévat. Naše denní rutina startuje nákupem čerstvých baget k snídani, po které se nasoukáme ještě doma do neoprenů a vyrážíme na Panoramu. Od té doby, co mi nějaký vtipálek ukradl sandály, chodím surfovat bosa a není to zrovna sametová procházka.
Po jemném písečku je to jen kousek, potom musíme zvládnout drobné kamení, což jsou sice vodou uhlazené valounky, ale pohyb po nich je velmi nepříjemný. Někdo by si možná takovou masáž chodidel přál, já ji ale považuji za bolestivou a nejraději bych se jí vyhnula. Následují skály a velké kameny, kde skáčeme jako kozy jen s tím rozdílem, že si ještě neseme těžká prkna. Můj surfař s tím nemá absolutně žádný problém, já v čočkách občas váhám, ale cestou tam se mi s ním daří držet krok.
Sleduji, že se zlepšuji. Jsou dny, kdy nemám štěstí na vlny, a trochu s mořem bojuji, jindy mi naopak vlny jdou vysloveně na ruku. Jeden takový den jsem vlnu sjela ve stoje dokonce třikrát!
Na surfu jsem mnohem jistější a ani se už tolik nebojím. Dokáži včas odhadnout, když jdou vlny nad moje síly, a tak se proti nim rozjíždím, abych se dostala přes ně, než se zlomí. Když je vlna velká a silná, jsem na ní téměř kolmo a cítím, že by stačilo jen maličko, aby mě do sebe sbalila. Pokud mám dostatečnou rychlost, následuje prudký náraz, jak do sebe naráží špička vlny a moje prkno. Takové chvíle mě stojí spoustu sil i nervů, ale časem je to snazší, a když velké vlny přejdou, následuje chvilka oddechu před další setem.
Jak malá se raduji, když mě surfař pochválí, nebo mi interpretuje pochvalu někoho jiného. Sama se porovnávám s ostatními surfaři kolem, což jsou ale většinou pokročilí, takže moc spokojená nejsem. Začátečníky kolem sebe nevídám. Až později zjišťuji, že surfařské školy je drží u břehu, kde se učí základy na tzv. bílé vodě, kde je voda po kolena. Když se dostanu do impact zóny, kde ani nedosáhnu na dno, velmi jim závidím.
Muž kvůli mé bezpečnosti vyhledává bezpečná místa, abych dosáhla. Ale vlny svojí silou často pohnou i pískem, takže se mi občas stane, že místo opory v podobě dna je najednou hluboká prázdnota. Poprvé panikařím a začínám se topit, nestačím se pořádně nadechnout a už na mě dopadá další vlna. Pod vodou cítím klasické škubání kolem kotníku, to jak si masa vody nade mnou přehazuje prkno. Panika ustupuje a já nad hladinou znovu lapám po dechu. Hrozně bych si chtěla odpočinout a dát se dohromady, ale cesta na břeh by byla podobně trnitá jako cesta na moře a muž by se určitě polekal. A tak zatínám zuby a několik další vln “prostojím”. To znamená, že se nesnažím jít proti, ale když se na mě zavírají, ponořím se a plavu pod nimi. Mám tak kontrolu nad proudy, které by mě mohly odnést na skály, a zároveň šetřím síly. Když to jde, pádluji zpět na pozici, kde se pak jen tak natáhnu a nechávám se kolébat.
Co jsem se nenaučila, je včas přestat. Mám pocit, že jsem pokaždé měla jít z vody alespoň o jednu vlnu dřív. Přestat surfovat totiž neznamená jen tak všeho nechat a jít. Nejprve se musíte dostat na břeh, což ovšem předpokládá, že si chytíte vlnu. Takže pár minut čekáte na set, pak vybíráte, jednu dvě nechytnete, protože už nemáte sílu na potřebnou rychlost, pak se kousek svezete a pak si až na pláž hlídáte záda, aby vás něco nesmetlo. Na pevné zemi zjistíte, že už nemůžete ani stát, ale to už vás surfař žene domů, protože má hlad. Takže hop sem, hop tam bosa po kamenech s prknem v ruce. Totálně vyčerpaná a někdy i mírně otřesená se ženu za mužem, který už pochopil, že cestou domů nemá smysl zkoušet se mnou mluvit. Nejsem toho schopná! Všechny buňky v mém těle se soustřeďují na to, abych neuklouzla, neztratila rovnováhu, nezničila prkno… Takže nemám kapacitu diskutovat, jak to šlo, nebo se dokonce pochválit. Většinou pookřívám až pod horkou sprchou, kdy zapomínám na strach a vyčerpání a vybavuji si jen to hezké.
Po obědě většinou následuje siesta, v jejímž průběhu už většinou mužovi otrne a vyhlíží vlny na podvečerní surfování. První dny ho v tom nechávám samotného, později to ale chci zvládnout také. Můj první pokus dopadá špatně- muž mě z vody prakticky vykáže!
Hash point- zátoka u nás pod okny, je ze dvou stran ohraničena skalami a je v ní silný proud. Pokud nemáte nad prknem 100% kontrolu, snadno vás vlny rozmáznou o kámen. V den, kdy jsem se do vody odhodlala i večer, vypadaly vlny nejprve mírumilovně, ale v moři jsem rychle zjistila, jaká je to síla. Prodrala jsem se příbojem, sjela jsem vlnu a už tu byl muž. Nejprve to zkoušel po dobrém, že tam nejsou žádní začátečníci… Pak přešel do útoku- pokud trvám na tom, že v tomhle budu surfovat, bude mě hlídat ze břehu. Jenže to by si nezasurfoval… Takže sbírám saky paky a jdu zase zpátky do apartmánu, zatímco se muž vrací do vln. Sousedi zrovna sami hodnotí vlny a se smíchem se ptají, jak to šlo. Musí jim být jasné, že jsem se potrápila, a tak přidávám, že mi to muž zakázal. Popadají se za břicha a zdá se mi, jakoby v tom smíchu bylo i uznání, jak to se mnou můj surfař umí. Však jsou to také muslimové, že 🙂

13. Jídlo

Se zvýšeným výdejem energie stoupá i naše potřeba pravidelně si plnit žaludky. Jídlo byla jedna z věcí, na které jsem v Maroku byla hodně zvědavá. Již po příletu mi ale bylo jasné, že se tu s degustací asi raději moc nerozvášním. Místní podmínky (zápach, špinavé kočky, psi a kozy na hromadách odpadků) chuti na exotické jídlo ani moc nenahrávají.
Naštěstí je náš apartmán vybaven alespoň jednoduchým vybavením k vaření a my nemáme moc vybíravé jazýčky. Díky nákupu v supermarketu máme základní potraviny za rozumnou cenu, zbytek si zkrátka koupíme v Taghazoutu. V jednom obchůdku mají pro mě speciální sazby. Když jde nakupovat muž, zaplatí tam za dvě bagety 4 dirhamy. Když jdu já, platím 2,40 – 2,50 dirhamů podle toho, jestli je za kasou zrovna otec nebo syn. Proto mám na starosti nákupy hlavně já a mohu se tak vždycky ještě trochu projít po okolí a omrknout vlny na Panoramě.
Základem našeho jídelníčku jsou bagety, v jejichž přípravě se stal z muže takřka mistr. Bagetky obložené sýrem, rajčetem a avokádem snídáme či svačíme na skalách pod okny. Špagety, to je zase moje doména, jinak si vaříme kuskus, bramboráky i palačinky. Vůbec se nemáme špatně! Abychom si ještě přilepšili, odvážili jsme se na místní rybí trh pro čerstvou rybičku. Chtělo to hlavně pevné žaludky, ale i trochu trpělivosti. Už dávno jsme si tu navykli na vlastní režim a vstáváme na místní poměry dost časně.
 
 

 Nejprve se necháme zmást evropskou představou o rybářích, kteří vyjíždí za tmy na moře, aby svoje úlovky prodávali časně z rána. Pche! Tady se na moře jde v době, kdy já už jsem vzhůru, a trh funguje nejdřív od půl jedenácté dopoledne, dříve nic neseženete. Musíme se tedy projít dvakrát, v devět ráno tam prostě ještě nikdo nebyl.
Nepředstavujte si žádný velký trh. Jen kousek od člunů vytažených na pláž stojí převrácené bedny sloužící jako pulty. Nad nimi se v pravý čas rozevřou slunečníky, znamení, že už s prodejem začali. Rybáři pak ve dvojicích obsluhují místní obyvatele i odvážné turisty. Jeden většinou ryby krájí a kuchá, druhý vyjednává se zákazníkem.
 
 
Já mrtvé ryby moc nemusím. Kdo četl mé zápisky z Norska, tak ví, že jistou zkušenost už s jejich zpracováním mám, ale absolutně mě děsí, dokud mají hlavu. Takže od pultů se raději držím malinko dál; vlastně se snažím tak trochu schovat za mužem a zároveň chci být hrozně statečná…  Asi mě už zná, protože vybranou ryby nechává zbavit nejen vnitřností, ale i hlavy. Juchů, teď už je to pro mě jen kus masa a s tím si poradím.
Maročané vaří v tak zvaném “tažine”, což je takové spojení grilu a papiňáku. My jsme na ugrilování ryby použili jen spodní část, ve které muž umně rozpálil uhlíky. Já jsem mezi tím očistila rybu a připravila ji do alobalu. Protože nemáme vlastní terasu, grilujeme na schodech k apartmánu, ale nikoho to, zdá se, nepřekvapuje.
 
 

Rybička se krásně povedla a to nás motivovalo k dalším experimentům tentokrát s krevetami. Koupili jsme jich čtvrt kila a muž mi je chtěl uvařit s kuskusem. Abych pomohla aspoň trošičku, snažila jsem se překonat se a asistovat při jejich loupání. Čerstvé krevety jsem ještě nikdy neměla v ruce a je to odporné! Při loupání musíte nejprve ulomit krevetě hlavičku, což za mě zpočátku bez předsudků dělal muž. Postupně jsem se “pochlapila” a loupání zvládla celé. A nakonec jsme si vykouzlili úžasné jídlo!