5. Taghazout

Dalo by se říci- jen další díra, která se na mapu dostala snad zázrakem. Jediná hlavní silnice se zařezává do svahu, z něhož dříve hlavně rybářská, nyní spíše surfařská, vesnice klesá směrem k oceánu. Dorazili jsme do ní asi po 21 hodinách cesty a za sebe musím říct, že jsem toho měla plné kecky.

Pobyt jsme zahájili hamburgerem v restauraci Florida (smysl tohoto názvu jsem ještě nerozklíčovala) a odtud jsme se následně přesunuli (už konečně) do apartmánu. Nepřísluší mi vyzrazovat způsob jeho získání, mohu jen konstatovat, že poměr cena-kvalita nám vyšel velmi dobře. Máme krásné ubytování tak blízko u moře, že mám pocit, že by nám nějaký větší příliv klidně mohl umýt okna.
Samozřejmě je to pro evropské chápání trochu jinde v čistotě a komfortu, ale rozhlédnete-li se kolem, pochopíte, že je to maximum, jaké zde můžete dostat. První procházka po okolí odhaluje řadu krásných zákoutí, ale i míst, kterým byste se jinak raději vyhnuli. Začínám chápat, že to k Maroku patří jaksi neodmyslitelně. Špína a neuvěřitelný zápach versus vůně a dech beroucí obrazy. Nic z toho nemůžete v Maroku minout.

Taghazout

Taghazout

V jedno z těch okýnek bydlíme

Po návratu z procházky se naše ubytování zdá ještě krásnější. „Jé, hele, brouček!“, ukazuje muž na asi 3 cm potvoru na podlaze. „Musíme ho nějak opatrně odnést ven.“ Jdu se na toho broučka také podívat a konstatuji, že je to šváb. „Měli bychom ho zabít, nevím proč, ale v televizi je vždycky označují za hrozné škůdce.“ Učiním velmi nesmělý pohyb směrem ke švábovi a ten se neuvěřitelnou rychlostí schová pod linku. „1:0 pro hmyz¬…“, mírně otřesena hlásím neúspěch muži. Při každém průchodu kuchyní pak skenuji podlahu a hledám pohyb. Za krátko se ale smiřuji s tím, že holt mám výhled na oceán a domácí zvířátko- Karla.

Jak jsme z okna viděli, vlny jsou krásné a jak tak muže sleduji, nejraději by se do nich hned vrhl. Aby aspoň trochu ukojil svou touhu, komentuje jiné surfaře a vysvětluje mi, co mě další den čeká. Netvářím se nadšeně. Pozorování jiných nešťastníků, zoufale se snažících udržet se na surfu a mít ho pod kontrolou, mě tak akorát přesvědčilo, že to má blíž k sebevraždě než ke sportu. Dokonce jsem muži kysele odsekla, že je naivní, pokud si myslí, že na tom vydržím déle než pár minut. Asi to přičítal mé únavě, takže to gentlemansky přešel, objal mě a šli jsme brzy spát.

Máme hlučné sousedy.  Je to nějaká partička místních, která večer slavila tak, že jsme ani s obrovským spánkovým deficitem neusnuli, dokud je to nepřestalo bavit. Jak jsem znovu a znovu upadala do polospánku, ze kterého mě budilo tu zpívání, tu bubnování a podupávání, vzpomněla jsem si, jak mi muž jen pár hodin předtím chválil Maročany a jejich způsob stavění z 15 cm tlustých cihel. Ne, odolala jsem a nerýpla si, měl se mnou už trpělivosti dost. A naši sousedé ztichli úderem 11., jako by jim někdo vyndal baterky.

4. Luxusní dálnice bez aut

Přejezdu z Marrákeše do Agádíru jsem se bála. Po dosavadním putování mi to přišlo už moc. Nakonec jsem byla nadšená a jsem opravdu ráda, že jsme místo letu přímo do pobřežního města zvolili kombinaci letadla a autobusu. Přejezd přes pohoří Atlas mi totiž na dlouho utkví v paměti.
Na výjezdu z Marrákeše jsem pochopila, proč jsem nezažila pořádný kulturní šok. V zásadě jsem totiž viděla kombinaci Egypta a řeckého ostrova Kos. S Egyptem si Maroko odpovídá architektonicky- převažuje červeno-růžová barva fasád, často si domy zdobí kopulemi a dekorativně vyřezávanými okny. Také je tu neuvěřitelné množství koček, které jakoby zapomněly na svou přirozenost a působí velmi špinavě a otrhaně. Nevím, čím to je, ale tady si asi kočky kožíšek nečistí.
Stejně jako v Řecku je tu nespočet olivovníků a bohužel také hromady odpadu. Maroko se doslova topí v odpadcích, a když chvilku pozorujete místní, pochopíte proč. Jen jsme přibrzdili na semaforech a už jsem viděla nastrojenou slečnu s naprostou samozřejmostí odhodit obal od sušenky na zem. Povlávající odpad je pak často jediným zdrojem pohybu na polopouštních pláních lemujících dálnici. Když to ale nejsou odpadkové pytle, putují zde krajinou divocí osli, nebo stáda koz a ovcí doprovázená pestrobarevně oděnými pastevci.
Udivila mě kvalita silnice i dálnice, po kterých jsme jeli. Na silnici byl ještě normální provoz, po přejezdu mýtné brány jsme ale prakticky osaměli. Jen občas jsme míjeli funící tiráky či místní farmáře vezoucí si dobytek z trhu. Ze všeho nejvíc mě ale překvapila šťavnatá zeleň v kontrastu s odstíny okrové, červené a hnědé na svazích Atlasu. Jednou mi kamarád ukazoval fotky z Afghánistánu a já byla překvapená, jak malebně tamní hory ve své pustotě vypadaly. Tady tento dojem ještě umocnily malé vesničky roztroušené po pláních jako kostičky lega. Hory tak nepůsobily nehostinně ani krutě, jak by se v místních podmínkách dalo čekat. Naopak se místy proháněly děti a zasněžené vrcholky hor nad nimi jako by dělaly dozor.
 

 

Když jsme se s rachotem přehoupli přes hory, otevřel se nám úchvatný výhled na pláně před Agádírem. Horská svěžest postupně ubývala, až jsme se přes polopoušť z ničeho nic objevili v přímořském letovisku podobném těm portugalským. Agádír má zcela jinou atmosféru než Marrákeš. Hodně určitě dělá mořský vzduch, ale celkově mi toto město přišlo mladistvější a uvolněnější. Dost se tu staví, přestože mnoho novostaveb působí opuštěně. Nové a nové bloky budov se zakusují do polopouště zanechávajíce mezi sebou pruhy uschlé trávy a hory odpadků. Ze všeho nejbizarněji však působí obrovský fotbalový stadion, který jakoby vyrostl přímo z písku. Široko daleko kolem něj jen poušť a tráva, ale vede k němu luxusní silnice s předimenzovaným veřejným osvětlením. To musí být velká láska k fotbalu!
Další dohadování s taxikáři. Od cílové destinace nás dělí posledních 25km a nemáme už síly na hledání autobusového spoje. Řidiči nám před nosem mávají ceníkem, který mají nejen vyrobený na počítači, ale dokonce i zatavený do plastové folie. Nedá se nic dělat, trochu nás natáhnou, ale touha po tom, být už konečně na místě, je silnější. Platíme tedy 150 dirhamů, i když víme, že by to mělo být 100.
Taxík uhání po břehu oceánu a přes surfařské vesničky. Turisté jsou asi ale všichni ve vodě, protože míjíme jen skupiny místních žen. Z povinnosti si udělaly pěknou módu a jejich šátky budí pozornost nejen duhovými barvami, ale i korálky a stužkami, kterými si je jejich nositelky do-dekorovaly. Surfem to tu ale jinak očividně žije. Barevné cedule lákající do surfařské školy jsou na každém rohu a spíš než jídlo tu možná seženete surfařské vybavení.

Přílet do Afriky

Probuzení na lavičce v mírné panice, ale ufff, to mě jen kontroluje můj přítel. Z našich „spolunocležníků“ je před pátou raní většina pryč. Také my se pomalu sbíráme k odchodu. Chválím si chlapecký sestřih, modelaci ve spacáku ustál, takže stačí promnout oči a mohu jít. Malpensa působí ještě chladněji a odporněji než obvykle, brzy se ale plní houfy nadšených cestovatelů. Čeká nás další nervózní nastupování do letadla- pustí nás s napěchovanými batohy na palubu?

Z předchozích cest s EasyJetem vím, že jakmile jim dáte příležitost, aby vám něco naúčtovali, učiní tak s až přehnanou dychtivostí. Jen malinko se vám zadrhává přezka batohu o jejich testovací klec na zavazadla? Šup s batohem do nákladového prostoru za pěkně tučný poplatek. Odpozorovala jsem, že kontroly zavazadel bývají 100% u prvních a posledních pasažérů nastupujících do letadla. Jakoby se letušky na začátku potřebovaly uklidnit, že „vyhodily“ dost kufříků do podpalubí. Takže pak na chvíli benevolentně přehlížejí nás, kteří nemáme úplně čisté svědomí, aby se následně vyřádily na chudácích, co přišli pozdě. Podobně to probíhalo i tentokrát, prošli jsme bez problémů a následně tři hodinky klimbali během přeletu mezi světadíly.

Jen pár hodin stačí a jste v jiném světě. Na letišti v Marrákeši jsem si jen na chviličku připadala jako Carrie Bradshaw. Letištní hala je překrásná a člověk si může hned začít zvykat na ženy v šátcích a muže v hábitech, od kterých se na první pohled lišíme vzhledově i kulturně. V Sexu ve městě na Carry čekaly limuzíny, my museli vyjednávat s místními taxikáři, kteří se nás pokusili vzít těžce na hůl. První nabídka byla 18 euro, tedy asi 180 dirhamů na osobu, přestože na informační ceduli opodál byla fair price stanovena na 100 dirhamů/auto. Byli jsme drsní, ale uhádali jsme to jen na 120…

Jízda marockým taxíkem se velmi podobá italskému stylu jízdy. Do dvou jízdních pruhů se vejde jen jedno auto, nebo také tři. Předjíždí se zprava zleva s totální absencí blinkrů, povolená rychlost se dodržuje jen, když je nadohled policie. Přesto jsme na autobusové nádraží dojeli v jednom kuse a mohli tak začít řešit směnu zbývajících peněz a autobus do Agádíru.

Cesta do Afriky – vždy je něco poprvé

Ještě stále dokážu překvapit sama sebe! Nevěřila jsem, že se dokáži sbalit do malého batůžku tak, aby s tím EasyJet neměl problém, a povedlo se! Sedím v autobusu jedoucím napříč marockou pustinou a zatím jsem si nevzpomněla na nic důležitého, co by mi chybělo. Času mám přitom habaděj, jsme na cestě už 18 hodin… a tahle cesta zatím přináší mnohá poprvé.

Pokračovat ve čtení „Cesta do Afriky – vždy je něco poprvé“

Odlétám do Maroka a rekapituluji

Čím dál víc si myslím, že musí existovat zákon schválnosti spojený s cestováním, nebo spíš s momentem, než člověk vyrazí na daleké cesty. Jako by výběrová řízení a složitější zakázky nemohly přijít, když si v pracovní době kupují kolegyně oblečení přes internet. Ne, zkrátka se ukazuje, že jejich čas nadejde deset minut před mým odchodem na letiště. Nejlépe když letím někam hodně daleko a nebudu k zastižení.

Naučila jsem se zákonu schválnosti vzdorovat. Opravdu nejsem tak naivní, abych si myslela, že nad ním získám navrch. Kdepak! Stačí mi jen škodolibá radost z sms mého mobilního operátora:  „Váš datový tarif Svět byl aktivován.“ Co zmůže zákon schválnosti proti moderním technologiím! Chápu, nepůsobí to zrovna jako standardní začátek dovolené, ale o standardní dovolenou u mě ani nejde.

Pokračovat ve čtení „Odlétám do Maroka a rekapituluji“