14. Surfařův sen

Den za dnem se mi jednotlivá surfování začínají slévat. Naše denní rutina startuje nákupem čerstvých baget k snídani, po které se nasoukáme ještě doma do neoprenů a vyrážíme na Panoramu. Od té doby, co mi nějaký vtipálek ukradl sandály, chodím surfovat bosa a není to zrovna sametová procházka.
Po jemném písečku je to jen kousek, potom musíme zvládnout drobné kamení, což jsou sice vodou uhlazené valounky, ale pohyb po nich je velmi nepříjemný. Někdo by si možná takovou masáž chodidel přál, já ji ale považuji za bolestivou a nejraději bych se jí vyhnula. Následují skály a velké kameny, kde skáčeme jako kozy jen s tím rozdílem, že si ještě neseme těžká prkna. Můj surfař s tím nemá absolutně žádný problém, já v čočkách občas váhám, ale cestou tam se mi s ním daří držet krok.
Sleduji, že se zlepšuji. Jsou dny, kdy nemám štěstí na vlny, a trochu s mořem bojuji, jindy mi naopak vlny jdou vysloveně na ruku. Jeden takový den jsem vlnu sjela ve stoje dokonce třikrát!
Na surfu jsem mnohem jistější a ani se už tolik nebojím. Dokáži včas odhadnout, když jdou vlny nad moje síly, a tak se proti nim rozjíždím, abych se dostala přes ně, než se zlomí. Když je vlna velká a silná, jsem na ní téměř kolmo a cítím, že by stačilo jen maličko, aby mě do sebe sbalila. Pokud mám dostatečnou rychlost, následuje prudký náraz, jak do sebe naráží špička vlny a moje prkno. Takové chvíle mě stojí spoustu sil i nervů, ale časem je to snazší, a když velké vlny přejdou, následuje chvilka oddechu před další setem.
Jak malá se raduji, když mě surfař pochválí, nebo mi interpretuje pochvalu někoho jiného. Sama se porovnávám s ostatními surfaři kolem, což jsou ale většinou pokročilí, takže moc spokojená nejsem. Začátečníky kolem sebe nevídám. Až později zjišťuji, že surfařské školy je drží u břehu, kde se učí základy na tzv. bílé vodě, kde je voda po kolena. Když se dostanu do impact zóny, kde ani nedosáhnu na dno, velmi jim závidím.
Muž kvůli mé bezpečnosti vyhledává bezpečná místa, abych dosáhla. Ale vlny svojí silou často pohnou i pískem, takže se mi občas stane, že místo opory v podobě dna je najednou hluboká prázdnota. Poprvé panikařím a začínám se topit, nestačím se pořádně nadechnout a už na mě dopadá další vlna. Pod vodou cítím klasické škubání kolem kotníku, to jak si masa vody nade mnou přehazuje prkno. Panika ustupuje a já nad hladinou znovu lapám po dechu. Hrozně bych si chtěla odpočinout a dát se dohromady, ale cesta na břeh by byla podobně trnitá jako cesta na moře a muž by se určitě polekal. A tak zatínám zuby a několik další vln „prostojím“. To znamená, že se nesnažím jít proti, ale když se na mě zavírají, ponořím se a plavu pod nimi. Mám tak kontrolu nad proudy, které by mě mohly odnést na skály, a zároveň šetřím síly. Když to jde, pádluji zpět na pozici, kde se pak jen tak natáhnu a nechávám se kolébat.
Co jsem se nenaučila, je včas přestat. Mám pocit, že jsem pokaždé měla jít z vody alespoň o jednu vlnu dřív. Přestat surfovat totiž neznamená jen tak všeho nechat a jít. Nejprve se musíte dostat na břeh, což ovšem předpokládá, že si chytíte vlnu. Takže pár minut čekáte na set, pak vybíráte, jednu dvě nechytnete, protože už nemáte sílu na potřebnou rychlost, pak se kousek svezete a pak si až na pláž hlídáte záda, aby vás něco nesmetlo. Na pevné zemi zjistíte, že už nemůžete ani stát, ale to už vás surfař žene domů, protože má hlad. Takže hop sem, hop tam bosa po kamenech s prknem v ruce. Totálně vyčerpaná a někdy i mírně otřesená se ženu za mužem, který už pochopil, že cestou domů nemá smysl zkoušet se mnou mluvit. Nejsem toho schopná! Všechny buňky v mém těle se soustřeďují na to, abych neuklouzla, neztratila rovnováhu, nezničila prkno… Takže nemám kapacitu diskutovat, jak to šlo, nebo se dokonce pochválit. Většinou pookřívám až pod horkou sprchou, kdy zapomínám na strach a vyčerpání a vybavuji si jen to hezké.
Po obědě většinou následuje siesta, v jejímž průběhu už většinou mužovi otrne a vyhlíží vlny na podvečerní surfování. První dny ho v tom nechávám samotného, později to ale chci zvládnout také. Můj první pokus dopadá špatně- muž mě z vody prakticky vykáže!
Hash point- zátoka u nás pod okny, je ze dvou stran ohraničena skalami a je v ní silný proud. Pokud nemáte nad prknem 100% kontrolu, snadno vás vlny rozmáznou o kámen. V den, kdy jsem se do vody odhodlala i večer, vypadaly vlny nejprve mírumilovně, ale v moři jsem rychle zjistila, jaká je to síla. Prodrala jsem se příbojem, sjela jsem vlnu a už tu byl muž. Nejprve to zkoušel po dobrém, že tam nejsou žádní začátečníci… Pak přešel do útoku- pokud trvám na tom, že v tomhle budu surfovat, bude mě hlídat ze břehu. Jenže to by si nezasurfoval… Takže sbírám saky paky a jdu zase zpátky do apartmánu, zatímco se muž vrací do vln. Sousedi zrovna sami hodnotí vlny a se smíchem se ptají, jak to šlo. Musí jim být jasné, že jsem se potrápila, a tak přidávám, že mi to muž zakázal. Popadají se za břicha a zdá se mi, jakoby v tom smíchu bylo i uznání, jak to se mnou můj surfař umí. Však jsou to také muslimové, že 🙂

13. Jídlo

Se zvýšeným výdejem energie stoupá i naše potřeba pravidelně si plnit žaludky. Jídlo byla jedna z věcí, na které jsem v Maroku byla hodně zvědavá. Již po příletu mi ale bylo jasné, že se tu s degustací asi raději moc nerozvášním. Místní podmínky (zápach, špinavé kočky, psi a kozy na hromadách odpadků) chuti na exotické jídlo ani moc nenahrávají.
Naštěstí je náš apartmán vybaven alespoň jednoduchým vybavením k vaření a my nemáme moc vybíravé jazýčky. Díky nákupu v supermarketu máme základní potraviny za rozumnou cenu, zbytek si zkrátka koupíme v Taghazoutu. V jednom obchůdku mají pro mě speciální sazby. Když jde nakupovat muž, zaplatí tam za dvě bagety 4 dirhamy. Když jdu já, platím 2,40 – 2,50 dirhamů podle toho, jestli je za kasou zrovna otec nebo syn. Proto mám na starosti nákupy hlavně já a mohu se tak vždycky ještě trochu projít po okolí a omrknout vlny na Panoramě.
Základem našeho jídelníčku jsou bagety, v jejichž přípravě se stal z muže takřka mistr. Bagetky obložené sýrem, rajčetem a avokádem snídáme či svačíme na skalách pod okny. Špagety, to je zase moje doména, jinak si vaříme kuskus, bramboráky i palačinky. Vůbec se nemáme špatně! Abychom si ještě přilepšili, odvážili jsme se na místní rybí trh pro čerstvou rybičku. Chtělo to hlavně pevné žaludky, ale i trochu trpělivosti. Už dávno jsme si tu navykli na vlastní režim a vstáváme na místní poměry dost časně.
 
 

 Nejprve se necháme zmást evropskou představou o rybářích, kteří vyjíždí za tmy na moře, aby svoje úlovky prodávali časně z rána. Pche! Tady se na moře jde v době, kdy já už jsem vzhůru, a trh funguje nejdřív od půl jedenácté dopoledne, dříve nic neseženete. Musíme se tedy projít dvakrát, v devět ráno tam prostě ještě nikdo nebyl.
Nepředstavujte si žádný velký trh. Jen kousek od člunů vytažených na pláž stojí převrácené bedny sloužící jako pulty. Nad nimi se v pravý čas rozevřou slunečníky, znamení, že už s prodejem začali. Rybáři pak ve dvojicích obsluhují místní obyvatele i odvážné turisty. Jeden většinou ryby krájí a kuchá, druhý vyjednává se zákazníkem.
 
 
Já mrtvé ryby moc nemusím. Kdo četl mé zápisky z Norska, tak ví, že jistou zkušenost už s jejich zpracováním mám, ale absolutně mě děsí, dokud mají hlavu. Takže od pultů se raději držím malinko dál; vlastně se snažím tak trochu schovat za mužem a zároveň chci být hrozně statečná…  Asi mě už zná, protože vybranou ryby nechává zbavit nejen vnitřností, ale i hlavy. Juchů, teď už je to pro mě jen kus masa a s tím si poradím.
Maročané vaří v tak zvaném „tažine“, což je takové spojení grilu a papiňáku. My jsme na ugrilování ryby použili jen spodní část, ve které muž umně rozpálil uhlíky. Já jsem mezi tím očistila rybu a připravila ji do alobalu. Protože nemáme vlastní terasu, grilujeme na schodech k apartmánu, ale nikoho to, zdá se, nepřekvapuje.
 
 

Rybička se krásně povedla a to nás motivovalo k dalším experimentům tentokrát s krevetami. Koupili jsme jich čtvrt kila a muž mi je chtěl uvařit s kuskusem. Abych pomohla aspoň trošičku, snažila jsem se překonat se a asistovat při jejich loupání. Čerstvé krevety jsem ještě nikdy neměla v ruce a je to odporné! Při loupání musíte nejprve ulomit krevetě hlavičku, což za mě zpočátku bez předsudků dělal muž. Postupně jsem se „pochlapila“ a loupání zvládla celé. A nakonec jsme si vykouzlili úžasné jídlo!

12. Velké prádlo

Cestování nalehko vyžaduje důkladnou volbu oblečení i z
jiného důvodu, než jen aby to šlo hezky k sobě, bylo to praktické a nebylo v
tom ani zima, ani horko. Když je jasné, že si bude nutné vyprat, je dobré
myslet na to, že si vyprané oblečení budete potřebovat pověsit. A může se stát,
že to zrovna bude v místech s větší koncentrací lidí, tedy potencionálních
diváků pro vaše vlající tanga či trenýrky.
I tady v Maroku nás dostihla potřeba čistého oblečení a to i
přes to, že velkou část dne trávíme v neoprenu. Muž s tím počítal už při nákupu
a trval na relativně velkém balení prášku. Moje argumenty proti nebyly dost
přesvědčivé, prý si bude hodně prát…
Venku pálí slunce a do toho opravdu fouká, jsem sice po
dopoledním surfování úplně mrtvá, ale vidina čistých kalhotek mě vyburcuje k
akci. Ohřívám si v hrnci vodu a z 5 ti litrového barelu odkrajuji hrdlo,
abych měla alespoň improvizovaný lavór. Skauti by ze mě měli radost!
Když mám vypráno, objeví se zvědavý muž: „Co to děláš?“ „Peru.“
„Aha, a poradíš mi, jak se to dělá?“ Povytahuji obočí, ale přikyvuji. Spodní
prádlo, vypraná tílka a sukni věším na okenní mříž. Počítám s tím, že kolem
denně projde dost surfařů, takže podle toho prádlo aranžuji.
Vracím se k muži a ukazuji mu: „Sem dáš tričko, posypeš
práškem, zaleješ horkou vodou, aby se prášek rozpustil, a doleješ studenou.“ „A
co potom?“ „No potom už pereš…“ Muž popadá zvon stojící vedle dřezu a pumpuje s
ním vodu a tričko. Vytřeštím oči a radši se klidím. Následuje asi 30 ti
minutový výbuch vzteku v případě muže, smíchu v případě mém.
Samozřejmě, že si muž zvonem tričko spíše zašpinil, což ho
přivedlo k takovému záchvatu, že jako malé dítě tričkem nejprve mrštil o
podlahu, následně se po něm jal dupat. Skoro pláču smíchy, když se pak
rozčiluje, že teď má na tričku ještě navíc šlápoty.
Uklidní se a odhodlaně se vrací ke dřezu. Vypere si v něm,
plastový barel ho řeže do předloktí a vůbec… Po dvou minutách neustálého
nadávání, jak je to strašná činnost a jak ho bolí ruce, stále bojuje s tričkem
číslo jedna.
Podlaha v kuchyni už připomíná moře za oknem a muž se stále
vzteká. Když se začne svlékat, doopravdy se vyděsím. Co když se definitivně
zbláznil? Ne, jen se rozhodl, že bude jistější prát ve sprše. A tak stojí nahý
pod proudem teplé vody a šudlá tričko, které si tak pečlivě umazal. Mám další záchvat
smíchu z představy, že by si pral přímo na těle, ale nakonec vezme za vděk
barelem.
Jestli jsem si myslela, že to znamená konec poplachu, tak
jsem se šeredně spletla. Kdepak, muž zjistil, že se do sprchy přesunul jen s
tím jedním tričkem a protože je mokrý, nemůže ven. Takže běhám dle instrukcí po
apartmánu a aportuji různé kousky oblečení dle jeho přání. Ve finále nevím, pro
koho je jeho praní náročnější.
Když je konečně hotovo, klade mi otázku: „A to teď jako
všichni uvidí moje trenýrky?“ Podle mého očekávání následuje prohlášení, že
prát si tady už teda rozhodně nebude.

11. „Okno“ k sousedům

Pro samé zážitky se surfování jsem se nedostala k tomu, abych popsala, jak jsme se seznámili s novým sousedem.
Původní hluční obyvatelé apartmánu vedle nás tenkrát asi oslavovali poslední noc v Taghazoutu, protože pak jsme o nich neslyšeli a najednou tu byli jiní. Chvilku byl klid, ale pak se jednoho odpoledne začaly ozývat rány do zdi. Někdo do ní bušil tak vehementně, že jsme s obavou začali čekat, že se snad proboří až k nám. To, co vám přijde v Evropě jako dobrý vtip nebo výsledek příliš bujného fantazírování, se v Africe může stát skutečností. A tak se po jedné ráně naší kuchyní rozletěly kousky zdiva a muž skrze díru o velikosti plechovky coly hleděl sousedovi do tváře: „Helou!“ Za chvilku už byl soused u nás a kostrbatě nám vysvětloval, že si od nás potřebuje napojit vodu. Skutečně s ním dorazil také instalatér, který nám kuchyni nejprve trochu vyplavil, ale pak na stávající trubku přitavil novou a tu prostrčil zdí. S naprostou samozřejmostí si přinesl plynovou bombu a jal se nám v kuchyni operovat s otevřeným ohněm takovým stylem, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě.
 
 

Koukali jsme se na sebe s mužem trochu nejistě, ale ani ne za hodinu měli pánové hotovo. Instalatér po sobě zazdil i uklidil, v tom by se myslím v Čechách mohli pánové polepšit, a pak jsme už jen slyšeli, s jakou radostí vedle uvítali tekoucí vodu.
Díky tomu víme, že máme sympatického souseda- surfařského instruktora. Hádám, že by se nám taková známost mohla hodit.

10. Nedělní rozčarování

Poprvé se protahuji a nic mě nebolí. Panorama slibuje příjemné vlny, i když mám pocit, že jsou zase o něco větší. Odkládám sandály na skalách tak, aby je voda neodnesla. Při rozcvičce si všímám, kolik je kolem dnes místních. Pak si uvědomuji, je přeci neděle, jejich jediný volný den. Roztroušeni ve skupinkách, posedávají po skalách, někteří jen tak, jiní si mezi odpadky klidně vaří. Zahlédnout lze párečky, které se pečlivě skrývají, aby se mohly vzít aspoň za ruce.

Přestože mám z vln značný respekt, daří se mi je chytat a sjíždět i ve stoje. Osměluji se a troufám si i na větší. Jak jsem ale překvapená, když chytím 2 metrovou vlnu! Ta propast, která se pode mnou otevře, mě vyděsí natolik, že raději zůstávám na kolenou. Jakou mám radost, že mě vlna nesemlela! Evidentně se ulevilo i mužovi, který mě pozoroval: „To byla zatím tvá největší vlna, šikulka! Ale na větší už prosím nechoď!“
Mám štěstí i dál a několikrát opět sjíždím vlnu i ve stoje. Jak už to u mě ale bývá, po dvou hodinách mi začínají rychle docházet síly a je mi zima. Na břeh se dostávám s vypětím sil a cítím se jako looser. Muž na to reaguje podrážděně, ale jeho pozornost rychle upoutá jiný problém. Moje pečlivě schované sandály jsou pryč. Voda evidentně tak vysoko nedosáhla, musel je tedy někdo odnést. Vybavuji si partu výrostků, kteří nás pozorovali při rozcvičce. Těm to klidně mohlo přijít jako dobrý nápad, jak potrápit turisty. Ty boty jsem měla dobře 5-6 let, nikomu už by neposloužily (už ani se psem jsem je nenosila), muselo tedy jít jen o škodolibost.
Je to trochu zklamání, ale blbci se zkrátka najdou všude, říkám si, zatímco muž je ještě hledá. Když i on pochopí, že je někdo ukradl, vypadá to, že vypustí Krakena a celý Taghazout nechá utopit. Ač nejsem rasista, začínám o místních mluvit s mužem jako o opičkách (straka se do tohoto prostředí jaksi nehodí a jiné protřelé zlodějské zviřátko mě nenapadá). Jestli jsem se jim nelíbila, když jsem je respektovala, jak se budou tvářit, když je respektovat přestanu? A tak teď chodím klidně v tílku a dokonce jsem se kousek od našeho apartmánu opalovala v horním dílu plavek a sukni.