11. “Okno” k sousedům

Pro samé zážitky se surfování jsem se nedostala k tomu, abych popsala, jak jsme se seznámili s novým sousedem.
Původní hluční obyvatelé apartmánu vedle nás tenkrát asi oslavovali poslední noc v Taghazoutu, protože pak jsme o nich neslyšeli a najednou tu byli jiní. Chvilku byl klid, ale pak se jednoho odpoledne začaly ozývat rány do zdi. Někdo do ní bušil tak vehementně, že jsme s obavou začali čekat, že se snad proboří až k nám. To, co vám přijde v Evropě jako dobrý vtip nebo výsledek příliš bujného fantazírování, se v Africe může stát skutečností. A tak se po jedné ráně naší kuchyní rozletěly kousky zdiva a muž skrze díru o velikosti plechovky coly hleděl sousedovi do tváře: „Helou!“ Za chvilku už byl soused u nás a kostrbatě nám vysvětloval, že si od nás potřebuje napojit vodu. Skutečně s ním dorazil také instalatér, který nám kuchyni nejprve trochu vyplavil, ale pak na stávající trubku přitavil novou a tu prostrčil zdí. S naprostou samozřejmostí si přinesl plynovou bombu a jal se nám v kuchyni operovat s otevřeným ohněm takovým stylem, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě.
 
 

Koukali jsme se na sebe s mužem trochu nejistě, ale ani ne za hodinu měli pánové hotovo. Instalatér po sobě zazdil i uklidil, v tom by se myslím v Čechách mohli pánové polepšit, a pak jsme už jen slyšeli, s jakou radostí vedle uvítali tekoucí vodu.
Díky tomu víme, že máme sympatického souseda- surfařského instruktora. Hádám, že by se nám taková známost mohla hodit.

10. Nedělní rozčarování

Poprvé se protahuji a nic mě nebolí. Panorama slibuje příjemné vlny, i když mám pocit, že jsou zase o něco větší. Odkládám sandály na skalách tak, aby je voda neodnesla. Při rozcvičce si všímám, kolik je kolem dnes místních. Pak si uvědomuji, je přeci neděle, jejich jediný volný den. Roztroušeni ve skupinkách, posedávají po skalách, někteří jen tak, jiní si mezi odpadky klidně vaří. Zahlédnout lze párečky, které se pečlivě skrývají, aby se mohly vzít aspoň za ruce.

Přestože mám z vln značný respekt, daří se mi je chytat a sjíždět i ve stoje. Osměluji se a troufám si i na větší. Jak jsem ale překvapená, když chytím 2 metrovou vlnu! Ta propast, která se pode mnou otevře, mě vyděsí natolik, že raději zůstávám na kolenou. Jakou mám radost, že mě vlna nesemlela! Evidentně se ulevilo i mužovi, který mě pozoroval: „To byla zatím tvá největší vlna, šikulka! Ale na větší už prosím nechoď!“
Mám štěstí i dál a několikrát opět sjíždím vlnu i ve stoje. Jak už to u mě ale bývá, po dvou hodinách mi začínají rychle docházet síly a je mi zima. Na břeh se dostávám s vypětím sil a cítím se jako looser. Muž na to reaguje podrážděně, ale jeho pozornost rychle upoutá jiný problém. Moje pečlivě schované sandály jsou pryč. Voda evidentně tak vysoko nedosáhla, musel je tedy někdo odnést. Vybavuji si partu výrostků, kteří nás pozorovali při rozcvičce. Těm to klidně mohlo přijít jako dobrý nápad, jak potrápit turisty. Ty boty jsem měla dobře 5-6 let, nikomu už by neposloužily (už ani se psem jsem je nenosila), muselo tedy jít jen o škodolibost.
Je to trochu zklamání, ale blbci se zkrátka najdou všude, říkám si, zatímco muž je ještě hledá. Když i on pochopí, že je někdo ukradl, vypadá to, že vypustí Krakena a celý Taghazout nechá utopit. Ač nejsem rasista, začínám o místních mluvit s mužem jako o opičkách (straka se do tohoto prostředí jaksi nehodí a jiné protřelé zlodějské zviřátko mě nenapadá). Jestli jsem se jim nelíbila, když jsem je respektovala, jak se budou tvářit, když je respektovat přestanu? A tak teď chodím klidně v tílku a dokonce jsem se kousek od našeho apartmánu opalovala v horním dílu plavek a sukni.

1. Startuji na umělé stěně

Velmi dobře si pamatuji, jak mi před více než
rokem muž na prvním rande vyjmenovával své koníčky. V tom dlouhém seznamu
sportů zaznělo i horolezectví, ale protože se mu pak nevěnoval nijak zvlášť
aktivně, nebrala jsem to moc vážně. Chyba! Již od jara (letos vyšlo prakticky
až na začátek léta) mě začal pomalinku připravovat na to, že bychom spolu jeli
do Alp. CHODIT, myslela jsem si naivně, ale postupem času se k tomu přidávalo
LEZENÍ a mně bylo jasné, že jde do tuhého.
Počasí nám ne a ne dovolit výlet za hranice ani po českých luzích a
hájích. I když bylo přes týden krásně, na víkend se to zkazilo. Můj křest mágem
tak proběhl první červencový víkend na umělé stěně.
V lezeckém centru jsem vyfasovala lezačky a sedák, absolvovala jeho
správné navlečení, a pak už jen běhala za horolezcem. Nabízenou dětskou stěnu s
beruškou jsem hrdě odmítla. Už tak jsem si připadala, že je na mě to
začátečnictví strašně vidět. Horolezec mi tedy našel nějakou stěnu 3+ a začalo
školení. Ještě že mi ty uzly u skautů tak šly! Tady se to bude, zdá se, hodit.
Největší strach jsem paradoxně neměla z toho, že spadnu, ale z toho,
co se stane, když spadne horolezec. Jak zareaguji? Zvládnu jištění, nepustím
ho? Co to udělá se mnou? 
V páru se leze tak, že prvolezec musí cestu nejprve zajistit- tzv.
“nacvakat”. Na umělé stěně expresky jsou (dvě karabiny spojené
krátkou smyčkou), stačí k nim tedy dolézt a do volné karabiny zacvaknout lano.
Jakmile to prvolezec udělá, je jištěn alespoň tou expreskou. Cokoliv ale vyleze
nad cvaknutou expresku, znásobí vzdálenost, kterou případně spadne. To tedy
samozřejmě ovlivní také jeho vlastní váhu, takže nejistíte člověka, který má
80kg, ale třeba 160kg…
Horolezec nejprve učinil několik pokusů sednutí do sedáku a menšího
pádu, aby si mě otestoval, a pak stěnu prakticky přeběhl. Když jsem ho spustila
dolů, navázal na lano mě a mohla jsem začít. Vypadalo to jednoduše, všude
spousta chytů jenže různých barev. A k tomu, abych mohla říci, že jsem vylezla
konkrétní obtížnost, musím sledovat barvu jen jednu. Tím se to komplikuje,
chyty se mi pletou a je těžké se donutit natáhnout pro ten můj červený, když
modrý se zdá o tolik bližší.
Nahoře se začínám klepat. Doléhá na mě únava i stres z výšky. I
když jsem výstup zvládla, mám najednou hrůzu z toho, že mě má horolezec spustit
na zem. Po chvilce přemlouvání povoluji, sedám si a v absolutní křeči se nechám
spustit. Protože ještě sedáku 100% nevěřím, držím se celou dobu lana tak pevně,
že jsem po sestupu skoro vyčerpanější než po výstupu.
Dáváme ještě několik cest. Horolezec mi do toho na těžké cestě
spadne doopravdy a udržím ho. Začíná mi věřit a experimentuje. Já si takový
luxus zdaleka nemohu dovolit. Protože cest v klasifikaci 3+ moc není,
přecházím při druhém výstupu na obtížnost 4. S každým dalším pokusem
zjišťuji, co dalšího moje tělo umí a na čem všem se dokáži udržet.
Vybranou 4+ ke konci lezení jsem sice již nepřekonala. I tak se zdál
být horolezec s mým výkonem spokojen 🙂 Rovnou mi tak půjčil vybavení na další
den, prý jedeme někam do skal…

9. Panorama beach

Říká se, že třetí den je kritický a sportovní aktivity se nemají přehánět. Proto jsme se rozhodli jít tentokrát na pláž Panorama, která je na opačné straně Taghazoutu a je lépe dostupná než Mystery. Když se jde po pláži a skaliskách od našeho apartmánu, je to dokonce blíž, takže jdeme rovnou v neoprenech a já si pyšně nesu prkno. Co vám budu nalhávat, je to pěkně nepohodlné. Jako začátečník mám větší prkno kvůli stabilitě, a když ho nesu pod paží, udržím ho dole prsty jen tak tak. Potom stačí, aby malinko fouklo, vítr se mi do prkna opřel, a už se mi motají nohy, jak se snaží tu nenadálou ztrátu rovnováhy vyrovnat.
Tělo už si začíná zvykat, na surfu jsem daleko stabilnější, i když někdy ještě spadnu tak hloupě, že mě to samotnou překvapí. Míň se bojím, učím se někdy vlnám čelit, jindy je podplavat, sama si vybírám, kterou si chytnu, a pak to přijde. Vybírám si vlnu, stabilizuji si prkno a začínám pádlovat, přes rameno sleduji, jak za mnou nabírá sílu a blíží se. Ještě trochu přidám a vlna mě nadzvedává. Jsem přesně na vrcholu a je to, jako bych pod sebou měla kopec země, tak pevná se vlna zdá. V mžiku vyskočím, poprvé rovnou z lehu, a i když pozice nohou není ideální, sjíždím vlnu celou.
Nabytá energií se vracím zpět na moře. Musí se mi to podařit znovu! Chytám další vlny, ale sjet takhle dobře se mi daří až před odchodem. Zatím asi nejúspěšnější den!

8. Pátek

Bolestně zjišťuji, kolik mám na těle svalů, o jejichž existenci jsem neměla do dnešního dne ani potuchy. Surfař se sice také opatrně protahuje, za chvilku už by ale klidně zase skočil do vln. Vydatně posnídáme a vydáváme se opět na Mystery. Zatímco já nesu tašku s drobnostmi a neopreny, muž opět nese oba surfy. I tak to vypadá, že skoro běží. Snažím se s ním držet krok, ale je ve mně malá dušička.
Soukáme se do neoprenů a já po očku sleduji vlny. Zdají se být větší, vzbuzují respekt, a jak rychle zjišťuji, jsou také podstatně chladnější.
Chytám hned prvním vlnu a sjíždím ji na kolenou. Prodrat se z impact zóny zpět na moře je ale neuvěřitelně těžké. Vlny mě melou, vrací zpět ke břehu a zbavují mě energie. Při dalším pokusu o sjezd mi chybí síla a tedy i rychlost. Výsledkem je “pračka”, na poslední chvíli si vybavuji, jak důrazně mě muž žádal, abych si při pádu kryla rukama hlavu. Jakmile to udělám, udeří mě přes ně z ničeho nic prkno. Takže dobře, chránit si hlavu má smysl.
Cítím, že mám méně sil i jistoty než první den. Snažím se tedy o to víc soustředit a eliminovat chyby. Při třetím úspěšném sjezdu se mi podaří postavit se. Sice jen přes kolena, ale i tak mi radost z toho dodá energii na několik dalších vln. Zvládnu to ještě jednou a odpadám. Celá se třesu nejen chladem ale i vyčerpáním. Naštěstí to ani můj surfař nechce přehánět, takže zemdlení vyrážíme domů. I tak jsme surfovali minimálně dvě hodiny.
Po vydatném obědě mužovi otrnulo a navečer zase vyhlíží vlny z okna. Než se stačím vzpamatovat, má na sobě neopren a s provinilým výrazem se plíží ven. Jako by se dal skoro dvoumetrový chlap s ještě větším surfem přehlédnout! Při pohledu na moře je mi jasné, že moje role bude opět jen divák. Alespoň pořídím pár fotek, ať se má pak muž s čím chlubit, a dopíši něco málo na blog.
Večer jdeme za odměnu na hamburgery do Floridy. Vlastně je to tak trochu záminka, protože zásoby máme, ale chceme využít tamní wifi pro spojení se světem. Já mám sice aktivováno na mobilu leccos, ale pokrytí signálem je tu tak malé, že ho ani nevyužiji. S plnými bříšky nad šálkem marockého čaje pilně surfujeme tentokrát na vlnách internetu. Já nahrávám texty na blog, muž mění svoji profilovou fotku na Facebooku. Asi si začnu na fotky dávat copyright…