Florencie

Asi na půli cesty si uděláme obědovou pauzu. Na první pohled krásné odpočívadlo se spoustou laviček pod vysokými borovicemi a k tomu výhled do údolí. Jenže co se zdálo jako ráj odpočívadel, ukáže se být docela pastí. Přijdeme na to s jednoduchou lidskou potřebou – není, kde ji vykonat. Chlapi si poradí, ale ženy krouží bezmocně po odpočívadle, nevěda, kam se uchýlit. Těch pár relativně krytých míst je poseto papírovými kapesníčky ve větším než únosném množství. A když na chvíli poleví vítr, nese se nad celým místem velmi nelibý zápach. V zásadě se nám dost uleví tím, že odjedeme.

Do Florencie přijíždíme na sklonku odpoledne a rovnou míříme do vybraného kempu. Měl by být někde na kopci, takže ženeme autíčko do strmého svahu uzoučkou silničkou lemovanou bytelnými zídkami. Potkat v protisměru někoho většího než cyklistu, tak máme problém.

Recepční v kempu je extrémně nepříjemná. Když jí řekneme, že budeme spát v autě, protože nemáme stan, ihned řekne italsky vedle sedícímu kolegovi, aby nás šel zkontrolovat. Aby nám ho kdyžtak mohli doúčtovat. Asi si myslela, že jí nebudeme rozumět, ale proč se za stan připlácí jsem nepochopila.

Areál „sedí“ na špičce kopce. Nejvýše položený je bazén s barem, od něj se pak vinou jako smyčky cestičky pro auta i pěší. Vybereme si místečko, připravíme vše ke spánku a vyrazíme k bezénu. Je od něj krásný výhled až na centrum Florencie, kterému dominuje kupole Duomu Santa Maria del Fiore. Předvedeme pár póz v zapadajícím slunci a jdeme na kutě.

Ráno kemp opět opouštíme, musíme jen kousek přeparkovat. Dolů do Florencie nemá vůbec smysl autem jezdit. Necháme tedy Caddy na parkovišti a dolů se necháme svézt autobusem, aspoň se nepachtíme v těch serpentinách.

V centru jsou dle očekávání mraky turistů. Zájezd za zájezdem směřuje k Duomu, proto my se mu z počátku elegantně vyhýbáme a míříme do tržnice. I když pro nás je to spíš mučírna. Těch vůní! Sýry a šunky z rukou Italů dokáží být doslova uměleckým dílem. A ten krásný prostor! Byla jsem v podobné hale kdysi v Budapešti, ale i když tam také prodávali místní, mělo to k tomuto trhu elegancí a stylem hodně daleko.

Jediné, co nás překvapilo negativně, byly ceny. Podezřívala jsem obchody s italským zbožím v Praze, že jsou předražené, ale při pohledu na cenu 6 Euro za 10 dkg salámu na florentském trhu jsem se jim v duchu omluvila. Kdepak, za některé dobroty se zkrátka platí i v zemi původu.

Pokud vás tržnice unaví, můžete si odpočinout v jedné ze stylových kaváren.

Nešlo se mu vyhnout! Na Duomo Santa Maria del Fiore narazíte skoro všude. Měli jsme štěstí, fronta k němu byla jen krátká. Zato jsme si v ní užili černošky nabízející šátky. Věděly proč! Do kostela vás tu s odhalenými rameny, krátkou sukní či v šortkách nepustí. Kdo to neví, buď si vystojí frontu zbytečně, nebo podlehne a narychlo si koupí předražený kýč.

Uvnitř je hlava na hlavě a zejména pod kopulí si vyzkoušíte, jak se asi cítí sardinky v plechovce. Někteří turisté jsou obzvláště zuřiví a svoje místo pod kopulí si vynucují dloubanci, nebo ještě hůř – použijí živý štít – děti.

Florencie je plná muzeí, ale na další davy nemáme náladu. Raději se procházíme uličkami a hledáme příjemné místo na oběd. Architekt má vybrané tři restaurace, ale bohužel dvě z nich nacházíme zavřené. Uspějeme až ve třetí, kde nás ale požádají, ať přijdeme až ve 12,30. Ve 12,00 totiž obědvá personál.

Bloumáme kolem bloku, abychom zabili těch pár minut, a nacházíme maličký obchod s japonským zbožím. Jsou tu kimona, čaje, čajové spoupravy… Věci, které byste kousek od centra Florencie nečekali. Majitelka je příjemná a na rozdíl od většiny Italů umí výborně anglicky, takže nám zkrátí čekání na oběd povídáním. 

Na tenhle oběd se vyplatilo si počkat! Nejprve jsme tam sami, ale během chvíle už je restaurace plná a navíc především místními. To je vždy dobré znamení. Menu je sice jen v italštině, ale v celku si poradíme a obědnáme si. Jako předkrm salám s fíky (aspoň takto když nás tak nalákali na trhu) a pak hambrurgr pro architekta a těstoviny s ragů pro mě. Oboje je více než vydařené a k tomu tak výborné víno, až mě mrzí, že se do mě nevejde ještě aspoň dezert. Když říkám ještě aspoň, tak nepřeháním. Italové běžně spořádají předkrm, první chod (třeba těstoviny), druhých chod (velký salát), dezert a kávu. 

Architekt nám našel nějakou výjimečnou prodejnu zmrzliny. Aby nám na ni vytrávilo, vyrážíme oklikou přes slavný floretský most. Zjišťuji, že na fotkách i ve filmech vypadá mnohem větší, než je ve skutečnosti. 

Je čas na zmrzlinu. Teplota stoupá, motáme se uličkami hledajíce stín. Stín a tu prodejnu, ale zdá se, že ve Florencii nám štěstí nepřeje. Na dveřích je vypsaná dovolená na celý srpen…

Chceme před odjezdem ještě nakoupit na tržnici, ale ta už má zavřeno. Zatímco všude jinde to v Itálii žije spíš odpoledne, tady pořídíte jen dopoledne. Škoda…

Cesta autobusem zpět k autu je opět zážitek. Zaprvé proto, že nemůžeme najít odjezdovou zastávku. Na náměstí je jen příjezd, odjezd nikde značený není. Zkoumáme instrukce od kempu. Napsali tam sice každý prd, ale takový „detail“ jako odkud ten autobus jede, vynechali. Je obtížné to zjistit i od místních, jakmile slyší angličtinu, zachvátí je panika a přestanou myslet. Až jeden autobusák aspoň máchl rukou směrem k vedlejší uličce a hle, tu je opravdu po pár metrech zastávka.

Zpátky u auta opatrně navrhuji úprk do hor. Už mě ty davy a města nebaví. V Architektovi se najednou projeví Horolezec a vypadá to, že se na Pisu vykašleme. Ale nakonec zvítězí zvědavost a vydáváme se do kopců Toskánska.