10. Nedělní rozčarování

Poprvé se protahuji a nic mě nebolí. Panorama slibuje příjemné vlny, i když mám pocit, že jsou zase o něco větší. Odkládám sandály na skalách tak, aby je voda neodnesla. Při rozcvičce si všímám, kolik je kolem dnes místních. Pak si uvědomuji, je přeci neděle, jejich jediný volný den. Roztroušeni ve skupinkách, posedávají po skalách, někteří jen tak, jiní si mezi odpadky klidně vaří. Zahlédnout lze párečky, které se pečlivě skrývají, aby se mohly vzít aspoň za ruce.

Přestože mám z vln značný respekt, daří se mi je chytat a sjíždět i ve stoje. Osměluji se a troufám si i na větší. Jak jsem ale překvapená, když chytím 2 metrovou vlnu! Ta propast, která se pode mnou otevře, mě vyděsí natolik, že raději zůstávám na kolenou. Jakou mám radost, že mě vlna nesemlela! Evidentně se ulevilo i mužovi, který mě pozoroval: „To byla zatím tvá největší vlna, šikulka! Ale na větší už prosím nechoď!“
Mám štěstí i dál a několikrát opět sjíždím vlnu i ve stoje. Jak už to u mě ale bývá, po dvou hodinách mi začínají rychle docházet síly a je mi zima. Na břeh se dostávám s vypětím sil a cítím se jako looser. Muž na to reaguje podrážděně, ale jeho pozornost rychle upoutá jiný problém. Moje pečlivě schované sandály jsou pryč. Voda evidentně tak vysoko nedosáhla, musel je tedy někdo odnést. Vybavuji si partu výrostků, kteří nás pozorovali při rozcvičce. Těm to klidně mohlo přijít jako dobrý nápad, jak potrápit turisty. Ty boty jsem měla dobře 5-6 let, nikomu už by neposloužily (už ani se psem jsem je nenosila), muselo tedy jít jen o škodolibost.
Je to trochu zklamání, ale blbci se zkrátka najdou všude, říkám si, zatímco muž je ještě hledá. Když i on pochopí, že je někdo ukradl, vypadá to, že vypustí Krakena a celý Taghazout nechá utopit. Ač nejsem rasista, začínám o místních mluvit s mužem jako o opičkách (straka se do tohoto prostředí jaksi nehodí a jiné protřelé zlodějské zviřátko mě nenapadá). Jestli jsem se jim nelíbila, když jsem je respektovala, jak se budou tvářit, když je respektovat přestanu? A tak teď chodím klidně v tílku a dokonce jsem se kousek od našeho apartmánu opalovala v horním dílu plavek a sukni.

1. Startuji na umělé stěně

Velmi dobře si pamatuji, jak mi před více než
rokem muž na prvním rande vyjmenovával své koníčky. V tom dlouhém seznamu
sportů zaznělo i horolezectví, ale protože se mu pak nevěnoval nijak zvlášť
aktivně, nebrala jsem to moc vážně. Chyba! Již od jara (letos vyšlo prakticky
až na začátek léta) mě začal pomalinku připravovat na to, že bychom spolu jeli
do Alp. CHODIT, myslela jsem si naivně, ale postupem času se k tomu přidávalo
LEZENÍ a mně bylo jasné, že jde do tuhého.
Počasí nám ne a ne dovolit výlet za hranice ani po českých luzích a
hájích. I když bylo přes týden krásně, na víkend se to zkazilo. Můj křest mágem
tak proběhl první červencový víkend na umělé stěně.
V lezeckém centru jsem vyfasovala lezačky a sedák, absolvovala jeho
správné navlečení, a pak už jen běhala za horolezcem. Nabízenou dětskou stěnu s
beruškou jsem hrdě odmítla. Už tak jsem si připadala, že je na mě to
začátečnictví strašně vidět. Horolezec mi tedy našel nějakou stěnu 3+ a začalo
školení. Ještě že mi ty uzly u skautů tak šly! Tady se to bude, zdá se, hodit.
Největší strach jsem paradoxně neměla z toho, že spadnu, ale z toho,
co se stane, když spadne horolezec. Jak zareaguji? Zvládnu jištění, nepustím
ho? Co to udělá se mnou? 
V páru se leze tak, že prvolezec musí cestu nejprve zajistit- tzv.
„nacvakat“. Na umělé stěně expresky jsou (dvě karabiny spojené
krátkou smyčkou), stačí k nim tedy dolézt a do volné karabiny zacvaknout lano.
Jakmile to prvolezec udělá, je jištěn alespoň tou expreskou. Cokoliv ale vyleze
nad cvaknutou expresku, znásobí vzdálenost, kterou případně spadne. To tedy
samozřejmě ovlivní také jeho vlastní váhu, takže nejistíte člověka, který má
80kg, ale třeba 160kg…
Horolezec nejprve učinil několik pokusů sednutí do sedáku a menšího
pádu, aby si mě otestoval, a pak stěnu prakticky přeběhl. Když jsem ho spustila
dolů, navázal na lano mě a mohla jsem začít. Vypadalo to jednoduše, všude
spousta chytů jenže různých barev. A k tomu, abych mohla říci, že jsem vylezla
konkrétní obtížnost, musím sledovat barvu jen jednu. Tím se to komplikuje,
chyty se mi pletou a je těžké se donutit natáhnout pro ten můj červený, když
modrý se zdá o tolik bližší.
Nahoře se začínám klepat. Doléhá na mě únava i stres z výšky. I
když jsem výstup zvládla, mám najednou hrůzu z toho, že mě má horolezec spustit
na zem. Po chvilce přemlouvání povoluji, sedám si a v absolutní křeči se nechám
spustit. Protože ještě sedáku 100% nevěřím, držím se celou dobu lana tak pevně,
že jsem po sestupu skoro vyčerpanější než po výstupu.
Dáváme ještě několik cest. Horolezec mi do toho na těžké cestě
spadne doopravdy a udržím ho. Začíná mi věřit a experimentuje. Já si takový
luxus zdaleka nemohu dovolit. Protože cest v klasifikaci 3+ moc není,
přecházím při druhém výstupu na obtížnost 4. S každým dalším pokusem
zjišťuji, co dalšího moje tělo umí a na čem všem se dokáži udržet.
Vybranou 4+ ke konci lezení jsem sice již nepřekonala. I tak se zdál
být horolezec s mým výkonem spokojen 🙂 Rovnou mi tak půjčil vybavení na další
den, prý jedeme někam do skal…

9. Panorama beach

Říká se, že třetí den je kritický a sportovní aktivity se nemají přehánět. Proto jsme se rozhodli jít tentokrát na pláž Panorama, která je na opačné straně Taghazoutu a je lépe dostupná než Mystery. Když se jde po pláži a skaliskách od našeho apartmánu, je to dokonce blíž, takže jdeme rovnou v neoprenech a já si pyšně nesu prkno. Co vám budu nalhávat, je to pěkně nepohodlné. Jako začátečník mám větší prkno kvůli stabilitě, a když ho nesu pod paží, udržím ho dole prsty jen tak tak. Potom stačí, aby malinko fouklo, vítr se mi do prkna opřel, a už se mi motají nohy, jak se snaží tu nenadálou ztrátu rovnováhy vyrovnat.
Tělo už si začíná zvykat, na surfu jsem daleko stabilnější, i když někdy ještě spadnu tak hloupě, že mě to samotnou překvapí. Míň se bojím, učím se někdy vlnám čelit, jindy je podplavat, sama si vybírám, kterou si chytnu, a pak to přijde. Vybírám si vlnu, stabilizuji si prkno a začínám pádlovat, přes rameno sleduji, jak za mnou nabírá sílu a blíží se. Ještě trochu přidám a vlna mě nadzvedává. Jsem přesně na vrcholu a je to, jako bych pod sebou měla kopec země, tak pevná se vlna zdá. V mžiku vyskočím, poprvé rovnou z lehu, a i když pozice nohou není ideální, sjíždím vlnu celou.
Nabytá energií se vracím zpět na moře. Musí se mi to podařit znovu! Chytám další vlny, ale sjet takhle dobře se mi daří až před odchodem. Zatím asi nejúspěšnější den!

8. Pátek

Bolestně zjišťuji, kolik mám na těle svalů, o jejichž existenci jsem neměla do dnešního dne ani potuchy. Surfař se sice také opatrně protahuje, za chvilku už by ale klidně zase skočil do vln. Vydatně posnídáme a vydáváme se opět na Mystery. Zatímco já nesu tašku s drobnostmi a neopreny, muž opět nese oba surfy. I tak to vypadá, že skoro běží. Snažím se s ním držet krok, ale je ve mně malá dušička.
Soukáme se do neoprenů a já po očku sleduji vlny. Zdají se být větší, vzbuzují respekt, a jak rychle zjišťuji, jsou také podstatně chladnější.
Chytám hned prvním vlnu a sjíždím ji na kolenou. Prodrat se z impact zóny zpět na moře je ale neuvěřitelně těžké. Vlny mě melou, vrací zpět ke břehu a zbavují mě energie. Při dalším pokusu o sjezd mi chybí síla a tedy i rychlost. Výsledkem je „pračka“, na poslední chvíli si vybavuji, jak důrazně mě muž žádal, abych si při pádu kryla rukama hlavu. Jakmile to udělám, udeří mě přes ně z ničeho nic prkno. Takže dobře, chránit si hlavu má smysl.
Cítím, že mám méně sil i jistoty než první den. Snažím se tedy o to víc soustředit a eliminovat chyby. Při třetím úspěšném sjezdu se mi podaří postavit se. Sice jen přes kolena, ale i tak mi radost z toho dodá energii na několik dalších vln. Zvládnu to ještě jednou a odpadám. Celá se třesu nejen chladem ale i vyčerpáním. Naštěstí to ani můj surfař nechce přehánět, takže zemdlení vyrážíme domů. I tak jsme surfovali minimálně dvě hodiny.
Po vydatném obědě mužovi otrnulo a navečer zase vyhlíží vlny z okna. Než se stačím vzpamatovat, má na sobě neopren a s provinilým výrazem se plíží ven. Jako by se dal skoro dvoumetrový chlap s ještě větším surfem přehlédnout! Při pohledu na moře je mi jasné, že moje role bude opět jen divák. Alespoň pořídím pár fotek, ať se má pak muž s čím chlubit, a dopíši něco málo na blog.
Večer jdeme za odměnu na hamburgery do Floridy. Vlastně je to tak trochu záminka, protože zásoby máme, ale chceme využít tamní wifi pro spojení se světem. Já mám sice aktivováno na mobilu leccos, ale pokrytí signálem je tu tak malé, že ho ani nevyužiji. S plnými bříšky nad šálkem marockého čaje pilně surfujeme tentokrát na vlnách internetu. Já nahrávám texty na blog, muž mění svoji profilovou fotku na Facebooku. Asi si začnu na fotky dávat copyright…

7. Zabydlujeme se

Po zaslouženém odpočinku chytá muž druhou mízu a zálibně si prohlíží vlny hned u nás pod okny. Zatímco já jsem ráda, že jsem se konečně zbavila soli v puse a uších, on už si zase navléká neopren a skáče do vln. Usedám na skalách pod oknem s iPhonem připraveným zachytit povedené jízdy a do iPadu ťukám tento blog. Naštěstí tu mají smartphony všichni, a ani tabletem moc pozornost nepřitahuji.
Neomylně mě nachází Hassan, mužův kamarád, a nabízí odvoz do Agádíru na nákup. Ceny v Taghazoutu jsou pochopitelně vyšroubované o surfařskou přirážku, takže jeho nabídky rádi využijeme. Když tedy má můj surfař pocit, že to pro dnešek stačilo, vyrážíme pro zásoby.
Začínám chápat, že Maročané rádi využívají své vozy do posledního místa. Už taxikář, který nás vezl do Taghazoutu, k nám cestou ještě přibral známého. Stejně tak k nám do Hassanova auta naskakují ještě další 3 kluci. 2 z nich jsou zjevně zaměstnáni ve stejném surf kempu jako Hassan, a přestože třetí z nich je turista bydlící v tom kempu, nemají zábrany před ním své klienty pomlouvat. Problém mají hlavně s Rusy: „Ti blbci neumí ani anglicky, ani francouzsky a na surfu jsou dřeva“. Přijde mi to komické, chudí kluci ze zapadlé vesničky kdesi v Maroku jsou jazykově vybaveni líp než bohatí Rusové odněkud z Moskvy.
Naši spolucestující vystupují po cestě a my pokračujeme dále do Agádíru. Opět je to divoké proplétání se mezi auty a jednu chvíli dokonce míjíme starce na vozíku taženém oslem. Že jel zrovna v protisměru na čtyř-proudové silnici ho ani trochu netrápilo. Parkujeme před Carrefourem, a přestože je to maličké a přehledné parkoviště, uživí se tu hned několik náhončích. Ukáží vám volné parkovací místo a pak si za to nechají zaplatit. Stejně to funguje například v Portugalsku, tam jsme se tomu ale s kamarádkami vždy vyhýbaly. Tady Hassan neváhá a „parkovné“ 2 dirhamy klidně zaplatí.
Jsem zvědavá, jak tu nakoupíme, ale ukazuje se, že je to skoro stejné jako v supermarketech u nás. Sekce ovoce a zelenina je sice bohatší o pár kousků, které neznám, ale pravděpodobně bychom je sehnali i doma. Velmi zajímavá je navazující sekce plná kádí s olivami a mísami s kořením. Představte si lavór plný sladké papriky a u toho lopatička. Naberete si, kolik potřebujete a pán u váhy vám na to nalepí lísteček.
Podstatně větší výběr mají Maročané v mléčných produktech, konkrétně v jogurtech. A ty ceny! 1-2 dirhamy za kvalitní a hustý jogurt, žádná Dobrá máma a podobné hnusy. Také s nabídkou příchutí jsou jinde, obligátní jahodový jogurt vedle kokosových, pomerančových, citrónových, ani všechno ovoce neumím poznat.
Velmi malou část obchodu zabírá maso. Vlastně tu mají jen kusy nasekané na kostičky, zamýšlené asi na špízy. Salámů poskrovnu a šunka ta pochopitelně chybí úplně. Hassan mi to vysvětluje tak, že pro maso tu chodí k řezníkovi. Když si například jdete pro kuřecí, vytáhne ho řezník z kurníku a pokud se vám líbí, rovnou mu před vámi usekne hlavu. Tomu tedy říkám super čerstvé maso!
Co asi v Maroku moc nejedí, je rýže a těstoviny. Výběr není moc velký a ani ceny nedávají prostor pro výhodný nákup. I tady se ale prosazují bio potraviny, takže by se možná dal chybějící sortiment najít tam.
Velkým překvapením jsou nás ceny sladkostí. Třeba sušenky jsou dost drahé a čokoláda už je vysloveně luxus. Úplně opačné překvapení- ceny kosmetiky! Rozhodně si tu před odletem nakoupím kvalitní krém či řasenku- v porovnání s pražskou DM drogerií vyjdou asi na polovic.
Ochotný Hassan nás veze teď již nočním Agádírem. Poslouchá blues a možná u toho i něco vykládá, ale já už nemám sílu na to ho poslouchat. Klimbám muži na rameni a těším se do spacáčku. Přeci jen to byl dlouhý den.