2.13 Jak řídit v Maroku

Už jsem zmínila, že v Maroku a marockých městech zejména se jezdí trochu jinak než u nás. Mezi největší nástrahy, se kterými jsme se tu setkali, patří:

Flexibilní jízdní pruhy

Na silnici vidíme namalované dva, ale před námi stojí vedle sebe čtyři auta a motorka. Vzápětí se ze čtyř pruhů stane jeden, protože se v cestě objevila překážka. Nikdo netroubí, nedojde k nehodě, auta se plynule sjedou a jakmile je to možné, zase se rozptýlí. Musíte si proto pořád hlídat, nejen kam jedete a kdo je za vámi, ale i to, co se děje vedle vás a před auty těch ostatních.

Kruhové objezdy

Maroko je bezpochyby zemí kruhových objezdů. Klasické křižovatky tu prakticky nenajdete. Dlouho si lámeme hlavu nad tím, kdo má vlastně přednost. Setkali jsme se totiž se třemi typy:
1. Přednost má ten, kdo je na kruháči – stejné jako u nás.
2. Přednost má ten, kdo najíždí – podivné, auta na kruhovém objezdu musí zastavit, zatímco vy jedete
3. Přednost je upravena semaforem – ještě podivnější! Nejprve čekáte na zelenou, ale pak stejně zůstáváte na objezdu stát a čekáte, až “protijedoucím” padne červená.
Až zpětně nacházím na internetu, že typ č. 1 je označen značkou “dej přednost v jízdě” nebo “stop” a u ostatních automaticky platí přednost pro ty, kteří najíždějí.

Sebevražední chodci

Když přijde na přecházení silnice, nemají Maročané pud sebezáchovy. Bezhlavě se vrhají pod kola aut, jako by jim nezáleželo na životě. Je třeba být neustále připraven brzdit, nebo se jim vyhýbat. Oni totiž počítají s tím, že o jejich bezpečnost se postaráte vy.

Extrémisti

Čas od času nás na silnici překvapí auto, které buď z nepochopitelného důvodu jede strašně pomalu, nebo naopak šíleně rychle. První případ je těžké nenabořit, v druhém případě jsme ohroženi nebezpečným předjížděním. Ač se zdá, že na silnicích jsou tu zastoupeny spíše starší nebo levnější vozy, potkáte i zbrusu nové mercedesy a posche.

Nečekané překážky v provozu

Jedeme si tak po čtyřproudové komunikaci v Agadiru, když tu náhle z našeho pruhu před námi vykukuje uklízeč. Prostě se vydal zametat k prostředním svodidlům bez toho, aby se vybavil alespoň reflexní vestou. Auta ho objedou, přežije i jeho stará popelnice. Je důležité ovšem zůstat ve střehu, za chvilku míjíme osly, kteří se volně pasou na jediné travičce široko daleko- na té uprostřed dvou směrů.
Řízení v Maroku je tedy tak trochu o nervy, ale na druhou stranu je potřeba jim nechat, že vám místní leccos odpustí. Rozhodně jim chybí takové to zaryté “já ho před sebe nepustím” jako známe z Čech.  

2.9 Vlnobití

Je to tu! Oceán se rozhodl, že mi zase ukáže, zač je toho loket. Po několika dnech relativní pohody, se dostávám do podmínek, které se ukazují být nad moje síly. Nejdřív se snažím být statečná a sjíždím doposud svou největší vlnu. Včas z ní seskočím, takže se nedostanu do impact zóny a dokáží se vrátit zpět. Při dalším pokusu se mi ale do cesty připlete jiný surfař, a tak se ve snaze vyhnout se kolizi svezu trochu dál. Následuje několika minutová nepříjemná masáž. Láme se na mě jedna vlna za druhou a mně nezbývá, než se před ní vždy potopit. Mezi zlomením jedné vlny a příchodem druhé je jen 8 vteřin, během kterých se musím nadechnout, ponořit co nejhlouběji, vyplavat, vydýchat, nadechnout a potopit se znovu. Není čas se pohnout z místa, dostat se z dosahu, takže po několika vlnách jsem na konci s dechem i silami. Když přiboj konečně poleví, jsem na pokraji hysterického záchvatu. Chtěla bych ven, okamžitě, ale místo toho vidím, že se blíží další set. V panice pádluji v před, abych se dostala do bezpečí, kde se zhroutím na prkno a snažím se popadnout dech. Na břeh se dostanu s velkými obtížemi a na dece si nadávám, že jsem tam vůbec lezla. 
Do těla dostává i surfař, vrací se ke mně na deku značně vyčerpaný. Ve vlnách se mu přetrhlo leech a surf mu odplaval na břeh, zatímco byl v impact zóně. Naštěstí je dobrý plavec, takže se z vody dostal bez větších obtíží. Já bych s tím asi měla problém, říkám si a nechtěně to přivolávám. Sama se ve stejný den ocitnu uprostřed vlnobití bez surfu. 
Odpoledne, když trochu polevuje můj strach, se pouštím do vody znovu. Srdce mám až v kalhotách, ale jsem připravená obavám čelit, dokud to jen půjde. Vlny se trochu zklidnily, ale čas od času přijde silnější set, se kterým se peru. Právě když se odhlodlám a zkusím si chytit vlnu, blíží se jeden takový. Nejsem vůči němu v dobré pozici, a tak pádlují, co to dá, a doufám, že to bude stačit. Vlna přede mnou roste a já vidím, že na straně už se začíná lámat. Když budu pomalá, zlomí se na mě a to by bylo velmi ale velmi nemilé. Už to vypadá, že jsem to stihla, vlastně už se vidím za hranou vlny, když mě zničehonic zavře. Tahle pračka je pořádná, u třetí otáčky přestávám počítat a pak to ucitím. Prkno mi doposud škubalo s kotníkem, ale teď tahání zničeho nic ustalo. Je pryč. Vlna si se mnou stále hraje a já vím, že té další už budu čelit sama.
Jakmile se vynořím kontroluji situaci. Kolik mám času do další vlny? Jaká je tu hloubka? Jak daleko jsem od pobřeží? Je kolem mě někdo, kdo by mi pomohl? Nádych, výdych a jdu znovu pod vodu. Bez prkna jsem najednou strašně zranitelná, nevím, zda vlna nade mnou již přešla, nemohu si na něm odpočinout. Palcem nohy nahmatám dno, není to moc, ale vím, že stačí kousek a už budu mít alespoň pevnou půdu pod nohama. Snažím se nepanikařit a co nejrychleji se dostat na břeh. 
Metr za metrem vyhrávám svoji přetahovanou s oceánem a na pláži už vidím můj surf. Je chudák bezmocný jako já. Vlny si ho pohazují, kam chtějí, nemá pevný bod. Téměř s láskou ho zvedám a odnáším na deku, která je dnes jednoznačně mým nejoblíbenějším místem.

2.8 Marocké barbecue

Když se vracíme po náročném dni (Surfování s instruktorem a půjčování auta), mám už toho plné kecky. Mustafa nás ale zval na barbecue, a protože jsme mu koupili nějaké pivo (alkohol lze v Maroku koupit pouze ve specializovaných obchodech a ty jsou jen ve městě) chtěli bychom ho jít pozdravit aspoň na chvilku. Situace se pro nás lehce komplikuje jen tím, že to naplánoval na Anchor point, kam část osazenstva musíme odvézt a jede se na 2x. 
Na náměstí složitě tvoříme karavanu – motorka, Mustafovo auto a na konec my. Radary asi v noci nefungují, protože to naše vodící vozidla rozpálila tak, že jim po tmě sotva stačíme. Naštěstí to na Anchor není daleko (minule jsme to chodili i se surfy, když jsme začínali na Mystery).
Ukazuje se, že máme k dispozici krásný apartmán s terasou přímo u moře. Pronajal si ho Mustafův kamarád a odjel o den dříve, tak ho smíme využít. Naši hostitelé jsou na něj pyšní, hned nás provázejí nahoru do patra, kde jsou dvě ložnice, jedna dokonce s balkónkem. Upozorňují nás na použité dřevěné detaily, je patrné, že tu zrecyklovali několikery staré dveře s krásnou patinou. Výsledek tak opravdu stojí za to.
Ve vedlejším apartmánu jsme se byli podívat minule, psi na jeho střeše jsou pořád! Teď v něm bydlí francouzská dvojice, která sice zprvu z naší invaze nadšená nebyla, když je ale Mustafa pozval k jídlu, úplně roztáli. 🙂 Přijeli sem již podruhé, aby si pán zasurfoval na slavném Anchor pointu, ale mají smůlu, ani jednou tu nebyly správné vlny. Vyprávím jim, jak jsme pozorovali profíky v březnu (Jiná liga) a oni mi doslova visí na rtech – tohle přesně by chtěli! 
Zatímco my si povídáme, Berbeři kmitají. Jinak se to nazvat nedá. Každý má svůj úkol, jeden rozfoukává uhlíky, druhý připravuje maso, třetí krájí zeleninu na salát, další zapojuje mobil k reproduktorům a samozřejmě se chystá i šíša. Bledé tváře z Čech, Švédska a Francie u toho tak akorát zdobí, místní pracují a pauzu udělají jen proto, aby dali “repeat” na písničku Shauna Paula “She Doesn’t Mind”.
Máme přednost i v jídle. Nejprve večeři krásně naservírují pro nás, teprve když my dojíme, nají se z jednoho velkého talíře také oni. Podává se kuřecí maso, salát a chleba. Existuje jediné koření, které opravdu nejím, koriandr. Z jeho chuti se mi stahuje žaludek a nemohu s tím nic dělat. Takže hádejte, jaké hlavní koření dávají Berbeři do salátu? :-/ Naštěstí ho nasypali na hromádku stranou, protože oni si v tom (hnusu) obalují i maso.
Kolem půlnoci začínají bledé tváře odpadávat. Nejprvé se vytratí Francouzi, poté odjíždíme my a vezeme zpět i Švédskou dvojici. Zbytek zůstává a jak to tak odhaduji, potáhnout to do ranních hodin.

2.5 Večer plný vůní

Chceme jen na chvilku pozdravit Mustafu, ale díky marocké pohostinnosti zůstáváme až do nočních hodin. Bude se totiž podávat tajine (tažine), tradiční marocký pokrm. Minule jsem ho tu zkusila na Floridě a bylo to tragické, tak jsem zvědavá, jak dopadne domácí verze.
Sedíme v předsíňce rekonstruovaného přízemního apartmánu, který si tu koupili švédští důchodci a Mustafa jim ho spolu se svými bratry a přáteli pomáhá upravit. Zábava jede v několika jazycích: anglicky, berbersky, česky a švédsky. Berbeři se trošku předvádějí, ale mimo historky o místním podsvětí jsou velmi pozorní hostitelé. Heslo večera: Ladies first! Neustále nám dolévají marocký čaj, jehož chuti se naše verze nikdy ani nepřiblíží, nabízejí pivo, i když mají jen jediné, prostě by se najednou rozdali. Je to takový rozdíl oproti tomu, když se nás snaží všude jinde natáhnout! Nejkouzelnější je, jak celý večer Mustafa nápadně i nenápadně diriguje ostatní, aby nám to co nejvíc zpříjemnili. Polštáře na sezení musíme mít my a v hojném počtu, oni ať si poradí, jak chtějí. Během povídání pečlivě připravují vodní dýmku a nezapomínají zdůraznit, že kvůli nám do ní nedali hašiš, ale jen obyčejný tabák. Kdyby se tak, jako vodní dýmce, věnovali uklízení odpadků, dalo by se tu jíst z podlahy. Protože Maročané ale raději kouří poctivou dýmku, nevadí jím u toho sedět v odpadcích.
 
Švédská dvojice vypráví o cestování a životě doma, kde si z důchodu nemocničního řidiče můžete koupit apartmán v Maroku. Večer příjemně plyne a opodál se připravuje dobrůtka. Tajine je název pro jídlo připravované ve speciální keramické nádobě, která se postaví na rozpálené uhlíky. Dovnitř můžete dát v podstatě cokoliv, základem je ale jejich tajná kombinace koření, které se tu prodává ve velkém. V našem tajine se nejprve na olivovém oleji připraví cibule, do které se naskládají kousky kuřecího masa. Po 20 minutách se může naskládat zelenina – brambory, rajčata, olivy, k tomu plátky citronů a je to. Stačí nechat další hodinku pěkně dusit a máme parádní večeři. 
 

Pro nás, bílé tváře, jsou tu vidličky, Berbeři tajine zásadně jedí jen rukama a chlebem, který si namáčejí ve šťávě. Ať tak nebo tak, je to opravdová pochoutka. A navíc žádné nádobí! Teď jen vymyslet, jak by se dal tajine připravovat doma.

2.4 Zpátky na prkně

Tři dny lenošení stačily, je na čase zase něco dělat! 🙂 Mustafa se nabízí, že nás odveze na Crocodile beach, abychom se nemuseli se surfy táhnout autobusem. Ráno sice musíme počkat, až se pařmen vyvalí z postele, ale pořád je to lepší, než čekat na autobus v zemi, kde na těchto linkách neexistují jízdní řády. Takže někdy kolem poledne přivazujeme prkna na střechu autíčka, které je skoro tak malé jako můj starý Fiat. Je z toho pozdvižení, ale Mustafa svoje krásné auto minulý týden naboural. 
Na Crocodile se to opět hemží studenty surfové školy. Poznáte je podle křiklavě zelených triček, které mají přes neopren. Vypadají jako broučcí zápasící se stéblem trávy. Snaží se vyškrábat nahoru, padají, znovu bojují a nakonec mizí v bílé pěně. Mezi nimi se jako střevlíci míhají instruktoři celí v černém, jediní svá stébla ovládají bez problémů, a dokonce si dovolí i vyslovené lahůdky jako jízda ve stoje proti vlně.
Soukáme se do neoprénu a já si trochu vyčítám, že jsem si od Vosny půjčila ten teplejší. Teď ze mě leje, a to se mi zatím povedlo obléct jen nohy. V momentě, kdy vstoupím do 17 stupňové vody, již nelituji, naopak! 
První tempa jsem na surfu ještě trochu vratká, ale překvapivě rychle se do toho dostávám a držím balanc. Taky “oko” na vlny mě úplně neopustilo, vidím ji, pádluji, chytám ji, vyskakuji a ve stoje sjíždím hned první. Nevím, kdo je víc překvapený, jestli já, nebo surfař. A i dál se mi docela daří. Vlny dokáži odhadnout a velmi často i chytit. Když se soustředím na svůj postoj, zvládnu jich řadu sjet krásně čistě. A s výskokem! Žádné přes kolena. 🙂 Velký podíl na tom ale rozhodně má oceán samotný. Takhle vlídné vlnky jsem totiž žažila poprvé. Když to porovnám s tím, na čem jsem v březnu začínala, tak tady jsem se nebojím ani vteřínu, zatímco tam skoro pořád. Tady se ani jednou nedostávám do vlnobití v impact zóně, ani do bubnu pračky. Oboje mě ale ještě určitě čeká, až se vydáme na Tamri nebo jinou pláž s většími vlnami. 🙂 
Surfujeme asi 2,5 hodiny, než se jdeme trochu ohřát na sluníčko. Ještě bych si klidně nějakou vlnku sjela, ale nechci úplně prochladnout. Stejně nás za chvilku vyzvedává Mustafa, takže hurá do sprchy a na zasloužený (pozdní) oběd.
Siesta na terase (místní kluci neúnavně hrají fotbal, kdykoliv jim oceán udělá trochu místa, a ani jim nevadí, že se u toho trochu zmáčí)