To nejlepší z Bienále architektury 2016

Mám sice ráda tu nervozitu při objevování nových věcí, ale na druhou stranu mě těší naše občasné návraty „na místo činu”. Ten komfort, že vím, kde co je, popřípadě hledání drobných změn. A samozřejmě i nostalgie a vzpomínky na zážitky z minula. S podobnými pocity jsem letos jela do Benátek na Bienále. A přestože letošní téma bylo pro některé autory zjevně obtížně uchopitelné, našla se i řada opravdu silných nebo zajímavých instalací a projektů, které stojí za sdílení.

Continue reading “To nejlepší z Bienále architektury 2016”

Co musíte vyzkoušet v Benátkách

Na sever Itálie jezdíme většinou hlavně do hor. Jednou za dva roky ale spojíme naši lásku k horám se zálibou v architektuře a vyrazíme i do Benátek. Je to jedno z mála měst, kde jsem byla více než dvakrát a vím, že se tam ještě podívám, protože mě pokaždé něčím znovu okouzlí. Ať už jste tam byli, nebo teprve plánujete Benátky navštívit, mám pro vás inspiraci, co stojí za vyzkoušení.

Continue reading “Co musíte vyzkoušet v Benátkách”

Arco

Přesun do Arca patřil k těm náročnějším. Nejen, že jsme museli urazit asi 400 km, ale navíc v době, kdy v Itálii končily letní prázdniny a Italové se tak mohli po tisících věnovat svojí oblíbené činnosti – stání v kolonách. Opravdu, ve směru z jihu na Miláno to vypadalo na pěkných pár hodin beznaděje. My jsme naštěstí zvolili trasu přes Modenu, takže jsme se sice trápili kus po okreskách, ale zase jsme neplatili tolik na mýtném. U Modeny jsme na dálnici znovu najeli, ale po kolonách ani památky, tedy až k Lago di Garda.
Gardské jezero je největší v Itálii a díky své poloze má zcela speciální vlastnosti. I když je hluboké, udržuje si velmi teplou vodu. Přestože leží v sevření hor, hodně a vytrvale na něm fouká, takže je ideální pro windsurfing, kite a plachtění. Prostě krása, kterou si chce užít hodně lidí zejména z Německa. Může se vám tak (jako nám) stát, že při sjezdu z dálnice uvíznete v koloně dlouhé pár desítek kilometrů. 
Naštěstí se všichni Germáni hnali do Riva del Garda a my narazili na odbočku na Arco dřív, než vytočený Architekt způsobil nějaký mezinárodní konflikt.
Arco je malé městečko úzkostlivě stočené pod ruinami. Jako by se snažilo vlastním tělem chráni to, co z malého hradu zbylo, a nedovolilo si oddechnout a protáhnout si ulice po údolí.

Jeden z možných úhlů pohledu na Arco.

Ze skály, na které jsou ruiny, je vidět i Lago di Garda. Na druhý konec Gardského jezera ale nedohlédnete…

Úzké uličky jsou sice romantické, ale nemožné k parkování. A všude je narváno! Nechápu, jak v tak malém městě může být tolik lidí. Co tu všichni dělají? Až v centru si všimnu vlajek a transparentů hlásajících, že ze všech dnů v roce jsme se trefili do Arca zrovna o víkendu, kdy je Rock Master – horolezecký svátek!

Na procházku městem ale dnes není čas ani podmínky –  stmívá se, silně prší a my si ještě musíme najít místo k přenocování. V houstnoucím dešti tak míříme ještě kousek na sever za městečko Dro. Tady se ukrývá nepoměrně menší jezero jež to Gardské, pro naše účely ale více než dostačující. I přes neustávající déšť a nízkou teplotu se v něm krásně vykoupeme. To je na cestování na vlasní pěst to krásné – ještě po obědě jsme se potápěli v moři a večer už se rozhlížíme po horách!

Pisa

Posíleni krásami Toskánska jsme dorážíme do posledního města na seznamu. Naštěstí se nám podařilo přespat jen pár minut od Pisy, takže k věži přijíždíme ještě před zájezdovými autokary. 
Všichni sem jezdí v zásadě jen kvůli Piazza dei Miracoli, kde je soustředěno kromě Šikmé věže ještě několik dalších památek. Vstup do nich se trochu podobá počítačové hře, kde se svým hrdinou – turistou – musíte plnit jednotlivé úkoly, abyste postoupili v příběhu dále. 
Turista nejprve dorazí k věži. Tu je potřeba vyfotografovat. My obyčejní smrtelníci se spokojíme se snímkem a jdeme dál. Rádoby vtipná skupina fotografů se ale zasekne již v této části mise. Jejich cílem je docílit fotografie, kde:
a) věž podpírají
b) věž shazují
c) leží na trávníku a vypadá to, že jim věž “roste” z kalhot
Neváhají tomu věnovat spoustu času a energie, které jim pak chybí ve fázi 2 – zajišťování vstupenek. 
Na náměstí se vstupuje z několika stran, na žádné z nich se ale nedozvíte, kde si koupíte lístky. Označení pokladny je zřetelné, až když prakticky dojdete k věži a většina turistů si ho stejně nevšimne. Proto hlídači u vstupu do věže nedělají prakticky nic jiného, než směřují davy k pokladně.
Pokud jste trefili k pokladně, musíte si správně vybrat, do kterých památek chcete vstoupit. Vstupné se nevztahuje na všechny (i když vstup na věž stojí 16 Euro). Pokladní nejsou bůhvíjak dobře jazykově vybaveni (co byste chtěli, jste v Itálii), takže dost pomůže ukazovat na připravené obrázky.
Z pokladny vás odkážou rovnou do šatny. S sebou na věž nesmíte mít batoh ani kabelku. Zato vám ale připomenou, abyste si nezapomněli foťák. Číslo elektronicky zamčené schránky vám napíší na vstupenku a nasměrují vás do fronty.  
Do věže se vstupuje každých asi 20 minut. Organizovaně. To znamená, že nás nejprve nahnali do místnosti v přízemí, kde nás stručně informovali o historii věže. Pak už následuje samotný výstup. Ten je naštěstí otázkou sil každého jednotlivce.
Závaží spuštěné ze středu věže ukazuje, jak moc je nakloněná

Zvony na vrcholu věže jsou také nakřivo

Věž vrhající stín na dóm Panny Marie Nanebevzaté
Vstupenka na šikmou věž se vztahuje i na dóm Panny Marie Nanebevzaté, takže se tam jvydáváme již v houstnoucím davu. Italové se opět nezapřou, u vchodu pečlivě kontrolují délku sukní a odhalená ramena. Naštěstí vám tu poskytnou nemocničně zelený přehoz, takže tu černý obchod se šátky nebují.
Dóm Panny Marie Nanebevzaté a věž
Dóm Panny Marie Nanebevzaté 
Nezapomenout na věci v šatně a je to za námi. Procházíme se přilehlými uličkami k řece. S radostí zamíříme k trhu, ale ovoce a zelenina na něm je opatřena etiketami nadnárodních značek. To není nic pro nás. Místní ale nakupují pečivo od usměvané paní v dodávce, proto se jdeme podívat. Ochotně nám představí několik druhů chleba a varuje nás, že ten, který jsme si vybrali, je podle místního receptu a zcela bez soli. Necháme si na něj tedy zajít chuť a zvolíme tradičnější složení.
Ještě není ani poledne, když vyrážíme k moři. Tady mám slíbeno několik dní odpočinku. Představujeme si malé městečko na pobřeží, kde si Architekt bude chytat ryby a já si přečtu knížku.